Zpěvák nesmí být sluhou svého hlasu
Mezzosopranistka Markéta Cukrová je ojedinělým úkazem českého pěveckého prostředí. Vystudovaná anglistka, na chvíli koketující s jazzovým zpěvem, dnes jedna z nejvyhledávanějších a nejvšestrannějších interpretek. Jen málokdo dokáže zazpívat na špičkové úrovni hudbu od středověku po 20. století a být aplaudovanou koncertní pěvkyní i operní zpěvačkou. Její závazky ji nespojují jen s českými pódii, její úmění obdivují i zahraniční posluchači.
Mezzosopranistka Markéta Cukrová si v srpnu udělala čas na interpretační kurzy v rámci sedmého ročníku Festivalu Jarmily Novotné v Litni a v září vystoupí na Dvořákově Praze ve své oblíbené Lužanské mši.
Věnujete se hudbě napříč staletími. Kde se ve vás tahle všestrannost vzala?
Začínala jsem s barokem - a asi mám v povaze, že když něco zvládnu, chci pokročit dál. V klasickém zpěvu musí s teoretickým vzděláním jít ruku v ruce i výuka praktická, tedy technika, aby zpěvák získal výrazové prostředky, charakteristické pro různá historická období. Je to spise věc hlavy než hlasu, aby dokázala roztřídit, co se kam hodí. Jaký typ tónu ve smyslu velikosti, šířky, barvy, jestli použijete jasný nebo plný zvuk nebo jestli si ponecháte lehkost, nezbytnou pro zdobení a koloratury nebo se posunete k těžšímu zvuku, jehož výsledkem může být silný, barevný, široký tón, který ovšem zase vylučuje koloraturní lehkost. U někoho je to věc volby nebo vývoje, ale já jsem si řekla, že se pokusím obsáhnout tolik stylů, kolik dokážu. Nevylučuji samozřejmě, že časem budu muset některé opustit. Ale chci tomu nechat přirozený průběh, hlas a hlava si v průběhu života samy řeknou.
Předpokladem toho, o čem mluvíte, je naprosto dokonalé ovládnutí techniky. Hlava si může tisíckrát říct, že něco zazpívá, ale musí k tomu mít odpovídající nástroj.
Myslím si, že muzikant/tvůrce v hlavě je nadřazen všemu ostatnímu. Muzikalita je důležitější než nástroj nebo hlas, tedy hlas musí být ovládán muzikalitou pěvce, a ne obráceně. Zpěvák nesmí být sluhou svého hlasu. To je špatné a pro mě posluchačsky velká nuda. Potřebuji, aby mi zpěvák z pódia předal celkové hudební sdělení, ne jenom to pěvecké. Právě díky muzikalitě dokážete v historii hudby roztřídit odlišné sféry vkusu, módy, stylová období... Navíc u některých skladatelů je styl velmi pregnantně zapsán už v partituře. Takže stačí být pozorný vůči jejich zápisu a mít své ego pod kontrolou. Častý problém dnešní interpretace je, že svá ega pod kontrolou nemáme a upřednostňujeme sebe jako interprety před autorem, dílem. To považuji za chybu.
V téhle souvislosti mi vytanulo na mysli mediální zbožnění některých zpěváků, kteří předvádějí svůj hlas, sebe, své ego.
Nechtěla bych nikomu říkat, co má dělat, ale za sebe mohu říct, že mě to nebaví. Když slyším zpěváka s výborným hlasem, který totožně ztvární baroko i hudbu 19. a 20. století a všude vytváří tón stejným způsobem, už mě to neoslovuje. Když však dokáže z každého stylového období vyhmátnout to podstatné, tak mě tím jako posluchače přiková k židli. Nejlepší umělci z mého oboru jsou právě lidé, kteří dokážou zkrotit sami sebe ve službě skladatelům. A mám také zkušenost, že když spolupracuji s dirigenty a kolegy, kteří jsou tohoto schopni, ta energie, která vznikne na jevišti, se automaticky přelije do hlediště. Na klasickou hudbu chodí vzdělané publikum, které je schopné tuhle energii zachytit a potěšit se. To je vrchol živého provozování hudby.
Jste i operní zpěvačka. I tady je váš záběr široký - od baroka po současnost. V tomhle ohledu u nás také nemáte konkurenci, viďte?
To bych si netroufla říct. Mezi mladými kolegy už je tenhle trend univerzálnosti celkem patrný. Ve světě jsou samozřejmě dál, ale i u nás se to obrací k lepšímu. Prostě neexistuje jeden vokální styl. Já jsem se dostala k opeře poměrně pozdě, dlouho jsem se věnovala koncertnímu zpívání a jsem za to vděčná. Koncertní zpívání je totiž škola hlasové techniky. Opera, to je cirkus spojený s kostýmy, světly, kulisami, rolemi, a divák málokdy vnímá, jak kdo technicky zpívá, protože vjemů je na něj příliš. Stačí, aby byl zpěvák pěkný a štíhlý, a už divák dostává balíček vizuálních emocí, už se mu to líbí, včetně zpěvu. Na koncertě tohle všechno odpadá -zpěvák stojí na jevišti jako „nahý“ a divák má dvě hodiny na to, aby posoudil technickou práci všech účinkujících. Koncertovat je proto velice zdravé, a to ani nemluvím o úchvatném oratorním a komorním repertoáru. Já jsem měla veliké štěstí, že jsem v začátcích své operní práce potkala vynikající spolupracovníky, kteří mě naučili vše potřebné. Neocenitelný byl třeba režisér Jiří Heřman a jeho přepečlivé zkoušení. Jsem za to velice vděčná a stále z toho čerpám.
