S kamerou za Rembaranky
Domorodý kmen Rembaranků žije dodnes v australské buši tak, jak se žilo v době kamenné. Místo písma kreslí obrázky, a to dokonce rentgenovým stylem – nejen vnější podobu zvířat, ale i to, co se skrývá v jejich útrobách. V roce 1969 se za těmito Austrálci vydala československá vědecká výprava, která o nich natočila dokumentární seriál Za lidmi doby kamenné. Zasáhla však normalizace, film putoval do trezoru a zkázu dokončila v roce 1997 povodeň.
Vloni se však v Sydney našly zaprášené krabice s filmy, které se podařilo digitalizovat. Před Vánocemi proto uvede Televize Noe seriál pod novým názvem Expedice Rembaranka 1969. Jaká tedy byla tato unikátní expedice?
V zářijových dnech roku 1968 kličkoval silnicemi z Čech na Moravu náklaďák Praga V3S. Za volantem seděl báňský záchranář Honza Daněk, na vedlejším sedadle klimbal kameraman ostravské televize Jirka Vrožina. Vůz se prodíral mezi tanky, obrněnými vozy a náklaďáky natřenými bílými invazními pruhy. Na hloučky vzrušených lidí v ulicích mířili vojáci nabitými kalašnikovy. Od vpádu armád Varšavské smlouvy do Československa uběhlo pár dnů.
Muži v kabině byli nervózní. V útrobách vétřiesky byly totiž střelné zbraně. Kdyby je zastavila sovětská hlídka, těžko by vysvětlovali, k čemu jsou jim kulovnice a ostrá munice. Zbrusu nové zbraně byly navíc opatřeny dalekohledy a anatomickými pažbami. Dokonalé nádobíčko pro ostřelovače.
Jenomže kulovnice měly jiný účel. Šlo o součást výbavy chystané expedice českých a moravských vědců do Austrálie. Jenom náhodou bylo expediční vozidlo převáženo do Ostravy právě ve vzrušených zářijových dnech. A kulovnice nebyly zbraněmi vojenskými, nýbrž loveckými. Měly chránit členy výpravy před krokodýly a buvoly.
Vzhůru pod jižní kříž
Na počátku dnes skoro zapomenuté expedice byl vědecký úkol organizace UNESCO - výzkum domorodého kmene Rembaranka v jeho původních lovištích. Když se o zakázce doslechli v brněnském Ústavu Anthropos Moravského zemského muzea, sestavili vědecký tým, který „na míru" vypracoval výzkumný projekt a předložil jej úředníkům vídeňské ústředny. Autorizované orgány ho vyhodnotily jako nejlepší z předložených projektů a určily ho k realizaci.
Početný tým byl postupně zredukován. Zastoupen byl antropologický a geografický výzkum (Jan Jelínek a Josef Brinke), výzkum zoologický (Zdeněk Veselovský), přírodovědecký (Stanislav Novotný) a antropologicko-genetický (Miroslav Prokopec). Zbytek týmu tvořili „neodborníci" – řidič Jan Daněk, kustod Moravského zemského muzea Josef Šíma a kameraman Jirka Vrožina.
Ukázalo se, že náklady na skoro roční pobyt osmi mužů na druhém konci světa přesáhnou možnosti Moravského zemského muzea, které projekt zastřešilo. Pomohla Fordova nadace. Finančně zajistila nejen přesun vědců a expedičního vozu z Evropy do Sydney, ale i nákup kvalitních barevných filmů.
Přispěla i řada československých podniků. „Martinský masokombinát vyrobil speciální konzervy," vzpomínal Honza Daněk, „ale bohužel se opomnělo, že je zakázáno dovážet do Austrálie potraviny neznámého původu."
Objevily se i jiné problémy. „Dokumentace k expedičnímu vozu uváděla, že je upraven do tropů. Vétřiesku však jen natřeli stříbřenkou, aby karoserie líp odrážela sluneční paprsky. Na ochranu před padesátistupňovými vedry to nestačilo," vzpomíná Daněk.
Dálnicí na sever
Cesta napříč Austrálií na sever v rozpálené kabině se vlekla, protože plně naložený náklaďák se kodrcal rychlostí sotva 60 kilometrů za hodinu. Osádka závistivě sledovala mohutné silniční tahače, které frčely kolem. „Silniční vlaky“ se dvěma či třemi velkými přívěsy dokážou překonat kontinent za necelý týden. Vétřiesce trvala stejná cesta pětatřicet dnů!
