Nebojme se bránit demokracii
Petr Pithart, právník, politolog a historik, někdejší předseda české vlády a místopředseda Senátu Parlamentu ČR, přednáší na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Je autorem řady publikací, například Obrana politiky, Osmašedesátý, Dějiny a politika, Devětaosmdesátý. Následující rozhovor vznikl při příležitosti stého výročí československa.
Letos je „osmičkový rok“, čas významných výročí. Vzpomíná se a slaví. Máme vůbec co?
Pro mne jsou výročí vždycky příležitostí k novému zamyšlení. Je to možná překvapivé, ale stejná událost zpravidla vypadá jinak po deseti, padesáti, natož po sto letech. My to máme dost složité, protože slavíme vznik státu, který už dávno neexistuje. Pro mne to je podnět zamyslet se, jak se to stalo, jestli se to muselo stát, jaké jsme udělali chyby. Měli bychom o tom přemýšlet, abychom ty chyby pokud možno neopakovali.
Před několika lety vydal Pavel Kosatík knížku České snění o projektech, které se neuskutečnily. Co z nenaplněných českých snů považujete za nejvýznamnější?
První sen byl, že náš samostatný stát bude něco jako Švýcarsko. Edvard Beneš to opakoval ve svých memorandech adresovaných vítězům první světové války: vytvoříme stát, ve kterém bude osm národů. Češi, kteří tvořili tehdy jen 46 procent obyvatelstva, budou jedním z nich. Byla tu možnost, že budeme něco jako Švýcarsko? Nebo to Beneš přepísknul a neměli jsme na to dost sil? Asi platí to druhé, protože Švýcarskem jsme se nestali; nakonec z těch osmi národů zbyl na našem území jen jeden. To je docela zvláštní bilance. Mnozí to možná nepokládají za nic znepokojivého, vždyť se vlastně stalo to, po čem volají výrostci (nejen) na fotbalech: Čechy Čechům!
Podle vás to není dobře, že?
Myslím, že není, protože když jste sám, tak na sebe dost dobře nevidíte, leda jako v zrcadle. A koukat pořád do zrcadla na sebe, to je dost nuda, nic dalšího se pak nedovíte a začínáte si jít na nervy. Kdežto když je nás víc, komunikujeme spolu, můžeme se vidět i očima těch druhých. Pak je daleko větší šance, že poznáme, kdo jsme. To je přece základní apel i meta všech filozofů: Poznej sebe sama! A kdo se dobře zná - i pohledem odjinud -, nemá o sobě iluze, obstojí lépe i ve světě. Tuhle možnost jsme ztratili.
Bylo reálné zůstat mnohonárodnostním státem?
Možná to nešlo, ale měli jsme se o to víc pokoušet. V roce 1927 jsme třeba připravili územně správní uspořádání republiky, podle nějž mělo být Československo rozděleno do žup, které by skýtaly možnost určité územní samosprávy některých národnostních skupin. Ale pak jsme to na poslední chvíli zavrhli a vrátili se k zemskému zřízení. Přitom právě tohle byl možná pokus dát našim Němcům v pohraničí nějakou formu autonomie. Víte, mě vždycky spíš zajímá, o co jsme se pokoušeli, než jak to dopadlo. Protože leccos může skončit špatně, ale máme čisté svědomí: zkusil jsem všechno, co se nabízelo. Já si myslím, že jsme to „všechno" nezkusili. Asi jsme se obávali, že to s tolika národnostmi nezvládneme.
Často se mluví o tom, že Československá republika vznikla na jistých mravních principech. Zůstalo z nich dnes něco?
Možná vás zklamu, já se silným slovům raději vyhýbám. Mluvím, pokud to umím, co možná konkrétně. Mravní základy, humanita... Tak konkrétně: Masaryk byl určitě mravný člověk, osvědčil to přinejmenším ve dvou velikých sporech, které vedl s českým národem. Obstál v nich a ukázalo se, že měl pravdu. K mravním postojům a inspiracím do budoucna bych ještě přidal naše legionáře, jejich vůli a ochotu k oběti. Nejen těch, co ovládli transsibiřskou magistrálu - o nich se teď pořád mluví -, ale i těch, co bojovali v Itálii a ve Francii. Tam mravní postoj určitě je, protože ti lidé šli bojovat, ačkoliv mohli zůstat v zajateckých táborech a čekat, až je osvobodí a pojedou domů. Nabídli své životy. Jak to tehdy bylo s námi ostatními, tím si nejsem zcela jist.
Lidé doma nebyli jednoznačně pro samostatný stát?
Byli spíš strašně utrápení válkou. A Rakousko-Uhersko, ve kterém se žilo do války docela dobře, se jim najednou začalo zajídat. Navíc rakouské státní orgány byly za války nesmírně přísné. Kramáře a Rašína odsoudili k trestu smrti. V posledních letech a měsících války už jsme mocnářství nenáviděli. Vždyť’ tu válku začalo Rakousko, které se domnívalo, že zorganizuje trestní výpravu na Srby a za čtrnáct dní bude po všem. Jenže válka vypukla a byla strašná.
