Roman Štětina: Skrze obrazy nechávám věci mluvit

24. duben 2018

Fascinují ho světy, které zanikají, nebo už přestaly existovat. Zejména pak ty rozhlasové. Audiovizuální umělec Roman Štětina má ve svých dvaatřiceti letech za sebou už řadu samostatných výstav u nás i v zahraničí. Zvuk a rozhlas snímá kamerou a prezentuje ho třeba jako videoart, který je pak součástí prostoru galerie. „Rádio mizí, ale kritický bod překonává,“ říká laureát prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Fascinují ho světy, které zanikají, nebo už přestaly existovat. Zejména pak ty rozhlasové. Audiovizuální umělec Roman Štětina má ve svých dvaatřiceti letech za sebou už řadu samostatných výstav u nás i v zahraničí. Zvuk a rozhlas snímá kamerou a prezentuje ho třeba jako videoart, který je pak součástí prostoru galerie. „Rádio mizí, ale kritický bod překonává,“ říká laureát prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého.

V českém prostředí není běžné, že renomovaný tvůrce tematizuje rádio a rozhlasové řemeslo. Poslouchali jste doma hodně rozhlas?

To ne, rádio jsme doma moc neposlouchali. Živě si ale vzpomínám, mohlo mi být jedenáct, jak jsem jednou naladil tvar, který jsem nedokázal pojmenovat. Byl to šok, něco jako film bez obrazu.

Co jste zaslechl?

Několik let mi trvalo, než jsem zjistil, že to byla rozhlasová hra Bylo to na váš účet od Ludvíka Aškenazyho. Otevřela mi oči, protože šla dál než všechny ty rozhlasové pohádky, na které jsem byl jako dítě zvyklý.

Posloucháte koncentrovaně?

Hodně se to zlepšilo, když jsem pro Český rozhlas Vltava natáčel rozhovory s výtvarnými umělci. Připravoval jsem je každý týden asi dva roky v rámci pořadu Radiogalerie. S natáčením pro rozhlas jsem do té doby neměl žádnou zkušenost, prostě jsem sbíral materiál a výsledný tvar kutal ve střižně. A tak vlastně pracuji stále, nepřipravuji si scénář.

Takže si vystačíte s nápadem, i když jste točil třeba Jazykolam?

Slova nápad se skoro děsím. To zní, jako kdyby dílo zčistajasna přišlo, a je to! Film Jazykolam jsem točil s Jitkou Borkovcovou. Dnes je to už jednaosmdesátiletá dáma, která byla dvorní mistryní zvuku legendárního režiséra Jiřího Horčičky. Přišel jsem za ní s jednoduchou instrukcí, že chci zachytit její práci za střihačským stolem, který se v minulých dobách používal. Dohodli jsme se, spustil jsem kameru, a paní Jitka začala dělat něco jiného.

Jak jste se v tu chvíli cítil?

Před očima se mi sypaly zlaté mince, protože minuta stála přes tisíc korun. Měl jsem tuhle profesionálku učit, jak má pracovat? Nebo jsem měl zariskovat?

Risk se vyplatil, film jste promítali na MFF v Karlových Varech, obrazy z něho krášlily Národní galerii...

Reakce byly pozitivní, až neuvěřitelně. A to i v zahraničí, vystavoval jsem například ve Frankfurtu nad Mohanem nebo v Berlíně. Výhrady zaznívaly spíš od rozhlasáků, kteří mi někdy vyčítají, že moje předpoklady neodpovídají realitě. Ale já nejsem dokumentarista. Jen používám obrazy, abych nechal věci mluvit.

Film má jednoduchý děj. Zatímco se na stole přehrává magnetofonový pásek, mužský hlas v podání Tomáše Černého čte stále dokola jazykolam. Monotónnost projevu ale narušují přeřeky. Zvukařka v tu chvíli zasáhne a chybu vystřihne. Proč jsou ve filmu vidět převážně jen její ruce?

Uvědomil jsem si, že chci ve své tvorbě zachytit dovednosti, které mizí s novými technologiemi. No jo, ale najít někoho, kdo stříhal původním způsobem zvuk, není jednoduché. Jitka Borkovcová pracuje v rozhlase od roku 1955 a z pohybu jejích rukou to je nesmazatelné. Je to balet, kde jsou krásné i nepřesnosti, když se třeba pásek neslepí úplně dokonale.

