Thomas Kulidakis: Portugalské předsednictví EU doufá uspět na Balkáně, kde Německo selhalo

Příprava tamních zemí začala skoro před dvaceti lety, na summitu Evropské unie s balkánskými kandidáty v Soluni. Od roku 2003 se zatím nejdále dostaly dvě země, Černá Hora a Srbsko. Jejich členství ještě unijní exekutiva Jeana-Clauda Junckera viděla proveditelné v roce 2025. Obě země dále pokračují v jednání a uzavírají jednotlivé kapitoly přístupových jednání.

Čtěte také

Luboš Palata: Portugalsko v čele Unie je předsednictvím z konce světa jen na první pohled

Tvrdší oříšek představují Albánie a Severní Makedonie. Jejich přistoupení nejdříve v roce 2019 zablokovaly Francie a Nizozemsko. Tenkrát se mluvilo o „zradě“, „politické chybě“ a vhánění západního Balkánu do náruče geopolitické konkurence. Především Číně, Rusku, Turecku a státům Perského zálivu. Změnou metodiky přístupových jednání se podařilo odpor francouzský i nizozemský zlomit, ale přišel zádrhel další.

Srbsko jen tak Kosovo neuzná

Čtěte také

Thomas Kulidakis: Koronavirový spěch Bulharska a Chorvatska do eurozóny

Zatímco se začátkem přístupových rozhovorů v případě Albánie už problém není, cestu Severní Makedonie zablokovalo Bulharsko. Podle Sofie její východní soused porušuje smlouvu o přátelství z roku 2017, přivlastňuje si neprávem bulharské dějiny, národní hrdiny, vyčleňuje svůj jazyk, který je podle Bulharů v podstatě dialekt bulharštiny.

Potvrdilo se očekávatelné, tedy že zatímco spor Severní Makedonie s Řeckem šlo vyřešit s určitou dobrou vůlí, protože se jednalo o dějiny vzdálené přes dva tisíce let, v případě sporu s Bulharskem se jedná o historii moderní vyvěrající z nacionalismu s kořeny v 19. století. Těmto koncepcím se říká „velký příběh“ a mají ho ve vínku v podstatě všechny země euroatlantické civilizace. Kdo slavnou minulost neměl, často se ji pokusil dokázat falzifikáty na způsob rukopisů Královedvorského a Zelenohorského.

Portugalské předsednictví vyjádřilo naději, že se vše podaří vyřešit do konce jeho mandátu, tedy do července. Ujistilo, že cestu západního Balkánu do Evropské unie podporuje a tiše doufá, že mu pomohou březnové parlamentní volby v Bulharsku. Jelikož je ale kořen sporu příliš hluboký a odpovídá spletité historii Balkánského poloostrova, může se naděje rychle změnit v zoufalství.

Čtěte také

Thomas Kulidakis: V Haagu se bude rozhodovat o minulosti a budoucnosti nejen Kosova

Jde totiž o otázku národní identity. Pokud i po volbách bude Bulharsko stát za svým, bude možnost buď mu něco velkého slíbit výměnou za ústupek, nebo spoléhat, že premiér Severní Makedonie Zoran Zaev spáchá ústupkem politickou sebevraždu.

Německé předsednictví velmi stálo o úspěch, protože na Balkáně hraje Berlín tradičně silnou roli. Zklamání německá politická reprezentace nijak neskrývala. Do dění se zapojila i česká diplomacie, která odsoudila používání bilaterálních sporů coby rukojmí pro přístupová jednání.

Pokud by se tato koncepce prosadila, pomohlo by to i v případě Srbska a Kosova. Srbsko jen tak Kosovo neuzná – podobně jako Kosovo neuznává pět zemí Evropské unie. V případě Kosova a Bosny a Hercegoviny ovšem platí, že jejich cesta do Unie je nejvíce vzdálená a v podstatě nikdo reálně nepočítá, že obě země začnou přístupové rozhovory.

Thomas Kulidakis|foto:Khalil Baalbaki,Český rozhlas

Už jen vzhledem k tomu, kolik peněz unijních daňových poplatníků politici do regionu Balkánu nalili, je vhodné, aby se ledy pohnuly. Další miliardy eur totiž putují z unijní pokladny i na vyrovnání se s následky koronaviru. 70 milionů eur pak má být jen na poskytnutí vakcín zemím západního Balkánu.

Ty se mezitím po očku dívají po Srbsku, které v Unii není, ale jako jediná země v regionu má reálně přes milion vakcín na skladě. Pořídilo si totiž celou paletu očkovacích látek, výrobkem společností Pfizer a BioNTech počínaje, čínskými a ruskými produkty konče.

Autor je komentátor Českého rozhlasu