Čím to je, že nadšení, elán a energie, s nimiž se u lidí ve vypjatých chvílích setkáváme, se po čase vytratí?
Já myslím, že je to právě proto, že se málo známe a že jsme pak ze sebe zklamáni. A tak začneme nadávat na poměry. Netrvalo dlouho, a už po prvních letech republiky se začalo ozývat - je to zase jako za Rakouska! A po listopadu - je to zas jak za Husáka! To znamená, že jsme měli o sobě iluze. Mysleli jsme si, že to zvládneme lépe, že jsme lepší, než jsme ve skutečnosti byli. Špatně jsme odhadli své síly, svou dobrou vůli, ochotu k obětem. Když se věci přestaly dařit, jak jsme si je představovali, přišlo zklamání.
Máme nespokojenost v povaze?
Za první republiky napsal vlivný sociolog Emanuel Chalupný několik knih o „národní povaze československé". Za její základní rys označuje něco, čemu říká anticipace, tedy předjímání. Na startu vidíme úžasný cíl a věříme, že ho dosáhneme. Jsme nadšeni, plní energie, předjímáme něco, co ještě není. Ale záhy se unavíme a vzdáváme to. Na začátku je tedy přílišná euforie, ale brzy to předčasně vzdáme. Myslím, že Chalupný měl v mnohém pravdu, to se nám opravdu stalo často. Prostě se málo známe.
První republika byla parlamentní demokracií s občanskými svobodami. V čem to máme podle vás dnes horší, či lepší než před válkou? Myslím v praktické politice, v systému.
Kupodivu podobný, i když ne stejný, je náš vleklý problém s politickým stranictvím. My to stranictví neumíme a naši prezidenti, minulí i současní, jsou se stranami a stranictvím znovu a znovu v konfliktu. Mají tendenci být silnými prezidenty po americkém způsobu - to chtěl i Masaryk -, ale politické strany je drží za šosy. A to vede k tomu, že se nám politika nedaří. Proto není divu, že ani lidé, kteří vstupovali do protinacistického odboje, ani pozdější politici se nechtěli vracet k prvorepublikovému politickému systému. Však jsme se k němu v pětačtyřicátém taky nevrátili.
Proč ne, vždyť nebyl tak špatný?
Protože selhal v kritické chvíli. Když šlo do nejtužšího, tak se nesvolal parlament a nikomu to ani příliš nevadilo. Od března 1938 až do Mnichova parlament nezasedal! A všechno jsme to svalili na bedra Edvarda Beneše, který byl ovšem ochoten si ten náklad vzít. Sám. To ale znamená, že prvorepublikový politický systém v podstatě selhal. A tak jsme raději dopustili, že byl nastolen poúnorový režim, který se svou „národní frontou" byl vlastně pokračováním a rozvedením programu, s nímž přišla už vláda z Košic v květnu roku 1945. Oba politické systémy charakterizovalo, že neexistovala opozice - což je základní vlastností demokracie. Neměli jsme ji v prvních poválečných letech, a tím méně po únoru.
Nicméně, když se lidem vedlo špatné za totalit, ať nacistické nebo komunistické, obraceli se k hodnotám, možná i mýtům o první republice.
První republika nebyla od začátku odsouzena k nezdaru! Vždyť například v roce 1926 se podařilo, že do vlády vstupují německé politické strany. To znamená, že se nejen smířily s Československem, ale byly ochotny za ně nést i spoluodpovědnost. Ve vládě byli taky slovenští katolíci. To vůbec nevypadalo beznadějně. Dvacátá léta byla skvělá, vedli jsem si dobře, elegantně, na úrovni.
Co lze považovat za začátek zkázy?
Přišla světová hospodářské krize, nástup Hitlera, probuzení henleinovců - to všechno už bylo nad naše síly. Obrovská nezaměstnanost, bída, napětí mezi Čechy a Němci, mezi Čechy a Slováky. A pak už to vlastně na nás moc nezáleželo.
Henleinova strana vyhrála v roce 1935 volby...
Výsledkem nedůslednosti vlády bylo, že jsme nechali tu stranu takhle rozbujet, až dostala nejvíc hlasů. Masaryk málem musel jmenovat Henleina předsedou vlády. Vždyť’ to bylo absurdní! Naštěstí, když se to přepočítalo na mandáty, agrárníci měli o jeden víc.
Jaké tedy plyne poučení z praktické politiky předválečného státu?
Měli bychom se znovu podívat na situace, kdy se československá demokracie začala bránit proti těm, kteří demokracii popírali. Zamyslet se, co všechno lze ve státě tolerovat. Uvědomit si, že je třeba bránit demokracii - nebát se ji bránit! Protože ti, kdo ji zneužívají, mají všechny výhody, zatímco obránci spoustu nevýhod. Také se obávají, že to či ono opatření by bylo příliš. Měli bychom akcentovat demokracii bojující, demokracii bránící se zlu. Nebo budeme donekonečna naslouchat štvavým řečem? O tom se ostatně dnes hodně mluví i ve světě.
