Včera, dne 20. srpna...
Dramatický průběh 21. srpna 1968 v Československém rozhlase a kolem budovy na Vinohradské svědčí nejen o tom, jak důležitou roli rozhlasové vysílání tehdy ve společnosti hrálo. Je zároveň dokladem neokázalé profesionality a statečnosti, které prokázali tehdejší pracovníci, když navzdory bezprostřednímu ohrožení zůstali v éteru.
K padesátému výročí těchto událostí napsal krátkou rozhlasovou hru filmový scenárista a režisér Petr Kazda (1978). Nazval ji Včera, dne 20. srpna - tak začínalo opakovaně vysílané stanovisko UV KSČ, ze kterého se většina národa dozvěděla, že zemi obsadila vojska Varšavské smlouvy a že se tak děje bez souhlasu vedení státu. Na pozadí úryvků z dobového vysílání sledujeme jednání několika techniků, kteří se snaží udržet nezávislé vysílání i po obsazení rozhlasu sovětskými vojáky. Premiéru vysílá Český rozhlas na téměř všech svých stanicích v úterý 21. srpna po desáté hodině dopoledne.
Jaký je tvůj vztah k roku 1968? Máš s 21. srpnem spojený nějaký rodinný příběh?
Kolem mých dvaceti let jsem se ptal rodičů, co ten den dělali. Táta, který bydlel na Žižkově a pracoval na Barrandově, ráno 21. srpna zjistil, že nejezdí městská doprava, tak šel do zaměstnání pěšky. Když se ale dozvěděl, že se nepracuje, šel zase přes celou Prahu zpět domů. Byl jsem tím zjištěním jako radikální mladík dosti zklamán, čekal jsem větší odpor a rezistenci, dobrodružnou historku o barikádách a střetech s tanky. Dnes už přemýšlím jinak.
Jsi jedním z tvůrců filmu Já, Olga Hepnarová, odehrávajícího se na začátku normalizace, která přišla po srpnu 1968. Nakolik jste se při psaní filmu zabývali událostmi roku 1968?
Vlastně nezabývali, protože jsme záhy zjistili, že s jejím činem a životem toto datum a politika nijak nesouvisejí. Byl to apolitický čin. Pouze normalizace a ten průmět odporně znormalizovaných mezilidských vztahů se ve filmu odrazil.
Než jsi přijal nabídku napsat rozhlasovou hru k výročí, kolik jsi toho věděl o dění v rozhlase v srpnových dnech? A překvapilo tě něco z toho, co ses při sběru materiálu dozvěděl? Slyšel jsi o vysílání stanice Vltava, která měla podporovat invazi?
Existence stanice Vltava byla pro mě největší překvapení. To jsem nevěděl. Ani jaké opravdové bludy tehdy vysílala. Uvědomil jsem si, že se v průběhu času propaganda vlastně moc nezměnila. Vltava tehdy mimo jiné ospravedlňovala vstup vojsk tím, že jde o vyčištění od západního fašismu, který se v republice opět rozmohl. Rétorika kolem Krymu a Ukrajiny se od té tehdejší příliš neliší.
Jak bys chtěl, aby posluchači přistupovali k postavám a k příběhu, který na pozadí autentických úryvků z tehdejšího vysílání vyprávíte? A proč jsou hlavní hrdinové hry lidé z technického zázemí vysílání?
Je to jednoduché: stejně jako by se nikdy nepovedl atentát na Heydricha bez pomoci desítek obyčejných lidí, kteří parašutisty v jejich úsilí podporovali a jež si historie prostě nevybaví, tak i v rozhlase stála za zachováním vysílání a informovanosti obyvatelstva skupina neznámých a opravdu statečných lidí, techniků. Chápu, že se v těchto případech především zmiňují Gabčík s Kubišem a Dienstbier s Fišerem, ale mým záměrem bylo alespoň na chvíli popsat snahu lidí, kteří jim tu zaslouženou „slávu“ umožnili.
V hlavní roli rozhlas
Vzhledem k tomu, že hlavním dějištěm hry Včera, dne 20. srpna... je budova na Vinohradské, mohli režisér Aleš Vrzák a autor zvukového řešení Filip Veret natáčet v téměř autentických prostředích. Vedle herců Miroslava Krobota, Davida Novotného, Vojtěcha Dyka, Tatiany Vilhelmové, Marka Holého, Lukáše Hlavici, Dušana Sitka, Saši Minajeva a mnoha dalších si tak ve snímku „zahrála“ i budova Českého rozhlasu. Závěrečný dovětek čte redaktor Rudolf Matys, který srpnové události v rozhlase prožil a připomíná tak skutečné osobnosti, na základě jejichž vzpomínek hra vznikla.
