Tatrmani, 2. část: Upírka

Tatrmani, 2. část
UPÍRKA

„Takže ještě jednou,“ snaží se ze všech sil mluvit klidným hlasem lékařka v bílém plášti.
Je to doktorka Elektra Tempírová, která se stará o duše pacientů a klientů v soukromém psychiatrickém sanatoriu. Přezdívá se jí Upírka – to kvůli puse vždycky perfektně namalované tmavě rudou rtěnkou. Je to skutečně jenom přezdívka, do skutečné upírky má daleko. I když… Ale nepředbíhejme.

Tato poněkud stroze vyhlížející žena sedí nohu přes nohu, aby vynikly její perfektní rudé lodičky, které se do studeného prostředí ordinace a k bílému plášti vůbec nehodí, zato dokonale ladí s jejími krvavě červenými rty. Na stěně za doktorkou je obrovský divadelní plakát k muzikálu Čarodějky z Eastwicku. Je na něm rusovlasá žena hrající na violoncello v úplně stejných lodičkách, jaké má Upírka.
„Říkáte, že jste rybička a že vás do hnízda omylem přinesl čáp.“
„No jasně. Jsem Rybička a do hnízda mě přinesl čáp, mimochodem blbej jak pštros. Ale to jsem byl žába.“
„Prosím?“
„Bylo hezky, tak jsem si řek, že si trošku poklábosím s žabičkama. Jsou to ohromně příjemný holky.“
„Takže jste si byl popovídat s mladými děvčaty…“
„Ale né,“ skočí jí do řeči její zvláštní pacient, „s rosničkama. Bylo hezky, tak byly vylezlý. S kaprama dneska nebyla řeč, byli trochu nametený po prvních třešních, co napadaly do vody…“

„Vy mluvíte s kapry?“
„Jako každej vodník.“
„Vodník,“ odtuší doktorka, „aha. Vodník. A mluvíte ještě s jinými zvířátky?“ ptá se medovým hlasem.
„No jasně. S veškerou žouželí, co žije…“
„Takže vy jste vodník,“ zrekapituluje doktorka.
„No dyť se na mě podívejte. A mimochodem, máte móc fajnový botičky. Pěkná barvička. Hned se pozná ruční práce. Kdo vám je šil? Určitě některej můj kolega, co?“
Doktorka se na chviličku zamyslí a pak zmáčkne tlačítko na svém stole. Takřka okamžitě se otevřou dveře a do místnosti vrazí dva mohutní zřízenci připravení na zásah.
„Doktorko?!“
„Na oddělení D,“ suše rozhodne Upírka.
„Jasně, doktorko, šoupneme ho na déčko.“

ZELENÝ DOPIS

„Bravo! Bravo!“
Diváci tleskají a nadšeně křičí. Na jevišti se děkují sólisté, v náručí drží ohromné kytice. Rusalka, Princ, Cizí kněžna, Čarodějnice i Vodník se naposledy ukloní, zamávají publiku a zmizí za oponou. Právě skončilo představení Dvořákovy opery Rusalka v Národním divadle v Praze.
„Na jevišti máme konec odpoledního představení, děkuji. A nezapomeňte, večer ještě jednou,“ připomene inspicient. Pak vypne všechna světýlka na pultě před sebou, vezme si inspicientskou knihu, podle které volá účinkující na jeviště, a při odchodu málem vrazí do staršího muže stojícího v zákulisí.
„Á Rudánek. Já vás v tom vašem tmavém plášti vždycky přehlídnu. Aničce to dneska zpívalo, co?“
Rekvizitář Rudolf Porybný, dobrá duše divadla, sleduje odcházející zpěváky. Ve vytahaných manšestrových kalhotách, tmavozeleném cípatém plášti a s červeným šátkem kolem krku vypadá trochu jako… z jiného století.

„Jo, Anička… Ta zpívá… jako opravdovská rusalka,“ zasní se Rudolf. „Zato Vodník… Copak tohle je nějakej vodník?“ zavrčí spíš pro sebe a jde na jeviště posbírat rekvizity. Musí je znovu připravit na večerní představení.
Jako poslední odnáší velký zdobený pohár, ze kterého dává Čarodějnice Rusalce pít kouzelný nápoj. Vodu, která v něm zbyla, si vylije na hlavu. Vodník přece musí být neustále nacucaný jako houba. To dá rozum.