Často rovněž vedete interpretační kurzy. V srpnu vás jedny takové čekají v rámci sedmého ročníku Festivalu Jarmily Novotné v Litni. Letos je povedete s Martinou Jankovou - a uzavřete je koncertem, který se uskuteční 24. srpna. Vyučujete v Litni již podruhé, předloni po boku Kateřiny Kněžíkové. Je důležitá spolupráce obou vyučujících, nebo jedete každá po své koleji?
Samozřejmě, čím víc si spolupracovníci vyhovují, tím větší přínos pro studenty to má. Kdyby se náhodou stalo, že bychom se lišili nebo dokonce si protiřečili třeba v pohledu na techniku, i pak bychom prostě museli najít kompromis. Třeba že jeden se zaměří na interpretaci a druhý na techniku. Vždycky je možné najít řešení, které by co nejvíc prospělo mladým zpěvákům, o které tady jde hlavně.
S Martinou Jankovou se osobně znáte?
Setkaly jsme se vloni ve FOKu na Bonnonciniho oratoriu Sv. Mikuláš. Takže víme, co umíme a čím můžeme přispět ke společné výuce.
Jsem přesvědčená, že naše spolupráce bude pro účastníky i pro nás obě obohacující. Nakonec - je to naše povinnost.
Jaká byla spolupráce s Kateřinou Kněžíkovou?
S Kateřinou se známe podstatně déle, obě víme, jak zpíváme i jak učíme, a tam byla shoda okamžitá. Já jsem analytický typ, Kateřina spíše živelný, intuitivní, a to se velice dobře doplňuje. Něco podobného budeme hledat i letos. Navíc jsme přizvali i režiséra Marka Mokoše, který bude se studenty pracovat na vytváření role divadelními prostředky. To bude příjemný bonus!
Hudební festivaly, interpretační kurzy - tak vypadá léto pěvkyně? A kde je odpočinek?
Je pravda, že zpěváci - a mám to u kolegů ověřené - si musí zapsat dovolenou do kalendáře s velkým předstihem, stejně jako pracovní závazky, jinak by ji nebyli schopni dodržet. Po několika letech jsem to letos udělala, nechala si měsíc volna a jsem víc než spokojená. Na konec prázdnin radši nemyslím.
Po relativně volnějším srpnu vypukne v září zase smršť: Svatováclavský hudební festival s Dvořákovou Stabat mater, Glagolská mše v Bonnu - a především Dvořákova Praha a Lužanská mše. To bude zajímavé provedení, protože si pořadatelé objednali původní verzi s varhanami. Co očekáváte od spolupráce s dirigentem Stephenem Cleoburym a Orchestra of the Age of Enlightenment?
To nejvíc! Ještě jsem s dirigentem Cleoburym nespolupracovala, ale od tohoto uskupení si slibuji vysoce stylové provedení. Je tam pěkné pěvecké obsazení (vedle Markéty Cukrové Pavla Vykopalová, Aleš Voráček a Roman Hoza - pozn. aut.), jak už to tak na Dvořákově Praze bývá, a magnetem je i sama skladba. Lužanská mše se mým životem táhne jako červená nit. Zpívala jsem ji se soubory starých nástrojů i s moderními orchestry, zpívala jsem ji s varhanami i harmoniem, prostě, vyzkoušela jsem veškeré kombinace. Moc se na tenhle koncert těším, bude to jeden z bonbonků mého pracovního podzimu.
Říkáte, že Lužanská mše připomíná nádherné cvičení z barokní kompozice... Můžete to vysvětlit?
To je pravda. Vedení jednotlivých hlasů - pěveckých i nástrojových - se příliš neliší od Bachových mší. Když jsem se dozvěděla, že Dvořák byl velkým znalcem barokní kompozice, kterou často realizoval ve svých romantických skladbách, byl mi zase o něco bližší. Dvořák prostě znal všechno! Vždyť takřka v každé jeho skladbě je pořádná fuga. Samozřejmě romantická, ale je slyšet respekt k barokním zásadám. Mimo jiné i to je na Dvořákovi zajímavé. Jiní tvůrci se totiž vůči baroku vymezili, nechtěli mít s jeho postupy nic společného - už Bachovi synové posílali svého otce do starého železa s tím, že kontrapunkt je přežitek -, ale největší géniové se v průběhu historie k Bachovi vraceli.
