Řeč, kterou mluvíme, je jen jedna

18. červen 2018

Být "přímo odněkud" je pro jednoho potěšením, pro jiného úděl. Ale pravděpodobně nikdo z nás nemá nic proti tomu vrátit se alespoň občas tam, kde jsme strávili dětství nebo kde žili naši rodiče. Režisérka a výtvarnice Galina Miklínová to má poněkud složité. Jako zvídavý člověk ráda cestuje, a navíc jako režisérka a animátorka (nejen) slavných Lichožroutů tráví se svou prací občas více času v cizině než doma.

Vaše dětství je ale spojeno - pokud vím - s Ostravou. Co pro vás toto město znamená?

Teď už je můj vztah k Ostravě dá se říct neutrální. Ale léty jsem prošla vývojem od nenáviděného města, ze kterého jsem toužila co nejdřív odejít, až po hrdost a obdiv k tomu, jak se dokázalo změnit a vyvíjet. Teď už je to pro mě město, které nemá se mnou nic společného, přesto ho mám ráda, tak nějak obyčejně. Vážím si Ostravy, jde-li něco takového říci o městě. Někdy se cítím jako to město. Myslím tím, že se necítím třeba jako Praha nebo Český Krumlov, ale ani jako Chomutov. Prostě jako Ostrava z mého dětství.

Jaká je první momentka, obrazový záblesk, důvěrná vzpomínka, na kterou si z dětství pamatujete? Co je na této „intimní fotce“ zaznamenáno?

Ležím s horečkou u babičky v Ostravě-Porubě. Na stěně se objevují petrovští loupežníci, jak se přibližují, tak narůstají do obřích rozměrů, jsou přes celou stěnu bytu. Vede je strakatá kráva... Moc se bojím. Přichází máma, voní větrem, vzduchem z venku, má dlouhý silný cop černých vlasů a já se chci za ten krásný cop chytit, nechat se vytáhnout z postýlky, už nebýt nemocná a jít s ní dýchat ten svěží vzduch, který v Ostravě tehdy moc svěží nebyl, ale stejně, táhlo mě to pryč.

Nakonec jste skutečně nechala Ostravu za zády...

To ano, ale čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak silně se vepíše do člověka prostředí, kde vyrůstá. I když se od něj chceme přirozeně odtrhnout či se vůči němu vymezit, stejně nás ten kruh vtáhne zase zpět.

Jistě mají na budování této pevné vazby velkou zásluhu i rodiče, jejich způsob myšlení, profese, kterou vykonávají.

Maminka byla dramaturgyně v ostravské televizi, a táta? Ten je těžko definovatelný. Vystudovaný profesor matematiky a tělocviku, výtvarný kritik a novinář, výtvarník, básník a v neposlední řadě zakladatel Archivu výtvarného umění, největší sbírky katalogů, monografií a knih o českém výtvarném umění v Evropě. Taky můj nevlastní tatínek, se kterým jsem v Ostravě vyrostla, měl blízko k jisté formě umění - byl a je filmový a televizní režisér. Každý z nich mi předal a vlastně pořád dává něco jiného. Díky tátovi a jeho sbírce jsem objevila výtvarný svět v takovém množství a intenzitě, že jsme tomu s bratrem žertem říkávali „otrava uměním“.

Ideální základ pro vaše řemeslo...

Víc než to! Pořád mi připadá, že se jich mám na co ptát a oni mi ještě pořád mají co sdělovat. A tak si říkám, dokud to jde, ptej se!

Kam jste z Ostravy zamířila?

Vzala jsem to přes Uherské Hradiště do Prahy. Odmalinka jsem si říkávala, že budu ilustrátorkou dětských knih. Nakonec jsem ale vystudovala animovaný film, který aktivně dělám, ovšem svůj dávný největší sen si plním taky. Ilustrovala jsem přes třicet knih a doufám, že to není konečné číslo. Původně jsem se na ilustraci hlásila, ale marně, takže jsem hledala obor, který by byl příbuzný. Neumím malovat, moje volba tedy padla na animaci, u níž se krásně snoubí kresba s řemeslem.

S jakými pocity vzpomínáte na základní školu, na svoje učitele a spolužáky?

