Vlakem i buchankou: Za legionáři na Sibiř

A to pěkně zostra. Hned první den po probuzení na ruské půdě vyrážíme do Věrch Nějvinsku na rekonstrukci bitvy u jezera Tavatuy. Na nádraží nás vyzvedává amatérský historik Alexandr Kručinin v nažehlené legionářské uniformě a zasloužilým veteránem, terénním vozem proslulé ruské značky ÚAZ, veze výpravu českých novinářů na bojiště. „Aby nemuseli stavět dobré cesty, naučili se Rusové raději montovat dobrá auta,“ směje se náš kolega Alexej Maximov, který se v Rusku narodil, zatímco já při jízdě divokým lesním terénem narážím hlavou o střechu auta. Bolí to.

„Pojďte si dát snídani, kterou se tu posilňovali vaši krajané!“ chápe se nás hned po příchodu vojenský polní kuchař, který se kulinařinou živí i ve svém reálném životě. Lžičky noříme do nečekaně chutné směsi pohanky s vepřovým masem. „Přípitek!“ volá Michail, v civilu notář, dnes legionář, láhev průzračné tekutiny v jedné ruce, kousek chleba se špekem v druhé. Po boku našich krajanů prý před sto lety bojovali hned čtyři Michailovi předci. Družbu s takovým mužem nelze odmítnout. Kopeme do sebe první dávku průzračně jemné a nebezpečně chutné vodky. Od třetího dolívání nás naštěstí zachraňují první výstřely rekonstrukce dávné bitvy.

V bojích tehdy zvítězili Čechoslováci. Ne každý jim tu fandí. Starostka obce si na krk demonstrativně uvazuje rudý šátek, aby ukázala, že je třeba vzdát hold i druhé straně. Po skončení rekonstrukce nás pak Kručinin bere k pomníku, který dal zřídit jeho klub vojenské historie Horský štít a jenž připomíná všechny oběti století starých bojů. „Každý vojín si zaslouží úctu. Rus, Maďar, Slovák nebo Čech. Boží milost patří všem,“ sděluje rusky v bronzu odlité poselství. Osvěžujeme se ještě ze studánky, odkud se vodou zásobili také legionáři, a vracíme se do Jekatěrinburgu.

Na hřbitov s vodkou

Nikde jinde na Sibiři nejsou vzpomínky na legionáře hmatatelnější než právě tady. Při procházce městem se náš průvodce Kručinin zastavuje u téměř každého druhého domu s odkazem na Čechoslováka, který tam pobýval, našel si tam nevěstu nebo tam chodil do kina. Do města jezdily legie na odpočinek a byly tu i československé tiskárny, podniky a nemocnice. Ve městě sídlila Odbočka Československé národní rady na Rusi. Na zdejším Michajlovském hřbitově je pochováno 359 Čechoslováků.
Vyrážíme za nimi.

Reportér Ivan Studený (vlevo) a Alexandr Kručinin, zakladatel klubu vojenské historie v Jekatěrinburgu na tamním Michajlovském hřbitově.|foto: Alexej Maximov

„Ivane, všiml sis té trojice, která seděla před náhrobním kamenem, vytahovala z igelitky láhev a rozlívala panáky?“ ptám se s neskrývaným překvapením kolegy. Kručinin nám vysvětluje, že podobná forma připomínání památky zesnulého je v Rusku běžná, nejedná se tedy o neúctu, ba naopak.

Na mořském hřbitově asi deset kilometrů od Vladivostoku našli reportéři Českého rozhlasu asi nejlépe opečovávané místo odpočinku československých legionářů.|foto: Alexej Maximov

Neúctou není ani bujný porost, kterým se doslova prodíráme. Na ruských hřbitovech obvykle žádný centralizovaný úklid nefunguje a o hroby blízkých pečuje každý sám. I prostorný památník legionářům nacházíme obklopený bodláky, lopuchy a netykavkami. Samotná plocha památníku je ale pečlivě uklizená a z masy uralského mramoru na nás dýchá důstojnost.