Teplotní rozdíly mezi dnem a nocí jsou v centrální Austrálii obrovské. „Někdy se v noci na kapotě objevila námraza. V písku se po ránu váleli hadi ztuhlí na kost. Vzal jsem jednoho a nesl ho ukázat Zdeňkovi Veselovskému. Začal křičet, že ho mám rychle odhodit, protože je to nejjedovatější tvor, jakého kdy viděl. Uštknutí by prý zabilo stádo ovcí," vzpomínal Jirka Vrožina.
Stuartova silnice dlouhá skoro 6 tisíc kilometrů vede pustinou, v níž se střídá řídký buš s pouští. Větší lidská sídla se dají spočítat na prstech rukou a nohou. Je to zvláštní svět sporé vegetace, rudé hlíny a nekonečných rovin. Hustý prach, který se zvíří, kdykoli projede auto, neklesá k zemi celé minuty. Opravdové obtíže expedici teprve čekaly.
Arnhemská země patří k nejzapadlejším koutům světa. Územím, které je mnohokrát větší než Česká republika, putují skupiny domorodců. V šedesátých letech minulého století žilo v celé Arnhemské zemi pouze několik set bělochů a jen asi 5 tisíc domorodců. A mezi nimi snad i hledaní Rembarankové.
Jako v době kamenné
Začátkem druhé poloviny 20. století vypracovala australská vláda řadu podpůrných programů, které měly zlepšit život původních obyvatel. Osvícenější státní úředníci postupně prosadili pro domorodé Austrálce sociální podpory, pravidelnou školní výuku dětí a důstojnější bydlení pro početné rodiny. Peněžní podpora vyplácená každý měsíc byla však částí domorodců v misiích okamžitě proměňována v alkohol...
Roku 1968 došlo i k úpravě práv domorodců. Mohli v rezervacích lovit zvěř, držet psy bez zvláštního povolení a ve stanicích se učit evropskému způsobu života. Současně – pokud chtěli – mohli misie opustit, odejít do buše a žít způsobem, na jaký byli zvyklí tisíce let. Řada z nich to také udělala a žila v téměř naprostém odloučení od civilizace.
K takovým zapadlým populacím patřili i Rembarankové. Nějakou dobu se úředníci v Canbeře dokonce domnívali, že ze zemského povrchu zmizeli. Byly o nich jen kusé zprávy. Říkalo se, že pokud v buši přežili, vedou nejspíš stejný život, jakým lidé na odloučeném kontinentu žili před deseti dvaceti tisíci lety. Australský tisk nadšeně vítal záměr vědců vydat se v jejich stopách.
Malba místo písma
Po náročném přejezdu světadílu si expedice krátce odpočinula v Darwinu a vyrazila do buše. Musela překonat mnoho set kilometrů, aby se dostala do míst, kde se podle všeho nacházela původní loviště primitivního kmene. Putovala vyschlými koryty řek a přes překážky tvořené obrovskými balvany.
Antropolog Jan Jelínek se často vydával do vyprahlé krajiny s kameramanem Jirkou Vrožinou. Oba se v průběhu týdnů a měsíců velmi sblížili. Jelínek navrhl svému příteli, aby podstatnou část svého dokumentárního seriálu věnoval malbám, jež domorodci zanechávali na skalách. Uvědomoval si, že ty výtvory patří k důkazům o způsobu života, jaký australští domorodci vedli po tisíciletí.
Austrálci neznají písmo, takže nedokázali zaznamenávat dějiny a předávat nabyté zkušenosti pomocí písemných vzkazů příštím generacím. Lze však říci, že písmo nahrazovali právě svými malbami. Členové expedice se s jejich unikátními výtvory setkávali poměrně často, hlavně pod skalními převisy a nízkými stropy jeskyní, do nichž se domorodci uchylovali za studených nocí.
Stáří maleb bylo odhadováno někdy na tisíciletí, jindy na staletí, případně na několik let či měsíců. Ale překvapivě se výzkumníci setkali i se zcela čerstvými malbami. A co víc, nakonec se expedici podařilo zastihnout domorodé umělce přímo při práci. Stalo se tak poté, co byl po dlouhém pátrání nalezen v buši v okolí Bullman Waterhole rodinný klan stařešiny Mandarka – Rembarankové.
