Viditelná hudba a herectví beze slov
Nenávidí oscarový film Černá labuť, protože prý shrnuje všechny předsudky a klišé, která o baletním světě panují. Na své taneční svěřence někdy křičí a třeba je i praští do břicha. „Bolí tě to? Tak tu bolest vyjádři pohybem!“ říká potom. Rodák ze Sibiře Alexey Afanasiev je už devět let baletním mistrem souboru Národního divadla v Praze, který také díky němu zažívá mimořádné časy - na rozdíl od činohry a opery má skvělé recenze a věčně vyprodáno.
Alexey je světoběžník. S tancem začínal v devíti v ruském Novosibirsku, kde studoval na Státní baletní škole. Z internátu ho vytáhl moskevský choreograf, který jezdil na Sibiř testovat na studentech své balety, které pak premiéroval v Petrohradu nebo v moskevském Bolšom těatru. „Všiml si mě a doporučil mě ve Stuttgartu, kde zrovna sháněli kluky do baletního souboru. Získal jsem i stipendium na Akademii Johna Cranka a dva roky studoval u výborných pedagogů. Takhle to v baletu chodí, náš svět je strašně malý a vše funguje na základě osobních doporučení. Když dneska přijedu za prací kamkoli na světě, stoprocentně budu polovinu tamních tanečníků osobně znát, nebo budu znát jejich učitele,“ vysvětluje Alexey baletní zákonitosti.
NEJMLADŠÍ Z MISTRŮ
Po stuttgartských studiích získal v roce 1997 angažmá v Deutsche Oper am Rhein v německém Düsseldorfu, kde zažíval své zlaté sólistické časy - pod vedením slavného choreografa Youri Vámose. Velmi záhy se stal i baletním mistrem.
„Bylo mi dvacet šest, což je hrozně brzy. Tanečník obvykle končí svou kariéru mezi pětatřiceti a pětačtyřiceti, záleží na tom, v jakém stavu jeho tělo je. Pak se teprve tak jeden ze sta stává baletním mistrem. Já jsem ale už ve třiadvaceti musel na operaci kolena, po které mi bylo řečeno, že musím do dvou tří let s tancem skončit, protože v koleni vůbec nemám chrupavku. Příroda to tak zařídí, někdo má artrózu v sedmdesáti, jiný ve třiadvaceti. A někdy v té době za mnou přišel Youri Vámos, co prý budu dělat o dovolené. Já se zrovna nikam nechystal a on: Tady máš letenku, letíš do Tallinnu nastudovat můj balet!“
Když Alexey do estonské metropole přijel, vešel do baletního sálu a postavil svou tašku na místo baletního mistra, přišla k němu jedna z tanečnic a povídá: „Chlapče, klidně tu zůstaň, baletní mistr má za chvíli přijít, ale tu tašku si dej někam stranou.“ Alexey tedy tašku přenesl do rohu a počkal pár minut, než měla začít zkouška. V půl dvanácté předstoupil před ostatní, pozdravil a představil se jako baletní mistr Deutsche Oper am Rhein. „Té ženské jen spadla brada. Ale asi jsem tu práci udělal dobře, protože když jsem se pak vrátil do Düsseldorfu, měl jsem na stole další choreografie velkých jmen jako Jiří Kylián, Hans van Ma nen, Uwe Scholz, Mats Ek, Petr Zuska, samozřejmě Youri Vámos...“
Alexey sice dál tančil, ale pověst baletního mistra ho začala předcházet. A v roce 2009, kdy se v Düsseldorfu vyměnilo celé divadelní vedení, vyslyšel volání tehdejšího šéfa Baletu Národního divadla v Praze Petra Zusky a odešel pracovat do Čech.
EVROPSKÉ A JINÉ OBLIČEJE
První, co musel Alexey řešit, byl jazyk. Neuměl česky ani slovo. Naštěstí zapracoval jeho jazykový talent. Základům češtiny se brzy naučil a dnes mluví skvěle. A nejen česky. Vedle rodné ruštiny má dobrou angličtinu, v níž vede zkoušky i soukromé lekce, k tomu umí německy a dorozumí se i italsky a francouzsky, ostatně právě francouzština je pro tanečníky z terminologického hlediska nezbytností.
