Talent, nadšení a dřina
Britský pianista Paul Lewis je miláčkem obecenstva na celém světě, ale Britové ho přece jen milují nade vše. Pianista střední generace vyrůstal v Liverpoolu v běžné - nehudební - rodině. Odmalinka hrál na klavír, ale jak říká, jen si tak brnkal. Až ve dvanácti letech začalo jeho systematické hudební vzdělávání, které vyústilo ve studia na proslulé Guildhall School of Music v Londýně. Tam také potkal svého budoucího učitele a konzultanta, Alfreda Brendela.
Paul Lewis se věnuje všem oblastem klavírní hry: samostatným recitálům, komorní tvorbě, sólové hře s orchestrem i doprovázení. Nezapomenutelný dojem zanechalo společné vystoupení Paula Lewise a tenoristy Marka Padmorea na Pražském jaru v roce 2012, rovněž tak jeho interpretace Brahmsova klavírního koncertu na témže festivalu v roce 2015. Letos zavítá tento britský pianista do Prahy znovu. Na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného ho uslyšíme v pražském Rudolfinu 2. prosince s programem složeným z děl Josepha Haydna, Ludwiga van Beethovena a Johannesa Brahmse.
Začněme náš rozhovor vzpomínkou na váš koncert s tenoristou Markem Padmorem na Pražském jaru před šesti lety, který byl označen za vrchol festivalu. Tehdy jste přednesli Schubertovy a Beethovenovy písně. Pamatujete si ten večer?
Samozřejmě, na ten večer si pamatuji velmi dobře. Byla tam tehdy báječná atmosféra a my s Markem Padmorem jsme z toho koncertu měli opravdu velkou radost.
Ještě s Markem Padmorem spolupracujete?
Ano. Začali jsme spolu vystupovat před deseti lety a tak dvakrát za sezonu pořádáme společné koncerty. Velmi si totiž spolu rozumíme. A když takové pracovní partnerství funguje, je dobré v něm pokračovat a rozvíjet ho. Naše nejbližší koncerty budou na začátku příštího roku, kdy chystáme písně Brahmse a Mahlera.
Vy jste společně natočili i Schubertův písňový cyklus Winterreise. Považujete tuto nahrávku za vrchol vaší spolupráce?
Nejsem si tak úplně jist, že nahrávka Winterreise je vrcholem naší spolupráce. Stále ji totiž uvádíme živě a interpretace tohoto cyklu se pochopitelně proměňuje, stále se vyvíjí. Tedy to, co je zachyceno na nahrávce, už tak zcela neodpovídá našemu současnému pojetí.
Vašim nahrávkám děl Franze Schuberta a Ludwiga van Beethovena se dostalo mimořádného kritického ohlasu. Jste považován za specialistu na díla německých a rakouských skladatelů. Přesto vás prý v začátcích vašich studií vás učitel Ryszard Bakst od tohoto repertoáru odrazoval.
To není přesně vyjádřeno, že by mě Ryszard Bakst v počátcích přesvědčoval, abych nehrál vídeňské klasiky. Ale ruská a polská hudba, především Chopin, mu byly pochopitelně bližší. Bakst studoval v Moskvě, a i proto měla vjeho hudebním světě ruská hudba dominantní postavení. Já jsem hrál Mozarta, Beethovena a další německé klasiky odjakživa. Po absolvování studií jsem se tomuto repertoáru věnoval ještě soustředěněji. Nikdo mě tedy nepřesvědčoval, abych se například Beethovenovi v mládí nevěnoval, naopak, byl jsem jím přitahován. Ale je pravda, že v mládí jsem hrál ruských skladatelů více. Dnes jsou pro mě naprosto zásadní Beethoven a Schubert - je to hudba, která je mi blízká.
To jsou právě skladatelé, jejichž hru jste konzultoval s Alfredem Brendelem. Jak důležitý byl tento fenomenální pianista pro váš rozvoj?
