V této bláznivé době při mně stůj
Divadlo Kampa patří mezi ty příjemně skryté prostory pražské divadelní scény. Diváci sem nechodí jen na divadelní představení, ale také na přednášky, filmy, debaty, workshopy. Intimní prostor nepříliš velkého jeviště hostí i soubor divadla Na Hraně. To má ve svém repertoáru převážně současnou britskou dramatiku a do této koncepce částečně spadá i hra Neskonalá.
Ve svém autorském divadle (pod režijním dohledem Jakuba Šmída) vytvořili herci Marie Jansová a Martin Severýn hru o lásce, umírání a o tom, co nastane pak. Spojili interprety, kteří se nikdy nepotkali, ale jejich témata i životy se minimálně v jednom bodu protínají, a to v předčasné smrti jejich žen.
Ze sbírky poezie Michela Fabera Neskonalá vzali herci kostru příběhu o muži, kterému umírá žena na rakovinu a obalili jí tím, co samotnému textu snad schází. Syrové verše o pozvolné ztrátě milované osoby obměkčili něhou, která má ale k sentimentu daleko, a takto téměř hotové tělo ještě potáhli zdrsnělou kůží v podobě hudební složky představení. Písně brněnského písničkáře a šansoniéra Jiřího Bulise nečekaně přesně fungují v atmosféře rozkládajícího se vztahu, jehož problém netkví v neporozumění, ale v nepřirozeném koloběhu života, v předčasné smrti. Verše jako „Nekonečné jsou dny, nekonečné noci, nekonečné čekání“ (Nekonečný valčík), „V této bláznivé době při mně stůj“ (Anděl radosti), „Zdá se mně, miláčku, že jsme si souzeni“ (Hosté na zemi) dobře doplňují prázdná místa veršů Faberových.
Ačkoli sbírku básní autor strukturoval jako jakýsi deník adresovaný té, která si ho již nepřečte, v divadelním představení je hlavní hrdinkou právě umírající manželka Eva. Proměňuje se v mužových fantaziích, vrací se zpět do let, kdy byl jejich vztah čerstvý, kdy její tělesnost evokovala život a přitažlivost. Zatímco se herečka Marie Jansová pohybuje ve středu pódia (chvíli pozorujeme její ladné pohyby, chvíli vnímáme její upoutanost k lůžku), její herecký partner Martin Severýn, alter ego Michela Fabera, je na opak převážně „připoután“ k piánu na straně jeviště a vytváří hudební podkres autorovým volným veršům. A taky zpívá: „Můj Anděli radosti, věř, nejhorší nemoc že je stesk. Tvůj úsměv život navrací...“ Ženu mu ale samozřejmě ani tahle píseň nevrátí.