Jazyková výbava se mu v pražském angažmá hodila - taky baletní soubor Národního divadla byl v době jeho příchodu do hlavního města České republiky mnohonárodnostní. Dnes je to ještě markantnější. „Když jsem do Prahy přišel, byla v souboru jedna Japonka, jedna Britka, dva Italové a asi šest nebo sedm Slováků. Dnes je to mnohem větší mix - tanečníci jsou z Francie, Itálie, Ruska, Ukrajiny, Ameriky, Brazílie, Anglie. Ale tak je to všude na světě, balet je 'international'.“
Dá se říct, že jsou třeba evropští tanečníci v něčem podstatně jiní než třeba japonští nebo obecně asijští, případně Američané - pohybově, profesně, přístupem? „Ano i ne. Korejci, Japonci a Číňané mají dnes výborné školy, z nichž vycházejí skvělí tanečníci. Jenže balet, to je viditelná hudba. Herectví beze slov. A pokud na obličeji tanečníka nejsou vidět emoce, tak je z baletu jenom gymnastika. Nic proti gymnastům a gymnastkám, ale balet, to je herectví, taneční výkon, muzikalita. A duše, samozřejmě. Když herectví není vidět, mají to tanečníci těžší. Ale v každém divadle existují výjimky. V Národním máme výborné primabaleriny Alinu Nanu, Nikolu Márovou, ty mají evropské obličeje, a máme i Japonku Miho Ogimoto, která taky dokáže tu emoci herecky předat. Jinak by nejspíš nebyla primabalerinou, ale sboristkou,“ odpovídá Alexey.
DRŽ SE, DOKÁŽEŠ TO!
Co vlastně obnáší profese baletního mistra? Je to o nervy? „Občas začnu křičet, ale není to správné. V poslední době se snažím být v klidu, víc vysvětlovat. Učím se být jemnější. Měl jsem třeba na zkoušce sólistku, která mě nevnímala. Jdu za ní, ptám se, co se děje, proč nechce pracovat. Ona povídá, že je v pohodě. Ne, nejsi v pohodě, já to vidím, cítím. Dej si deset minut pauzu a začneme znovu, oponoval jsem. V šatně baletních mistrů jsem pak zjistil, co se s tou holkou dělo. Kolegyně mi dala ruku na rameno: Nebuď na ni zlý, v noci jí umřela maminka... Proboha, bodejť by nebyla vypnutá! Okamžitě jsem za ní vyběhl, ať jde hned domů a zařídí vše potřebné.“
Baletní mistr musí být skoro na každém představení. Má totiž takzvaný dozor. Alexey sedává v poslední řadě, aby měl přehled o veškerém dění na jevišti. Hlídá nejen výkony tanečníků, ale i světla, orchestr, techniku. A má také pravomoc balet „stopnout“, je-li to třeba.
„Ve chvíli, kdy by si nedej bože tanečník zlomil kotník, musíme stáhnout oponu a předstoupit před publikum, abychom vysvětlili, co se stalo. Proto musíme sedět na kraji a být dobře oblečeni. Řekneme lidem, že pokračovat se bustrana de třeba za dvacet minut. A během těch dvaceti minut musíme být schopni sehnat alternaci. Sólisté vědí, že v den, kdy se uvádí balet, v němž alternují hlavní roli, nemůžou být třeba v Brně, protože za dvacet minut by se odtud jako záskok do pražského Národního divadla samozřejmě nedostali. Taky si v den ten, i když neúčinkují, nemůžou dát dvanáct piv. Prostě musí být schopní zaskočit. Jiné je to u sboristky. Když se zraní, tak to divák ani nepozná - místo dvaceti čtyř labutí jich bude v Labutím jezeru prostě jen dvacet dva.“
Jsou taky případy, kdy tanečníci o svém zranění pomlčí. Jako nedávno v Národním při baletu Marná opatrnost. Sólistka Marta Drastíková hned v prvním jednání ošklivě upadla, a když představení skončilo, vyšlo najevo, že si při pádu zlomila zápěstí. Přesto dotančila do konce. „Tenhle heroismus v žádném filmu o baletu není, natož v Černé labuti. To vzepětí, láska k baletu, podpora ostatních, kdy si všichni tanečníci za oponou navzájem fandí a křičí: 'Drž se, dokážeš to!'“
UŽIVIT SE TANCEM
Balet je z velké části řehole a bolest. Názorně to ukazuje i dvanáctiminutový dokument, který byl natočen s prvními sólisty Baletu Národního divadla a k vidění je na Facebooku. Ošklivá chodidla, zvětšené klouby, krvavé puchýře na nohou... Jak dlouho se dá s tou bolestí žít, jaká je životnost baletního sólisty, tanečníka špičkového baletu? Alexey soudí, že je to velmi individuální.
