Vtipný smutný mizantrop. Dva pohledy na život Woodyho Allena i znovu rozdmýchanou kauzu

Memoáry Woodyho Allena nazvané Mimochodem vydalo nakladatelství Argo|foto:Nakladatelství Argo

„Já jsem si díky těm filmům, které jsou nesmírně vtipné a někdy hodně veselé, vlastně nikdy úplně neuvědomoval, že autorem těch výtvorů je člověk, který je v zásadě misantrop. Který je vnitřně velmi smutný, který nevěří světu, nevěří lidem a nevěří příliš ani sám sobě. V tom svém smutku se tu představuje,“ říká o Allenově vlastním životopisu jeho překladatel Michael Žantovský. A popisuje ladění jeho vzpomínkové knihy: „Jeho styl je v tom nezaměnitelný a rozpoznatelný, jsou tam otřesně vtipné pasáže, při kterých se nejenom čtenář, ale ani překladatel neubrání smíchu. Jeho schopnost vidět lidi s jejich slabostmi a idiosynkraziemi a přitom je neodsuzovat, je výjimečná. Některé části se trochu vymykají, třeba když komentuje vznik filmů a svoji kariéru, tak jeho próza spíš informuje, než baví. A potom je poměrně velká část té knihy věnována jeho obraně proti obvinění ze sexuálního zneužívání své tehdy sedmileté adoptivní dcery."

Zastřeno a přelakováno

A právě té se věnuje i čtyřdílný dokument Kirbyho Dicka a Amy Zieringové, který uveřejnila televize HBO. „Oba dva zdroje jsou hodně zastřené v paměti a jsou ještě něčím trochu lakované: v Allenově knize humorem a u Mii Farrow v dokumentu určitou aurou matky spasitelky. Každý z nich se vyhýbá svým problematickým stránkám nebo bílým místům svých sdělení. Ten dokument je ovšem problematičtější už proto, že se netváří jako výpověď jednoho člověka, ale jako záznam mnoha hlasů a vlastně už nahrazuje nějaký typ obžaloby,“ líčí filmový kritik Kamil Fila své pocity z konfrontace obou výpovědí.

Mravenčí práce i citové vydírání

Člověk je tak lapen mezi dvěma protichůdnými a jednostrannými výpověďmi. Dokument straní Mie Farrow a snaží se přesvědčovat, že Allen zločin, z něhož nebyl usvědčen, přesto spáchal. Woody Allen se ve svých pamětech nejen obhajuje, ale obviňuje svou někdejší partnerku z manipulace adoptivními dětmi, ale v podstatě i z jejich týrání. Jaká je tedy dokumentární série, která slibuje nové nasvícení třicet let starého případu? „Je tam znát mravenčí investigativní práce, čerpají z různých policejních, psychiatrických sociálních posudků, vyslechli si přátele rodiny. Ten přístup je ale bohužel velmi jednostranný. Některá nová fakta se tam sice objevují, ale není jich tolik, aby to byl materiál na čtyři díly,“ říká ve svém hodnocení filmová publicistka a recenzentka Jana Podskalská.

Režisér Woody Allen s Dylan, adoptivní dcerou Mii Farrow (foto z roku 1987)|foto:PA Images,Reuters

Co se stalo, nebo nestalo

A tak celou situaci asi nejlépe shrnuje Michael Žantovský, když říká: „Člověk pochopitelně nemůže vědět, co se opravdu stalo, nebo nestalo. Ale je dobře, že se na trhu objevil životopis i že se promítá ten dokument, protože to lidem umožní si udělat o celé věci vlastní názor a nic víc asi nemůžeme chtít.“ Ti, kteří by se nad konkrétní kauzou, jejím veřejným znovuotevřením i jejími společenskými dopady chtěli zamyslet hlouběji, si mohou svou perspektivu ještě doplnit o debatu, kterou spolu v Knihovně Václava Havla vedli právě Michael Žantovský a Kamil Fila i překladatelka Dana Hábová.