Zdá se, že v jejím případě člověk a technika srostli.

Mně přijde, že technika vlastně neexistuje sama o sobě. Zajímá mě víc náš vztah k ní. Způsoby ovládání, ergonomie, ať už pracujete s rekordérem, magnetofonem, nebo třeba se šicím strojem.

Studoval jste Akademii výtvarných umění. Kdy jste ve své tvorbě začal reflektovat rádio?

Když jsem byl na škole obklopený výtvarným uměním, hledal jsem způsoby, jak ho reflektovat. Moje první výstupy byly čistě zvukové. Nějakou dobu jsem svůj zájem pro rozhlas vnímal jako handicap, říkal jsem si, že nechci být jedním z mála umělců, kteří pracují se zvukem, jak se to o mě v médiích často říká. Je to hloupost. Každý, kdo mluví a pohybuje se, pracuje se zvukem.

Proto se díváte do rozhlasového prostředí kamerou? Natočil jste, jak ve studiu vzniká dramatizace básnické sbírky Návod k použití Jiřího Koláře.

Byl jsem mockrát přítomný během rozhlasových režií Miroslava Buriánka a přitahoval mě způsob jeho práce, protože jsem viděl, že se dostává do tranzu... Velice mě lákalo to jeho zanícení zachytit.

Režisér Buriánek působí na kameře až zběsile. Intenzivní gestikulace, dramatická mimika, když interpretům předehrává, křičí... Nemůže to být ale podvědomá stylizace, aby naplnil vaše očekávání?

Věděl jsem, že je to velmi citlivá bytost, která má dramatickou tvář jako určitou masku. A z psychologie je známé, že když vás někdo natáčí, po nějaké době to přestanete vnímat. Když jsme se pak koukali na pracovní verzi, viděl jsem v jeho očích zděšení, které mě utvrdilo, že byl autentický i před kamerou.

Váš Návod k použití Jiřího Koláře si našel místo v galerii. Zamýšlel jste z něho udělat videoart?

Pro mě to byl experiment, který jsem do galerie vytvářel. Od toho se odvíjí jeho charakter. Chtěl jsem, aby měl strukturu jako sbírka básní. Můžete ji otevřít a přečíst jednu dvě stránky, a po pěti minutách odejít. Podobně fungovalo moje video, které běželo jako instalace v galerii. Potěšilo mě, když ho kritici Jan Křipač nebo Michal Kříž označili za jeden z nejzajímavějších českých filmových titulů roku 2016 v anketě časopisu Film a doba, protože vznikal s minimálním rozpočtem mimo oficiální distribuci.

Návod k použití Jiřího Koláře zachycuje obrazem rozhlasovou tvorbu. Někteří rozhlasáci ale spojení obrazu a zvuku velmi kritizují. Kontroverzní jsou například kamery do studií, videa v článcích.

Mně se zdá, že míváme k rádiu ochranitelský pud „nedělejte z něho televizi". Jenže z hlediska historie médií se to už jednou stalo. Televize je v podstatě rádio s obrazem, protože způsob přenosu je stejný. A teď se to opakuje - k rádiu se přidává obraz v online prostředí. Nemůžu říct, jestli je to dobře, nebo špatně, jen věřím, že pokud se historie opakuje, rádio tenhle kritický bod znovu překoná, protože lidé mají velký hlad po čistě auditivní informaci. To jsem si vyzkoušel na vlastní kůži, když jsem byl v New Yorku a viděl jsem, jaký boom tam rozhlas zažívá. Objevil jsem neskutečně krásné pořady, jako jsou Radiolab nebo This American Life.

Čím vás rozhlasové show zaujaly?

Vysílají příběhy, které žijí běžní lidé, ale přesto jsou neobyčejné. Došlo mi, že v českém éteru chybí přirozené vyprávění. Pro mě je právě to základní důvod, proč vyhledávám mluvené slovo. Můj táta je z jedenácti dětí, takže k nám jezdilo hodně příbuzných a já jsem se vždycky těšil, až si všichni ti strejdové a tety sednou a já budu poslouchat, co vyprávějí. Byla to skvělá zábava, jen poslouchat, co se jim v životě stalo.

Je to vlastně taková archaická lidská zkušenost.