„Maja Plisecká tančila na špičkách ještě v osmdesáti. Jiný nemůže už v pětatřiceti. Záleží na tělu a přirozených dispozicích.“ A do kolika se chce živit tancem sám Alexey? „Jako baletní mistr můžu svou práci dělat do konce. Možná i úplného konce,“ směje se, ale nepopírá, že by nikdy nepřemýšlel, co dělat jiného. „Jsem vystudovaný překladatel. Trošičku jsem se tím i živil, překládal jsem z ruštiny do němčiny. Je to taky zajímavá práce, ale přece jen... V divadle jsem doma.“
Jenže - dá se v Česku tancem uživit? Co vše musí nebo může tanečník udělat pro to, aby nezůstal závislý na tabulkovém platu? Alexey tvrdí, že tanečníci v Národním divadle, včetně sólistů nebo baletních mistrů, nejsou špatně placení, ale pokud chtějí žít na trošičku vyšší noze, musí dělat i různé kšeftíky. „Praha je střed Evropy, ale výší platů za Evropou stále ještě hodně zaostává. Musím říct, že i v Rusku jsou nyní v baletu vyšší platy...“
Stává se tedy, že kvůli honoráři i špičkový tanečník vezme nějakou netradiční práci - ovšemže při tom musí dbát na profesionalitu a své dobré jméno. „Před pár týdny byla velká sláva, sto let Hradní stráže. Oficiálně nás pozvali, abychom zatančili ve Španělském sále. Chyběl jeden tanečník, potřeboval jsem jich pět, ale měl jsem jen čtyři. A tak jsem se nakonec navlékl do vojenské uniformy a předvedl se na Pražském hradě - i když jsem byl asi o dvanáct let starší než ostatní kluci. Byl to dobrý kšeft, ale taky důstojná reprezentace pražského baletu,“ vypráví Alexey.
AŽ ZAVOLAJÍ Z ČÍNY...
S výdělkem v baletu souvisí i otázka zajištění tanečníků odcházejících v uvozovkách do důchodu. Alexey je díky svým bohatým zkušenostem v souborech celého světa s tímto tématem dobře obeznámen. „Třeba v Německu jde automaticky tanečníkům z platu asi deset procent na pojištění, stejnou částku hradí divadlo, ve kterém pracují. Těch dvacet procent je navíc od státu pojištěných, takže o ně v případu krachu banky nemůžete přijít.
Když je člověku třicet nebo pětatřicet a jeho taneční kariéra končí, může si ty peníze vyzvednout. Za ta léta jde o slušnou částku - podle toho, jaký měl plat a kolik let odpracoval. Může to být třeba i padesát tisíc eur. Ta pak dotyčný vezme, zaplatí si výbornou soukromou školu a stane se třeba advokátem nebo doktorem. Nebo může dělat úplně jinou práci a peníze si vybere až v šedesáti sedmi, kdy se odchází do důchodu, takže bude mít vlastně dvě penze. V Česku bohužel žádnou jistotu nemáte, nic takového tu neexistuje.“
Alexey se však o baletní důchod zajímat nemusí. Jako baletní mistr, kurátor nebo hostující profesor je zaměstnaný pomalu čtyřiadvacet hodin denně. Jakmile má v Praze týden volna, vyráží nikoli na dovolenou, ale hostovat do dalšího divadla. Profesně si tedy rozhodně nemůže stěžovat, přesto má své tajné přání. „Chtěl bych se jednou stát šéfem baletu. Nemusí to být tady, ale určitě se o to pokusím. Za takových pět let začnu obesílat různá divadla se svým portfoliem a ukázkami prací.“ Byť by to znamenalo odchod z milované Prahy? „Mám to tady hrozně rád, ale na druhou stranu... Když mi jednou zavolají ze Zimbabwe nebo z Kuala Lumpur, z Číny nebo Kanady, nebudu s tím mít problém.“
Proč by měl mít - Alexey přece mluví hned několika jazyky. I když... vlastně má ještě jedno přání. „Chtěl bych se jednou naučit latinsky. Zajímalo by mě, co nám to ti doktoři do těch diagnóz vlastně píšou!“