Muži si hrají na vojáky

Jekatěrinburg leží na hranici Evropy a Asie. Ani my v sobě nezapřeme kousíček turisty a toužíme se na přesnou geografickou hranici dostat. Bere nás k ní Konstantin Briljakov, vystudovaný historik a podnikatel v cestovním ruchu. Po cestě se zastavujeme v muzeu v Horní Pyšmě. Obdivuhodná sbírka financovaná uralským oligarchou čítá obrovské množství tanků, bojových vozů, uniforem, zbraní nebo dokonce vlakových souprav. „Všimněte si, že tu jsou tanky ruské nebo americké. Německé chybí. Nic německého tu totiž nenajdete. Sbírka je pojatá jako prezentace vojenské techniky vítězů, ne poražených,“ doplňuje Briljakov. Ve vitrínce mi pak ukazuje helmu, která zbyla po legionáři.

Ředitelem muzea je Alexandr Jemeljanov. Při vstupu do jeho pracovny zkoprníme. Vždyť jsme se už viděli! Tento muž přece před dvěma dny v legionářské uniformě znovuprožíval boje o Věrch Nějvinsk. Listujeme společně albem fotografií z rekonstrukcí vojenských akcí, obdivujeme poličky s cínovými vojáčky a vojenskou literaturou, rozebíráme legionáře a jejich vnímání v Rusku. přítel samovar Pátrání po ostatcích posledního ruského cara, předpremiéra prvního ruského dokumentu o legionářích, návštěva výuky češtiny pro Rusy...

Jeden zážitek následuje další. Po šesti dnech v Jekatěrinburgu balíme a opět chystáme pasy. Čekají nás dvě noci na transsibiřské magistrále. Obsazujeme kupé, rozdělujeme si lůžka a nakukujeme do přichystaných balíčků. Objevujeme erární papuče, kartáčky, pastu a svačiny v podobě perníku, salámu a houstičky. Když míjíme na chodbě kovový samovar a spolucestujícího, který z něj lije vodu do hrnečku s instantními těstovinami, bijeme se do hlavy. Vždyť jsme si nezabalili ani čaj. V restauračním voze je ale taky příjemně a protáhnout nohy během zastávky na některém z nádraží rovněž není od věci. Hlady neumřeme.

Pohledy z okna na nekonečnou scenerii močálů, bříz a borovic střídáme s pohledem na obrazovku počítače, na kterém se snažíme stříhat reportáže. Občas s rekordérem nakoukneme na chodbu nebo do vedlejších vagonů, příliš povídavých lidí ale nepotkáváme. Ledy prolamuje až družba nad arménským koňakem s trojicí mladíků, kteří si do Krasnojarsku jedou vyzvednout zakoupené ojeté auto.

I my v Krasnojarsku vystupujeme. Stíháme se tu zúčastnit imatrikulace nových studentů Sibiřské federální univerzity, zjistit, jak chabé povědomí o legionářích mají zdejší historici, srovnat původní a nový památník legionářů a odpočinout si v přírodním parku Stolby. Tedy, odpočinout. Většinu času překonáváme obtížný terén po kluzkých skalách, takže v závěru dne alespoň mě bolí celý člověk. Příjemně unavení nastupujeme na další noční přesun po magistrále, tentokrát do Irkutsku.

Po třetím posunu hodinek jsou už naše těla notně zmatená a unavená. Přesto nastavujeme budíky mobilů na sedmou ranní (středoevropského času druhou hodinu v noci). Po rychlé snídani nás vyzvedává z hotelu Alexandr Turik, další ze zapálených amatérských historiků. Nasedáme do jeho buchanky a jedeme na výlet.

Česká měřítka v rusku

„Já asi až tady v Rusku začínám chápat, co to znamená udělat si výlet,“ směje se Ivan o čtyři hodiny a dobrých tři sta kilometrů dál. To, co je pro Čecha zvyklého na svou kotlinu daleko, je pro Sibiřana doslova za humny.

„To už je Bajkal?“ - vykřiknu, když sjíždíme z břízových lesů po serpentinách k hladině vody. Zastavujeme v Kultuku na místě, kde je pod nenápadnými kameny v trávě pohřbeno asi dvacet Čechoslováků, na dohled od vesnické roubenky, v níž sídlil štáb Radoly Gajdy.

Skutečným cílem naší cesty je ale Posolská, vesnice na opačném břehu Bajkalu, která se stala dějištěm bojů rozhodujících o posunu legionářů na východ k Vladivostoku. Vévodí jí bíle zářící Klášter Spásy a proměnění. „V době vylodění legionářů a následných bojů klášter posloužil jako nemocnice, leželi tady vedle sebe ranění bílí i rudí,“ popisuje náš průvodce a protahuje se dřevěnou brankou dovnitř. „Přivádí vás duch svatý, zemřelo tady spousta vašich krajanů,“ vítá nás zdejší mnich Gavril. Svůj život hodlá strávit právě zde, v jediném ruském klášteře zasvěceném poslům, které na tomto místě kdysi zavraždili Mongolové. Odtud pochází také název celé vesnice - Posolskaja neboli Posolská.

