Marek Najbrt: Tonda Blaník nejen pro dnešní den

V českém filmu a ve veřejném prostoru vůbec v poslední době chybí humor a satira, nezdá se vám?

Já bych úplně neřekl, že chybí, myslím, že nějakým způsobem stále žije. Ani to nemůže být jinak, humor má očistnou funkci, smích nás osvobozuje z tíživých situací. Ale musím říct, že my jsme vlastně o satiře jako žánru dopředu neuvažovali, Jen jsme měli občanskou a tvůrčí potřebu nějak se vymezit vůči politice. Hledali jsme způsob a vymysleli Blaníka, který si pak našel svůj tvar i publikum. Až zpětně to vnímáme - ano, je to politická satira. Ale nebylo naším cílem tento žánr spasit.

Kdy a kde začal váš zájem o věci veřejné, o morálku společnosti?

Asi v rodině. Pramení nejspíš z toho, že jsem vyrůstal v komunismu, s kterým jsem nesouhlasil. Moje rodina byla pasivně rezistentní, to znamená, že jsem odmalička věděl, jak se věci mají, vnímal jsem negativní rysy režimu. Jako student jsem pak zažil listopadovou revoluci, byl to pro mě velice silný a uspokojivý zážitek, protože jsem po takovém převratu zásadně toužil. Z toho všeho plyne můj zájem o témata, která se pak objevují v mých filmech nebo v seriálech, jako je Blaník nebo Svět pod hlavou.

O Prezidentu Blaníkovi se říká, že je to veselý smutný film...

Já bych něco takového o něm předtím neřekl, ale nebráním se tomu, veselý smutný film to vlastně je, protože se tam mísí legrace s místy, která jsou poměrně vážná, v jistém smyslu až tragická. Vždyť v postavě Tondy Blaníka představujeme ztělesněné zlo...

Měli jste připravené dva konce filmu, podle toho, jak dopadne prezidentská volba. Bylo to náročné?

Od začátku jsme uvažovali o tom, že budeme reagovat na realitu. To znamená, že jsme museli být připraveni na různá finále. Přizpůsobili jsme tomu strukturu filmu, aby se kvůli jednomu či druhému vítězství nezhroutila celá stavba. Protože jsme chtěli jít hned po volbě rychle s filmem ven, museli jsme v jistou chvíli natáčení ukončit. Dění bezprostředně před druhým kolem jsme reflektovali už jenom prostřednictvím novinových titulků. Ale nevadilo to, protože kupodivu těch čtrnáct dní mezi prvním a druhým kolem nepřineslo nic až tak moc dramatického. Největší drama způsobila ta ukrajinská aktivistka, a to jsme stihli ve filmu využít.

Film je hodně aktuální, nehrozí, že za půl roku už nebude zajímavý?

Principem Kanceláře Blaník i filmu je aktuálnost. Ty věci vznikají tady a teď a skládají dohromady jakýsi obraz české politiky a české společnosti v daném období. Myslím, že v tom by asi mohly být i nadčasové. Ale na druhou stranu si říkám, proč by nemohl vzniknout film, který se vyslovuje k něčemu přímo, aktuálně a dočasně? Vůbec mi nevadí, když bude fungovat jen v daném čase.

Máte pravdu, před rozhovorem jsem si na internetu znovu pustila některé starší díly Kanceláře Blaník a překvapilo mě, jak jsou i dnes, po letech, aktuální, s přesahem do současnosti.

My taky máme zkušenost, že řada diváků se k seriálu vrací a opakovaně si pouští oblíbené díly. Možná je to pro ně jakési útočiště, kde je jim prostě dobře, kde se nad to všechno můžou povznést.

Základem snímku jsou krátké skeče seriálu, ale film si žádá souvislý děj.

Věděli jsme, že když z krátké úspěšné věci děláme dlouhou, jdeme do rizika. Bylo třeba vytvořit příběh. Dějovou kostru, na niž navěsíme právě ty aktuální události, které se budou kolem volby dít. Takže jsme museli zvolit jinou strukturu, než s jakou jsme pracovali u krátkých seriálových forem.

Způsob natáčení byl však dost podobný.