Alfreda Brendela jsem poprvé potkal na master class na londýnské Guildhall School of Music, když jsem tam studoval - bylo mi tehdy dvacet. Přehrál jsem mu na jeho žádost Haydnovu sonátu a byl jsem velmi pyšný, že mám tuhle příležitost. Považuji za nesmírné privilegium, že jsem se s tímhle velkým muzikantem setkal a měl jsem možnost sledovat nejen to, jak pod jeho rukama hudba vzniká, ale jak o hudbě a její interpretaci přemýšlí. Podtrhuji slovo muzikant. Ze je to velký pianista, stojí v tomto ohledu až na druhém místě. To, že jsem mohl vedle něj pobýt a vstřebávat jeho příklad, považuji za veliké štěstí.
Traduje se, že úplně první klavírní deska, kterou jste si půjčil v liverpoolské knihovně, byla raná Brendelova nahrávka Beethovenových sonát. Náhoda?
Máte pravdu. To byla opravdu první klavírní nahrávka, kterou jsem si poslechl. Když si to dnes vybavím - nevím, jestli to byla, či nebyla náhoda. Kdo ví? Kdybych si ji neposlechl - mám na mysli tuhle Brendelovu nahrávku -, třeba by se mé hudební myšlení vyvíjelo trochu jiným směrem.
Systematicky hrát na klavír jste začal až ve dvanácti letech. Navíc nepocházíte z rodiny s hudebními kořeny. Co je podle vás podstatné: hluboký zájem, talent, láska k hudbě, nadšení?
Na klavír jsem začal hrát mnohem dříve, ve dvanácti jsem se hraní začal věnovat vážněji. Mohl jsem asi hrát více, ale potřeboval jsem systém, kázeň. Hudba mě přitahovala, byl jsem do ní vášnivě zamilovaný, byl jsem velký entuziasta, ale - chtělo to pevné vedení. A to se stalo až v těch jedenácti dvanácti letech. Myslím, že to bylo dobře, protože až v té době si mladý člověk začne uvědomovat hodnoty, které jsou s hudbou spojené, a postupuje ve svém hudebním vzdělávání rychle kupředu. Podle mého to je zdravé. Ale musíte tomu být zcela oddán, a musíte tomu podřídit svůj život. A to je naprosto základní věc: oddanost, vášeň a entuziasmus. A samozřejmě schopnosti dokázat se neustále zlepšovat a mít před sebou dlouhodobé cíle. Vždyť známe příklady, kdy talent může být promrhán.
V roce 2010 jste na Londýnských Proms provedl s Jiřím Bělohlávkem všechny Beethovenovy klavírní koncerty. Potom jste je i společně nahráli. Jak vzpomínáte na spolupráci s Jiřím Bělohlávkem?
Na ni se pamatuji naprosto přesně, i když je to již řadu let, co jsme spolu Beethovenovy klavírní koncerty nahráli. Nejen, že jsme společně vystoupili na Proms, ale potom naše spolupráce ještě pokračovala. Měl jsem příležitost jet s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem na turné a tam jsme se blíže poznali. Bylo to v roce 2014 na čínském a korejském turné, kde jsem hrál druhý Beethovenův koncert. S Jiřím Bělohlávkem jsem pokaždé rád spolupracoval. Byl to opravdový muzikant, hodně jsem se od něho naučil. A pokaždé jsem se vedle něho cítil na pódiu velmi dobře. Je totiž důležité, abyste od dirigenta vnímali jednak to neustálé podněcování a povzbuzování k lepšímu výkonu, ale také podporu. A tu uměl Jiří Bělohlávek dát svrchovaně. Musím říct, že ho od jeho loňské smrti hodně postrádám.
Hrál jste Dvořákův kvartet i kvintet. Máte na repertoáru i další české autory?