Víte, že jste mi teď otevřela úplné jiný pohled na Dvořáka?
To mě těší. Za to já sama vděčím staré hudbě. Zazpívala jsem si z tohoto období mnoho repertoáru, a proto je pro mě lehké v pozdější hudbě odhalit vlivy nebo názvuky, dokonce citace. Namlouvám si, že díky tomu můžu nahlédnout pozdějším skladatelům do karet.
Vystudovala jste angličtinu, dokonce jste i překládala beletrii!
Studovala jsem po revoluci a tehdy bylo možné si zvolit obory napříč fakultami. Takže jsem studovala na pedagogické fakultě i filozofické, která vždycky byla hnízdem úžasných překladatelů a lingvistů. Dokonce jsem přeložila i několik beletristických knih. Zpočátku jsem si myslela, že se budu literaturou žila, vit, ale záhy jsem pochopila, že mě spíše vábí muzika.
Vy jste ovšem zpívala odmalička, a dokonce jste nějaký čas studovala i na Konzervatoři Jaroslava Ježka, protože jste se chtěla věnovat jazzu. Kdy jste naplno pochopila, že překlady z angličtiny nebudou vaším osudem, a „zběhla“ jste ke zpěvu?
To byla má pubertální revolta. Od malička jsem zpívala ve sborech a v pubertě mi najednou začalo připadat, že tzv. vážná hudba je příšerně vážná a lidem kolem ní je průměrně dvě stě let. Muzikantům i publiku. Připadali mi tak staří... Dnes se musím smát, čemu všemu jsem tehdy nerozuměla. Jazz mě lákal, a tak jsem se přihlásila na Konzervatoř Jaroslava Ježka. Po třech letech mi ale došlo, že je to slepá ulička. Nikdy se mi nelíbili jazzoví zpěváci se školenými hlasy. Jazz si žádá temný, dyšný, černý hlas, alespoň to byl můj ideál. Laskaví profesoři na „ježkárně“ mi radili whisky a doutníky jako zaručený recept na „chraplák“.
Kdy přišel ten rozhodující moment? A jak jste si doplnila hudební vzdělání v oboru klasické hudby?
Asi mě táhnul můj hlas, který si říkal o větší péči. A protože ještě přetrvávalo období puberty, začala jsem jezdit na kurzy staré hudby do Valtic, kde bylo přátelské amatérské prostředí. Kdokoli mohl vzít do ruky cokoli, zahrát a zazpívat. Rychle jsem se zařadila do vokálních ansámblů, všechno postupovalo velmi snadno, a já zjistila, že pokud budu pracovitá, mohla bych se staré hudbě věnovat. Potřebovala jsem se ovšem naučit používat hlas, a tudíž hledala pedagoga zpěvu. Po dlouhém a frustrujícím období hledání jsem našla paní profesorku Marii Urbanovou, a ta mě naučila všechno. Jak se hlídat, jak používat správně a přirozeně hlas, jak se učit od ostatních, a hlavně kam směřuji, jaká je moje cesta. Ve své vlastní pedagogické praxi -učím pouze soukromě a na kurzech - se snažím předat to, co mě naučila ona.
Máte jasný názor na to, kdy by měl mladý člověk začít studovat zpěv...
Pokud bych byla ministr školství, okamžitě bych zakázala přijímat na pěvecká oddělení konzervatoří patnáctileté děti. Povolila bych studium nejdřív od osmnácti let, lépe ještě později. Myslím si, že největší zlo je zatížit nezralé hlasivky, nezralý dechový aparát a hlavně nezralou hlavu klasickou technikou. O výuce sólového zpěvu v dětství vůbec nemluvím. Spatné a nezdravé návyky se mohou odstraňovat deset i více let. To je závažná otázka a myslím si, že by bylo dobré, kdyby se rozšířila do povědomí odborné veřejnosti. Češi jsou totiž velmi muzikální a zpěvavý národ. Máme jeden z největších vokálních talentů v kontextu Evropy, jak opakovaně zjišťuji při nejrůznějším hostování. A máme školství, které ty talenty nevychová.
Podle vás je velmi důležité zrání pěvce a čas na jeho vyzrání.
Stejně tak jako zrajete v životě, zraje i váš intelekt, vaše duše, vaše tělo a ta doba zrání není krátká. A nedá se to uspěchat ani ošidit. Stejně dlouhý čas potřebuje pěvec. Pomalý vývoj znamená dlouhý život. i ve zpěvu. Máte-li nějaký dar navíc, musíte o něj pečovat. Vaše zodpovědnost je o to větší. A je dobré na tohle přijít co nejdřív.
Jak vy? Přišla jste na to sama?
Já jsem měla výhodu, že jsem do toho zátěžového procesu vešla až jako dospělá, mnohem později, než je u nás zvykem, takže dnes už vím přesně, co chci dělat, a pevně doufám, že vím jak. A že dokážu naplnit svá vlastní očekávání, protože mám na sebe vysoké nároky, a když něco nevyjde podle mých představ, můžu se zlobit maximálně sama na sebe.