S žádnými. Je to dávno a já jsem základní školu upřímně nesnášela. Úplně trpím, když moje dcera každý den vstává a pochoduje do školy. Vrací se mi to školní příkoří, brrr... Ve čtvrté třídě jsem přešla na jinou školu a vztahy, které by se možná utvořily, nedorostly a ty druhé jsem již nestačila založit. Navíc jsem ke konci školy už dost kreslila, bylo jasné, že se vydám tímhle směrem. Podvědomě jsem cítila, že už plavu na jiný břeh.

Na co jste tehdy chodila do kina, do divadla, co jste poslouchala v rádiu, co jste četla?

Zpětně mám pocit, že jsem četla pořád. Možná to tak ale vypadá ve srovnání s dnešními dětmi. V rozhlase mě jako malou bavily dramatizace a také tematické dny jako apríly, Štědré dny, silvestry. Vzpomínám si na jeden silvestrovský den, kdy jsme se doma tak odbourali, že jsme nemohli domazat jednohubky. Ty česnekové, se sýrem, jaké se dělaly za všech okolností a ve všech domácnostech... Nevím, čemu jsme se s našima tak smáli, jen se mi vybavuje ta nálada a vůně česneku.

Co vás přivedlo k rozhodnutí podat přihlášku na hradišťskou umprumku?

Významnou roli v tom sehrála moje totální neschopnost spočítat jakoukoliv matematickou úlohu či pochopit jednoduchý vzoreček. Na základní škole jsem nebyla úplně vzorná žačka, zajímaly mě dějiny, literatura, kluci... a to bylo tak všechno. Na gympl bych se nedostala, technický typ jsem nebyla, studijní asi taky moc ne, takže zbývala jediná cesta. Že jsem se dostala na umprumku do Uherského Hradiště, bylo ohromné štěstí. Potkala jsem tam pár lidí, kvůli kterým bych tenkrát a pak ještě dlouho potom kreslila do roztrhání těla.

Pro mladého člověka jsou taková zásadní setkání nesmírně důležitá...

Oproti základce to byl jiný svět. Tady jsem poprvé díky učitelům a jejich chuti dávat ze sebe to nejlepší okusila pocit veliké otevřestrana nosti. Možná to bylo i dobou, byl socialismus a umprumka byla takovým malým svobodomyslným ostrůvkem. Hodně mě to tam bavilo a všechno jsem velmi prožívala.

Dospívání se srdcem na dlani?

Četlo a poslouchalo se všechno, co šlo a o čem jsme byli přesvědčeni, že to má smysl. Navzájem jsme si půjčovali knihy a nahrávky, chodilo se na koncerty, folkové, rockové i ty domácí na gramofonech, bylo to úžasné, co se dalo za ty čtyři roky stihnout přečíst a slyšet. Kino a divadlo jsem jaksi podvědomě vynechávala. Nevím, možná jsem se snažila odstřihnout od toho, čeho byl doma díky profesi obou rodičů dostatek. Ne že bych nechodila občas za takovou kulturou, ale doteď si raději zalezu s dobrou knihou, než se vypravím do divadla či kina. Myslím, že to souvisí s určitou velkou potřebou svobody vlastní fantazie.

V Hradišti jste se tedy našla? Bylo vám jasné, jakou cestou se vydáte, za jakým snem a kdo bude váš vzor?

Mým vzorem byla Pipi Dlouhá punčocha. A je jím asi pořád. Outsider se srdcem na dlani. To je něco, čemu rozumím úplně nejvíc. Pokaždé, když jsem se snažila stylizovat do něčeho či někoho, děsně mě to zkroutilo, neuměla jsem s tím věrohodně pracovat. Postupně jsem došla k vědomí, že se musím spolehnout na to, co jsem já sama, a věřit, že právě to bude nejvíc pravdivé. Zatím se potvrdilo, že to funguje nejlépe.

Na vysoké škole vás hodně ovlivnil profesor Jiří Barta. Jaký jste spolu měli vztah?

Když k nám do ateliéru přišel, byli jsme okouzleni jeho čerstvostí, přístupem, vším. Bral nás jako kolegy a ukázal nám svět animace v plném lesku. Co se mne týká, myslím, že mě měl docela rád, respektoval mě, ale moje poetika je jiná než jeho, určitě měl v ateliéru spřízněnější duše, než jsem byla já. Když se teď jednou za čas setkáme, troufám si říct, že se vidíme rádi. Po premiéře Lichožroutů přišel od něj tak milý e-mail, že mě to vážně dojalo.