Ve vrátnici divadla zatím netrpělivě přechází sem a tam drobný hubený muž. Má k hlavě ulíznuté, zřejmě nagelované vlasy, poněkud výstřední, ale perfektně ušitý zelený oblek a červené špičaté lakýrky. Zpod límce jeho zelenkavé košile vykukuje pečlivě uvázaný šarlatově červený motýlek. Je to Michal Vodochodský, herec, vážený sólista činohry a… Už není zapotřebí napovídat, že ne? Jen tak mezi námi – ještě nikdo tak dobře jako on nezahrál Vodníka v Jiráskově hře Lucerna…

V jedné ruce drží otevřenou zelenou obálku, ve druhé rozložený zelený dopisní papír s pár větami a podpisem. Každou chvíli si čte těch několik vět. Je velice rozrušený. Ani nevnímá, že ho zdraví odcházející zpěváci.
„Dobrý den, pane Vodochodský. Co vy tady dneska? Že vy máte zálusk i na Vodníka u nás v opeře, že jo?“ ozývá se z hloučku odcházejících hudebníků, kteří se se svými nástroji stěží vejdou do dveří.
„To si pište…“ zabručí, aniž by se za kolegy podíval.
Vrátná ho ze své kukaně ustaraně pozoruje.
„Nějaké špatné zprávy, mistránku? Špatné zprávy?“
Je na ní vidět, že by klidně podpálila divadlo, jen aby se dozvěděla víc. Muž sebou cukne.

„Nic, paní Hubáčková, nic co by stálo za řeč. Jenom sraz spolužáků po sto padesáti letech. Trošku mě to sebralo.“
Zahlédne Rudolfa, který právě vyšel ze zákulisí.
„To je doba! Kdes byl tak dlouho?!“
Michal popadne Rudolfa a táhne ho ven z divadla. Hned po nich je na odchodu hudebník s velikým pouzdrem na violoncello. Přátelsky pokyne paní vrátné.
„ Nashledanooouuu…“

Violoncellista se snaží udržet rovnováhu, ale nohy se mu smekají. Balancuje s pouzdrem, je vidět, že se o svůj nástroj strachuje. Nakonec žuchne na záda, nohama třepe ještě chvíli ve vzduchu, ale pouzdro dopadlo do měkkého – na jeho veliký pupek. Vrátná mu pomáhá vstát, i když i jí podkluzují nohy, a nevěřícně kouká na podlahu.
„Kde se to tu vzalo?“ diví se. „To asi z těch pugétů… Dnes to byla velká sláva. A přitom to bylo jen odpolední představení.“
V místech, kde ještě před chvílí rozrušeně popocházel Michal Vodochodský, se na dlažbě leskne veliká kaluž.

Venku na ulici se Rudolf snaží vyvléknout z Michalova pevného sevření.
„Co se děje? Neždímej mě tak!“
Sotva popadá dech, jak se pokouší srovnat krok se svým spěchajícím kamarádem. Zastaví se, skoro už nemůže a lapá po dechu. Otevírá při tom pusu jako ryba na suchu.
„Dej mi cucnout… Zapomněl jsem si vzít placatku...“
„Jako bych tě neznal,“ povzdechne si Michal. Přesto vytáhne z náprsní kapsy placatou plechovou lahvičku, v jaké se většinou nosí whisky. Placatka má ovšem tvar ryby.

Rudolf se napije a okamžitě se mu udělá dobře.
„Jo, to jsem potřeboval! Díky, kámo!“
Potom už oba bez problémů doběhnou na nejbližší náplavku k Vltavě. V rychlosti si zují boty, ani si nevyhrnou kalhoty, posadí se na okraj nábřeží a šup s nohama do vody.
„Ááááá, třináct stupňů, to miluju!“ zafuní Rudolf blaženě.
„Čti! Tohle mi dneska přišlo do divadla,“ podstrčí mu Michal před oči dopis a odříkává zpaměti spolu s nahlas čtoucím Rudolfem.
„SOS! Hrozí sucho!!! Sraz ve středu, 28. června, po západu slunce na známém místě. A. F.“

„Andreas Fischer…“ vydechne Rudolf a vytáhne z kapsy pláště stejně zelenou obálku a ukazuje ji Michalovi. „Já to ještě ani nestačil otevřít.“
Rychle obálku roztrhne a vytáhne z ní složený list zeleného papíru. Text dopisu je stejný, stejné jsou iniciály A. F. i malý obrázek ryby na háčku. Nechápavě na sebe zírají. Vyruší je velice silné šplouchnutí kousek vedle nich. Leknou se a chtějí schovat dopisy.
„To byl nejspíš ten metrákovej sumec, co ho tu minulej tejden dostal a pak zas vrátil do vody ten sportovní rybář… ten z tý televize…“ uklidní se Michal.
„Jo ten… Vondráček, Jakub Vondráček…“ vzpomene si okamžitě Rudolf. „Šikovnej kluk, šikovnej. Toho mám rád. Toho si ohlídáme.“