S Dvořákem máte pravdu. Pokud jde o další české autory, hrával jsem Janáčkovu sonátu V mlhách a cyklus Po zarostlém chodníčku. Česká hudba a čeští autoři se mi líbí. Připadá mi, že jsou jiní než němečtí skladatelé, že v české hudbě je něco jedinečného. Nemluvím česky, nerozumím češtině, ale vnímám, jak zpěvný to je jazyk a jak se odráží v hudbě. Mám českou hudbu moc rád, obdivuji Smetanu - znám dobře jeho klavírní věci, to jsou skvosty.
Na Festivalu Rudolfa Firkušného ovšem zahrajete svůj zásadní repertoár: Haydna, Beethovena a Brahmse.
Ano, máte pravdu. Haydn a Beethoven mě provázejí od počátků mé profesionální dráhy, k Brahmsovi jsem se dostal o něco později, na prahu čtyřicítky. Od té doby jsem jím víc a víc přitahován. Tento program je logicky vystavěn. Brahms jako protiklad k Haydnovi, jehož sonáty vás vždycky něčím překvapí - existuje tolik možností jejich interpretace! To je hudba, kterou mám moc rád, je v ní humor a lehkost, je to protiklad k vážnému Brahmsovi.
Jaký je váš vztah k Rudolfu Firkušnému, jak tuto osobnost vnímáte?
Velmi si ho vážím. Bohužel nikdy jsem ho neslyšel hrát osobně, ale znám jeho nahrávky. To první, co jsem od něho slyšel, byly Musorgského Obrázky z výstavy, které jsem sám moc rád hrál. Firkušného pojetí nebyla typická „ruská“ interpretace, bylo tam tolik barev, inteligence a muzikality, že jsem si ji okamžitě zamiloval. Firkušný byl opravdový muzikant, pro kterého byla hudba na prvním místě. Je mi tak líto, že jsem ho nikdy neslyšel hrát živě! Jsem velmi poctěn - a nemyslím to jako frázi -, že vystoupím na festivalu, který nese jeho jméno a tím i připomíná hodnoty, které Rudolf Firkušný jako muzikant vyznával.
Jste uměleckým ředitelem klavírní soutěže v Leedsu. Vy a Adam Gatehouse jste tuto soutěž přebudovali. V jakém smyslu?
Inu, zprvu jsem se nechtěl v soutěžích příliš angažovat, ale Leeds je něco úplně jiného. Je to proslulá klavírní soutěž velkého jména. Když se naskytla možnost ji přestavět, přeorganizovat, napadlo mě, že bych se tím mohl zabývat. Chtěli jsme soutěž otevřít navenek, podařilo se nám hodně věcí, které nám posléze daly za pravdu, jako její rozšíření, podpora hudebního vzdělání v tamější oblasti, pořádání master classes a besed i koncertů v samotném Leedsu, a to nejen účastníků soutěže, ale i členů poroty. Zkrátka podařilo se nám změnit mnoho věcí, a když tak poslouchám pozitivní ohlasy lidí, kteří tam jezdí, myslím, že jsou to změny k lepšímu.
Řekl jste: „Hudba tvoří větší část toho, v co věřím. Umožňuje vám setrvat v kontaktu sám se sebou, což v životech, jaké nyní žijeme, je velmi snadné zanedbat.“ Daří se vám zůstat v kontaktu sám se sebou?
Ano, neustále se o to snažím. Mám tři děti, a ty mi neustále připomínají, jak je to důležité. Díky hudbě zase předávám to, co je těžké vyjádřit slovy. A to je velké privilegium - prožít život v hudbě a s hudbou. Neustále totiž máte na paměti, co je podstatné. Ale jinak si myslím, že být sám sebou znamená i neustále přehodnocovat svůj život, nenechat ho jen tak plynout. Na tom se podílí tolik věcí, které tvoří váš život! Hudba je jen jednou jeho částí. Ovšem je to krásná cesta sama k sobě!