Jakým způsobem vlastně lidé doby kamenné tvořili své skalní malby? Dlouho se ta otázka týkala i proslulé jeskyně Lescaux, na jejíchž stěnách byly v 19. století objeveny nejen kresby vyhynulých zvířat, ale i tajemný vzkaz – otisky dlaní. Proč je tu lidé zanechávali? Rembarankové odpověď znali. Jeden z nich, Mandarkův syn Bunganial, zavedl kameramana do skal, aby mu předvedl své umění.
Nejdřív vylovil ze dna jezírka hroudu bělostného kaolinu. Pak barvu nanesl na blahovičníkovou větvičku, jejíž konec rozžvýkal, a tímto „štětcem" začal malovat. Krokodýla kreslil nelogicky od ocasu, ale od první chvíle měl jasno, jak bude postupovat.
Nakonec vložil zbytek kaolinu do úst, přiložil dlaň na skálu a bělobu vyprskl na hřbet ruky. Vedle malby zůstal negativní otisk dlaně. Daniken by možná znamení považoval za vzkaz mimozemšťana, ale logicky vzato nejde o nic jiného, než o autorský podpis. Já, Bunganial, jsem tu byl a toto je má kresba.
Rembarankové, stejně jako jejich předkové, malují takzvaným rentgenovým stylem. Kreslí nejen vnější podobu zvířat, ale i to, co se skrývá v jejich útrobách. Zvířata jsou malována včetně páteře, srdce, jater, kostí, střev a žaludku. Rentgenové struktury jsou přitom zachyceny s dokonalým výtvarným cítěním.
O něco později zavedl Bunganial Jelínka s Vrožinou mezi své lidi a vysvětlil jim, že domorodci malují nejenom na skály, ale i na vypreparovanou kůru blahovičníků. Stařešina Mandark navíc předvedl výrobu pazourkového hrotu oštěpu. I to Vrožina nafilmoval.
Odedávna archeologové nacházeli pazourkové nástroje staré desítky tisíc let, ale až tady, v Arnhemské zemi, bylo zdokumentováno, jak vlastně lovci doby kamenné své zbraně a nástroje vyráběli. Stařešina položil kus pazourku na bosou patu, obratně udeřil jiným kamenem do okraje valounu a odštípl z něj tenký plátek – hrot oštěpu. Pak několika údery vylepšil ostří a hrot byl hotový. Pracovní postup trval sotva několik vteřin.
Návrat po 50 letech
Expedice strávila v Arnhemské zemi devět měsíců roku 1969. Návrat domů byl triumfální. Moravské zemské muzeum získalo během jediného roku archeologický a antropologický materiál, jaký dodnes nemá k dispozici řada světových muzeí. Výstavu shrnující vědecké výsledky zhlédla v 70. letech veřejnost v řadě zemí Evropy a seriál Za lidmi doby kamenné se stal ozdobou právě zahajovaného vysílání druhého programu Československé televize.
Zasáhla však normalizace. Skoro všichni členové expedice se stali personami non grata. Kameraman musel dokonce emigrovat do Austrálie a jeho seriál se ocitl v trezoru. V archivu ostravské televize přežily jen fragmenty cyklu a dílo zkázy dokončila v červenci 1997 povodeň – špatně zabezpečené filmy zničila.
Dnes, po padesáti letech, již nežije nikdo z někdejší expedice. Dlouho se zdálo, že jedna z nejúspěšnějších výprav v poválečné historii naší vědy bude zapomenuta. Vloni však ze Sydney přišla zpráva o objevu několika zaprášených krabic s filmy. Byly to záběry staré přesně padesát let. Technikům v Canbeře se podařilo filmy digitalizovat.
Cenný materiál se dostal na Moravu, kde se zrodila myšlenka rekonstruovat zmizelý seriál Za lidmi doby kamenné. Parta Vrožinových kamarádů se dala do práce a po půl roce je na světě čtyřdílný dokument Expedice Rembaranka 1969, který před Vánocemi uvede Televize Noe.
Jirka Vrožina někdy při zmínce o trvalosti svého řemesla tvrdil, že i to nejlepší televizní dílo zůstává při vší úctě jen „obláčkem dýmu a kouře, který proletí komínem, a nic po něm nezůstane". Nu, něco snad přece zůstalo.