Na co z první republiky pohlížíte přece jen s uspokojením?
Třeba na naše působení na Podkarpatské Rusi. Řekl bych, že jsme se úkolu, který jsme měli v dějinách poprvé a naposledy - mít na starosti něco jako svěřenecké území -zhostili dobře. Obstáli jsme. Můžeme na to být docela hrdi. A hrozně mě mrzí, že se k tomu málo vracíme. O našem působení na Podkarpatsku většina lidí snad ani neví. Stejně můžeme být hrdi na naši meziválečnou kulturu. Jen politika nám nikdy moc nešla a silné osobnosti v čele státu měly se stranami vždycky problémy. Masaryk, Beneš i Václav Havel.
Havel byl principiálně nestranický člověk.
No právě! Ale ono to bez stran nejde! Kontrolu moci neumíme zajistit jinak než svobodnou soutěží politických stran. Nikdo nic lepšího nevymyslel. Politické strany se nám mohou nelíbit, zajídat, můžeme si myslet o kampaních cokoliv, ale pokud se rozhodneme a vylejeme s vaničkou i dítě, tak už nebude mít kdo kontrolovat moc.
Jako dlouholetý politik jistě citlivě vnímáte současnou politiku. Co považujete za její významné problémy?
Máme politický režim, který je pořád ještě v mezích ústavy, ale rozhodující síla ve státě se rozhodla nebýt stranou a řídit stát jako firmu. To nemůže dopadnout dobře. Pokud nejdou lidé k volbám nebo volby odbudou, dočkáme se toho, co teď máme. Jde pořád o stejný problém - málo se zajímáme o politiku. Lidé nevědí, co je v ústavě a proč to tam je, nevědí, co to je dělba moci nebo nezávislá justice. Já byl šestnáct let senátorem, zažil jsem desítky určitě slušných lidí, kteří za mnou chodili s taškami plnými spisů a říkali, pane senátore, zavolejte tomu a tomu soudci, musíme to nějak vyřešit... Já jim marně říkal, že kdybych tam mohl zavolat, tak jsme tam, kde jsme byli před listopadem. Taková je většina lidí - málo vědí o praktické politice a pravomoci politiků.
Nedávno jsme si připomínali padesáté výročí sovětské okupace. Co se vám na tom jubileu zdá dnes důležité?
Lidé nejraději vzpomínají na prvních šest dnů okupace, kdy jsme se ocitli poprvé v dějinách bez svých vůdců. A asi všichni se shodneme na tom, že jsme si počínali skvěle. Nešli jsme na bodáky ani jsme nezalezli do děr. Na ulicích se lidé chovali inteligentně, vtipně, a zároveň vždycky s rizikem oběti. Vždyť’ byli mrtví, a nebylo jich málo. Myslím, že to bylo přesně to, co mohl malý středoevropský národ udělat, když se ocitne v situaci okupovaného. Je dobře, že se to výročí připomínalo, je nač být hrdý. A my potřebujeme trochu víc národní hrdosti.
Na měsíce pražského jara 1968 se vzpomíná méně.
Možná proto, že během toho jara a začátku léta se vlastně jen mluvilo, psalo, ale s činy se čekalo až na rozhodující sjezd komunistické strany plánovaný na začátek září. Všechno předtím vlastně bylo jakési denní snění, daydreaming. To se to snilo! Co všechno dokážeme, že jako první na světě spojíme demokracii se socialismem, trh s plánováním a tak dále. Ale činy se odkládaly až na potom. Jenže žádné potom už nebylo, protože datum sjezdu měl zatrženo v kalendáři červeně i Brežněv. Věděl, že do té doby musí něco udělat. A tak nám toho na vzpomínání zbylo jen těch skvělých šest dnů.
Máte příznivý vztah k Podkarpatsku, jako politik jste se účastnil odhalení busty TGM v Užhorodě. Jaký dojem ve vás zůstal ze setkání s místními?
Všude, i na ulicích, staří lidé říkali, že bylo dobře, když bylo Československo. Stalo se nám dokonce, že třeba začali notovat československou hymnu. A také jsem viděl, co všechno tam po nás zůstalo, skvělé stavby, i ten stále fungující páter noster na někdejším Zemském úřadě. Neubránil jsem se dojetí. Ano, byli jsme kdysi národnostně a kulturně pestrý stát, vzájemně jsme se obohacovali. Na Podkarpatsku jsme poznávali i sami sebe. Myslím, že to je vždycky přínosné.
Dnes ty přínosy nemáme.
Dneska žijeme už čtvrt století sami. Nikdy to tak nebylo, pestrost nás utvářela. Dejme si pozor, abychom jednou nebyli úplně osamocení, třeba i v té Evropě. Zatím to totiž nevypadá, že bychom byli ochotni se s ní solidarizovat. Evropa nám nezapomene, že jsme v těžkých chvílích migrační krize řekli „ani jednoho"! Jsme sami a myslíme si, jako že nám to stačí. No, za dobrého počasí nám to stačit může, ale dobré počasí nebude pořád.