„Čechy, ty já znám. S těmi nechci mít nic společného. Copak neznáte tu písničku: Přišli zlí Češi a vyvraždili celou rodinu!“ vzpomíná paní, která v klášteře prodává svaté obrázky. Turik jí vysvětluje, že se jedná o lidovou píseň s jiným původním textem, ve kterém se zpívalo o zlých lidech, a že Češi tady žádná podobná zvěrstva nedělali. Zbožná žena o tom ale nechce nic slyšet: „Já jsem z Irkutsku, neříkejte mi, co se v Irkutsku dělo nebo ne, já to dobře vím!“

Její asociací ale překvapeni nejsme. Na nelichotivou lidovou píseň jsme narazili už v Krasnojarsku, kde nám ji zpíval ředitel železničního muzea i vedoucí katedry historie. Průvodce nás raději od hádky odvádí na další místo. Společně s Čechem Tomášem Netopilem a dalšími známými v roce 2006 kousek od kláštera nechali instalovat přímo v místě vylodění Čechoslováků pamětní desku. Po příjezdu na místo ale zjišťujeme, že je obestavěná neprostupným plotem. Místo piety se nedávno střetlo se stavbou vodárny, a než stihli autoři desky nějak zareagovat, zmizel prostor za kovovým hrazením. Úspěšnější jsme u železničního mostu, kde stávala kamenná socha Čechie neboli matky české vlasti.

V trávě nalézáme její zbytky a v blátě mezi koňskými lejny také bílý dřevěný kříž, který zde připomíná oběti bojů na obou stranách. „Světili jej mniši z nedalekého kláštera. Květiny sem nosí společně se školáky i místní učitelka pečující o udržování povědomí o historii obce,“ dokončuje Turik výklad, zatímco sílí vítr, mrholení i útoky komárů. V tu chvíli ještě netušíme, že z nečasu nás za chvíli vysvobodí právě zmiňovaná uvědomělá učitelka, která nás přivítá u sebe doma a pohostí dary sibiřských lesů i klenoty své domácí kuchyně. Vybavuji si slova Konstantina Briljakova, že když má člověk na Sibiři hlad, jde do lesa a ten jej nasytí.

„Podáš mi ty houby?“ ptá se mě Ivan a já z jeho blaženého výrazu ve tváři čtu, že se mu hlavou honí nejspíš to samé. Jsme v ráji. Na domácí kozí tvaroh s malinami jen tak nezapomenu.

Místo vodky knihy

O dalších více než dva tisíce kilometrů dál shazujeme z ramen batohy, které mezitím podivuhodně ztěžkly. „Pokud mi tady někdo ve Vladivostoku bude nabízet další knihu o legionářích, prosím, zastavte mě!“ naříká Ivan, jehož bedra tíží knihy napsané našimi dosavadními průvodci a jejich kolegy. Není divu, že jeden díl obsáhlé legionářské kroniky z třicátých let, který si jako historickou oporu vezl z České republiky, už v Jekatěrinburgu přenechal jako dárek Kručininovi. Přesto se jeho záda při odbavení na letišti před cestou zpět pěkně prohýbají.

Nejdůležitější kniha, kterou ale bude v následujících týdnech Ivan listovat, je deník jeho prastrýce. Byl legionářem a z Vladivostoku se vrátil třiatřicátým lodním transportem. Stejná místa, která byla součástí anabáze jeho předka, Ivan na vlastní oči viděl a prošel. A ze všech zážitků a nahrávek připravuje rozhlasový dokument.

Kdo by si chtěl čekání na dokument ukrátit, může se podívat na hashtag #stopalegie na instagramu Českého rozhlasu, kde je spousta fotografií i videí z celé cesty. Nebo si může na stránkách rozhlasu najít pod klíčovým souslovím „Český rozhlas po stopách československé legie“ všechny reportáže, které jsme společně s Ivanem za Uralem natočili. Dovolíme si ale předem varování - pokud si je poslechnete, píseň o zlých Češích pak nedostanete z hlavy.