„Velké dítě“ Spielberg. Slavný režisér očima feministky

1. březen 2022

Když Molly Haskellová, americká feministická kritička, požádala před prací na jeho monografii slavného režiséra o rozhovor, odmítl.

Kniha Steven Spielberg – Život ve filmech se ale nakonec stala dosti dobrou filmologickou studií a nedá se ani říci, že by se ono odmítnutí odrazilo na nevstřícném autorčině tónu. Haskellová spojuje kritický i metakritický pohled na jednotlivé Spielbergovy filmy s psychologickým vhledem do duše tohoto „velkého dítěte“, jemuž byl film a Hollywood spolu s vlastním workoholismem po nějaký čas substitucí manželského a otcovského života.

Ano, autorka operuje Freudem a Jungem, poučeně srovnává Spielbergovy komplexy, obsese a deficity a dosti odůvodněně dovozuje, proč začínající režisér – na rozdíl od jeho generačních druhů (Coppola, Scorsese, Hopper, oni pozdější „bezstarostní jezdci, zuřící býci“) – zůstal netknut excitací šedesátých let ve smyslu slavného bonmotu „kdo si pamatuje šedesátá léta, ten je nezažil“.

Spielberg se namísto drogových experimentů a široce zacílených studií učil v televizním studiu jemnému umění střihu a komunikaci s hereckými hvězdami a tento časový náskok před svými filmařskými druhy jaksepatří zúročil. Chtěl být populární, točit velkofilmy typu Jih proti Severu, být slavný jako Orson Welles, ale přitom divácky vstřícný jako Disney. Nechtěl diváky provokovat a už vůbec ne odrazovat…

Přítomnost mýtu

Podařilo se mu to, takže i ti, pro něž je film intelektuální doménou, nemohli opominout jeho vysokorozpočtové blockbustery, protože to byly jedny z nejlepších žánrových filmů vůbec. Nešlo jen o řemeslo, ale především o vyprecizovanou skladebnost filmu, u nás bychom řekli dramaturgii, jeho bohatou obsažnost a v neposlední řadě o přitažlivou přítomnost mýtu – neboť co jiného je oním úhelným kamenem vyprávění v Čelistech, Blízkých setkáních třetího druhu, E.T., Jurském parku a vlastně i v sérii s Indianou Jonesem?

Harrison Ford jako Indiana Jones

Případná pro Spielbergův stálý pocit uměleckého a intelektuálního deficitu je zároveň touha vstoupit i do dějin umělecké kinematografie (v nastolené dichotomii „artové filmy versus bijáky“). Odtud vychází ona paralelní tvůrčí cesta, započatá Schindlerovým seznamem…

A onen varovně zdůrazněný autorčin feminismus? Není tak strašidelný, autorka vlivné knihy Od uctívání k znásilnění: Jak film nakládal se ženami je matadorkou americké filmové kritiky, což jí již dříve umožňovalo vlídně shovívavý hodnotící nadhled na generaci oněch slavných „filmových spratků“, kteří nezažili válku – a někteří z výše zmíněného důvodu ani ty slavné „šedesátky“.

autor: Jaroslav Vanča
Spustit audio

Související

Více o tématu