Ano, takhle vlastně vznikaly mýty, hezky nám to zachycuje Dekameron. Ale já mám pocit, že vyprávění příběhů se z rozhlasového éteru vytratilo, protože se příběhy najednou začaly inscenovat a rádio je vypráví přes literární tvary. Vytratil se ten původní způsob, kdy člověk vypráví, aniž by si dopředu napsal obsah.

Ještě nějaký klíčový prvek se podle vás z vysílání ztratil?

Obyčejný popis. Jednou jsem slyšel vzpomínku rozhlasového reportéra Františka Kocourka, který líčil, jak dělal konkurz na svoji pozici. Pustili mu film a on musel popisovat, co vidí. Jen popisovat, aby to viděl i posluchač. Tenhle čistý popis se vytrácí s příchodem internetu, kdy do éteru pomalu přichází obraz, a reportéři a moderátoři si práci zjednodušují tím, že odkazují například na webové stránky.

A jak na vás působí trend, kdy rozhlas prezentuje své pořady na internetu v článcích, kterým dominuje videozáznam?

Myslím, že si tím bere body. Jakou to má přidanou hodnotu? Zdá se mi příšerné koukat na statický záběr ze studia, který je z mého pohledu voyeuristický. V rozhlase se musí zacházet s obrazem velmi opatrně, aby se nestal špatnou televizí!

V čem podle vás spočívá dnešní síla rozhlasu?

V jeho jednoduchosti: stačí minimum prostředků, a můžete vytvořit celý nový svět. Použiju jednoduchý příklad: kdyby Orson Welles chtěl svoji mystifikační Válku světů provést v jiném médiu, třeba ve filmu nebo novinách, stálo by ho to mno„hem víc úsilí a peněz. Amerika se ale přece jeho marťanským útokem v roce 1938 nechala vyděsit tak snadno! Obří dopad s minimálním nákladem, to je moc rádia, která mě stále fascinuje.

Sám se už můžete počítat mezi rozhlasové tvůrce. Nedávno jste se podílel na podcastové sérii Radia Wave Zhasni! o intimitě mladých lidí. Cítíte se jako rozhlasák?

Necítím se jako profík z rádia, ale spíš jako někdo, komu bylo umožněno do toho světa nahlížet a něco z něj vytahovat na světlo. To je moje úloha, se kterou občas zápasím. Říkám si, jestli stačí sdílet objevy, jestli bych neměl jít víc do hloubky.

Proč vás bavilo objevovat staré plzeňské studio, z jehož interiéru jste natočil video Studio č. 1?

Činoherní rozhlasové studio tam bylo naplánováno mezi světovými válkami jako jedno z největších ve střední Evropě, ale vzniklo až v roce 1955. V té době se už netočilo jako za Války světů, kdy se herci museli shromáždit na jediném místě. Plzeňské studio si zachovává ducha divadla před mikrofonem, i když nikdy nezažilo rozhlasový provoz. Požádal jsem svého kamaráda, jestli bych mohl natočit, jak se studiem v tichu prochází a demonstruje použití rekvizit, které tam zůstaly.

Stane se podle vás rádio zaniklým světem, který budeme muset znovu objevovat?

Rádio mizí. Byli jsme zvyklí, že je to proud, který posluchači něco pošle, když otočí knoflíkem, a potom mu dá tři možnosti: zůstaneš, přeladíš, nebo vypneš. Tento model mizí. Začínají podcasty, které vám umožní poslouchat ve vlastním čase, tempu a místě, a podle mě je to dobře. Rádio se nevyhnutelně mění, stáváme se sami sobě dramaturgy. Ale na druhou stranu si myslím, že se za čas vrátíme k původnímu poslechu, který bude nakonec pohodlnější.

Na začátku jste říkal, že vás bavilo poslouchat příběhy v kruhu blízkých. Nechtěl byste někdy tuhle atmosféru sdílení a vzájemného napojení zachytit ve své práci?

Snažím se ji tematizovat neustále nejen v mé práci. Myslím, že všichni nakonec každý den zápasíme o to, abychom byli na druhé lidi napojeni. A to může fungovat asi jen v případě, že se umíme poslouchat. Rozhlas nás tomu tiše a nenápadně učí.




 

zdroj: Týdeník Rozhlas
Spustit audio

Více o tématu