Lichožrouti... Nemohu se na ně nezeptat. Čím vás práce na nich obohatila a co vám naopak vzala?

Je půvabné, když se vám podaří stvořit hrdinu, nový svět. S Pavlem Šrutem jsme si tuhle etapu velmi užili. Lichožrouti byla čirá radost, nečekali jsme a hlavně ani necílili na to, že tvoříme a stvoříme fenomén. Prostě jsme se bavili a překvapovali se. Občas mě v rozhovorech titulují jako „hlavní lichožroutku“ nebo ještě hůře: „máma lichožroutů“... Není to moc příjemné, ale to je tak vše. Vím, že s tím nic neudělám. Na jedné straně je to skvělé, lidé Lichožrouty znají, mají je rádi, s čím mě mají asi spojit? Ale na druhé straně si říkám, vždyť jsem udělala spousty jiných věcí.

Váš výtvarný rukopis je mezi jinými okamžitě rozpoznatelný. Vyvinul se samovolně, nebo jste se jím chtěla někomu podobat?

Určitě jsem se snažila prozkoumat a ovládnout techniky, které jsem poznala, nebo ty, které mě zaujaly. Neměla jsem tuším nějaký jeden vzor, k němuž bych se ráda přiblížila. Ještě na střední škole mě hodně uhranula Markéta Prachatická. Tenkrát vyšla její Alenka v říši divů, bylo to pro všechny jako zjevení. To byla důležitá kniha. Také mě zajímali bravurní kreslíři jako Toulouse-Lautrec, Klimt, Schiele a jiní. Vidíte, nemám pocit, že bych měla výrazný rukopis. Snažím se spíše maximálně porozumět textu, příběhu a tomu pak svůj rukopis přizpůsobit.

Vyznamenání a diplomy, jimiž byly vaše práce oceněny, nelze spočítat. Kterých z nich si nejvíc vážíte?

Nemám žádné míň a víc. Vždycky mám radost, že si někdo mojí práce všimnul, ať už je to na poli domácím, či zahraničním. Ale možná přece jen, velikou radost mám z cen od dětí. Naposledy z indického a chicagského festivalu. Je skvělé, když vaší práci rozumí sedmdesát dětí v porotě z druhého konce světa tak, že jí udělí cenu. To pak mám pocit, že neexistují hranice a že řeč, kterou mluvíme, je jen jedna.

Někteří lidé potřebují k životu město, jiní vesnici. Ke kterým patříte vy?

Já už potřebuji k životu obojí. Jsem „obojživotelník“. Bydlíme na venkově, neumím si představit své dny bez domu, zahrady, prostoru, který kolem sebe mám. Ale pořád mi ještě trochu chybějí kavárny, galerie a hospody a městská rozmanitost. Snažím se „svá“ místa střídat. Ovšem s dětmi to jde hůř. S nimi mám zase jiné radosti. Každý den s dětmi skáču na trampolíně. Každé jaro si zasadíme hrách. A můžeme si zapálit oheň, kdykoliv chceme.

Když pobýváte v cizině, na co se nejvíce těšíte ve chvíli, kdy se vydáváte domů?

Na děti. A potom na svůj prostor, ateliér, židli, výhled z okna na zahradu, na dům, můj přístav. Někdy taky na český chleba. Ať jsem venku jakkoliv dlouho, vždy se těším domů. Jako bych měla nějaký radar nebo co, den dva před návratem se mi na daném místě přestává líbit a já už jako bych byla na cestě zpátky.

Jaký byl nejkrásnější okamžik vašeho života? Máte takový, nebo na něj teprve čekáte?

Narození dcery. Čekala jsem na ni dlouho a byl to zázrak. A pořád vlastně je. Byl to báječný pocit vědět, že už nikdy nebudu sama, dcera mi dala prostor dospět, byla a je skvělý človíček. Je přirozeně laskavá a já doufám, že jí to vydrží. Když se drala na svět, měla jsem až mystický zážitek, kdy se mé vědomí dívalo na sebe samu, jak se tříštím do mnoha geometrických kousků a pluji vesmírem v úplné tichosti, a najednou se vše v mžiku spojilo, uslyšela jsem pláč a byla na světě ona. Neumím to moc popsat slovy, vidím to vizuálně, jako nějakou animaci, krásný okamžik. Nezapomenutelný.

Spustit audio

Více o tématu