Vzít si zanedbávané dítě není hřích
Od japonského režiséra Hirokazu Kore’edy už známe několik filmů (Naše malá sestra, Po bouři), takže lze předvídat, že sotva se zařadí mezi tvůrce komerčních hitů. Jeho doménou jsou intimní dramata, která se opírají o nenápadnou drobnokresbu jednotlivých postav, zpravidla seskupených do nějakého malého společenství, propojeného mnohačetnými vazbami.
V této linii pokračuje i ve svém nejnovějším počinu Zloději, mezinárodně velice ceněném - zvítězil letos na canneském filmovém festivalu. Tvůrce se tentokrát soustředí na živořící rodinku, žijící zpola utajeně v nenápadném bydlišti a převážně závislou na penězích, které přináší dominantní babička (Kirin Kikiová). Jedna z žen pracuje v podniku, který nabízí sexuální služby, stárnoucí Osamu (Masaja Nakagawa alias Lily Franky) střídá krátkodobá zaměstnání, avšak jeho hlavní činností jsou drobné krádeže základních potravin a drogistického zboží. Zaučuje do této „profese“ i mladičkého svěřence Šotu (Džio Kairi). Jisté oživení do rodiny, at již v poloze pochybovačných zámlk, žárlivosti či vděčného souznění, vnese drobounká dívenka Juri snad ještě předškolního věku (Miju Sasakiová).
Vyhladovělého, promrzlého děcka pokrytého ranami se v náhlém záchvatu soucitu ujmou a nakonec se rozhodnou, že si holčičku ponechají, že ji asociálním, násilnickým rodičům nevrátí - a ti se po ní ani neshánějí. Kdyby nebylo zájmu státních orgánů, tato „adopce" by nejspíš zůstala utajená.
Dočasná idyla
Kore'eda přitom tuto sociálně patologickou rodinu líčí jako laskavou, vstřícnou, prostou jakéhokoli násilí, která Juri poskytne bezpečné zázemí. A Juri, vybavená okouzlujícím úsměvem i spontánní příchylností, se záhy také stává adeptkou zlodějského povolání, dokonce si osvojí rituální gesto, provozované před každou zlodějnou - až stařec v jednom obchodu, znající význam tohoto nenápadného gesta, děti nabádá, aby své činnosti zanechaly. Ostatně japonští filmaři se touto odvrácenou stránkou nejchudších vrstev, sporným sháněním obživy, nezabývají poprvé - už před půlstoletím natočil Nagisa Ošima film o chlapci, jenž se na rodičovský popud vrhá pod auta vyděšených řidičů, aby od nich vymámil odškodné.
Dojemný příběh, protkaný i stopami humoru, se vyznačuje výraznou dokumentární dikcí, stačí si vybavit pobyty na tržišti či kradmé návštěvy obchodů. Všímavě nahlíží do zaměstnanecké mentality (šéf třeba přiměje dvě nejlépe placené ženy, aby se samy dohodly, která se smíří se ztrátou práce), poznáme, že i objednavatelé sexuálních služeb mohou zmírat touhou po hebkém dotyku a citovém porozumění. Vyvrcholením portrétu této svérázné rodiny je nejen Osamova neobratně akcentovaná tužba, aby jej Šota oslovoval jako otce, ale především společný výlet k moři, kde dočasná idyla nejsilněji dominuje.
Proti lhostejnosti
Předchozí výpravy za jednotlivými členy této rodiny a jejich pochůzkami zde jako by získaly pomyslné zastřešení. Jenže Šota (posléze vyplyne najevo, že i on byl kdysi „odebrán“ z odstaveného přepychového auta) je již unaven svým předurčením, nechává se dopadnout při útěku i se sítkou odcizených pomerančů. A pak následuje jakoby protokolární rozuzlení, tvořené převážně výslechy. Jenže slepé zjednávání práva ještě nemusí přinést opravnou spravedlnost, zvláště pak v přidělení Juri pokrevním rodičům, jejichž sliby se záhy rozplynou jako dým.
Režisér, aniž by nutně musel přidělovat kterékoli postavě nějaká hodnoticí znaménka, jen jakoby mezi řádky protestuje proti lhostejnosti, proti rozbíjení sice svérázných, ale každopádně funkčních rodin, spojených společnými zájmy i potížemi, ba temnou minulostí.
Kore'eda dokáže dojmout, aniž by citově vydíral, vyhýbá se prvoplánovému hodnocení předestřených skutků. Oceníme barevně tlumené obrazy městské periferie i neokázalé herectví. Svůj postoj k postavám i dění kolem nich si však musí definovat až divák sám.