Pro seriál je typický nervní střih a kamera. Také ve filmu jsme jej chtěli zachovat, ale říkali jsme si, že místy trochu zmírníme, dáme divákům možnost zvolnit, oddechnout si. Ale samozřejmě stylově to je pořád ten neučesaný, kvazidokumentaristický Blaník.

Ve filmu se mihne rada známých osobností. Znaly předem scénář, nebo jste jeli rovnou naostro?

Lidi, které jsme pozvali na natáčení, jsme vždycky v základním smyslu informovali, nechtěli jsme nikoho vysloveně manipulovat. Takže přibližně věděli, do čeho jdou, ale přesto to byla vlastně improvizace, což platilo pro politiky i další účinkující. „Pirát" Ivan Bartoš, Miroslav Kalousek, Ladislav Špaček a ostatní v podstatě improvizovali.

A co filmařští kolegové, třeba Helena Třeštíková nebo Jan Hřebejk?

Máte asi na mysli scénu, která ilustruje fenomén pražské kavárny, kdy jsme natáčeli s jejími domnělými exponenty. Všichni to dělali ochotně, dokážou se sami sobě zasmát, což se celkově nedá říct o naší politické scéně. Pro některé politiky, jako je například současný prezident, je typické, že se sami sobě zasmát neumějí, i když se tak často tváří.

„Pražská kavárna“ ale přece reálné neexistuje! Je to jen výmysl nékterých současných politiků.

Ano, „pražská kavárna" je záměrně vykonstruovaný obraz nepřítele. V tom pojmu je obsažena Praha, což spoustu lidí mimo metropoli irituje, je tam kavárna, která jakoby definuje intelektuála. Jde o velice chytrý způsob, jak vytvořit obraz nepřítele a obrátit proti němu hněv a nenávist lidu. Podařilo se to i v předchozí přímé prezidentské volbě se sudetskými Němci a teď zase s uprchlíky.

Vraťme se raději k filmu: zasmát se sám sobě určitě umí třeba Ladislav Špaček, aspoň podle scén, které tam má. Přitom vypadá tak vážně a seriózně.

Pana Špačka myslím bavilo, že může narušit svoji pozici arbitra slušného chování, takže se toho ujal s velkou chutí. Totéž se dá říct o Tomáši Klusovi, který si zas velmi ochotně udělal legraci z toho, že je známý bojovník za pravdu a za čistou politiku. Pro všechny ty lidi je možná úlevné, že můžou vystoupit z role, která je jim přisuzována, a ukázat, že nad tím mají nadhled.

Věděli politici předem, jak bude scéna s nimi vypadat?

Na rozdíl od zmíněných „hostů" prezidentští kandidáti sice věděli, že tam natáčíme, ale nijak jsme to předem nedomlouvali, žádné informace jim nedávali. Nechtěli jsme od nich herecké výkony, používali jsme je spíš jako objekty. Téměř všichni reagovali konstruktivně.

Ve filmu je „záhrobní“ postava Václava Havla. Věděla o tom Dagmar Havlová, vyjádřila se k tomu?

Dagmar Havlovou jsme požádali o dovolení točit u hrobu Václava Havla a vysvětlili jsme jí, o co nám jde. Myslím, že v nějaké míře zná i Kancelář Blaník. To svolení nám dala. Ve filmu pojímáme prezidenta Havla s úctou, jako symbol idealismu, který nám v současné politice docela chybí. Marek Daniel si díky seriálu České století Havlovu postavu „osvojil", využili jsme to už dřív v jedné ze sérií, takže bylo organické použít to znovu. Doufám, že myslící divák pochopí, co v našem filmu prezident Havel symbolizuje.

O poslední volbě prezidenta se říká, že rozdělila společnost, váš film ji taky moc nesjednocuje.

Film jen zaznamenává, co se děje kolem nás. A že je společnost rozdělená, to je nezpochybnitelné. Není to dobře, je to důsledek práce našich vrcholných politiků za posledních několik let. Jsem zvědavý, jak se z toho dostaneme ven.

Chystáte se s Blaníkem na zahraničním festivaly?

Myslíme si, že je to film pro české publikum, pochopili by ho asi jen na Slovensku, jinde by mu těžko rozuměli. Na druhé straně jsme ale byli s Kanceláří Blaník v New Yorku i v Londýně, kde v české komunitě tyhle věci rezonují. Bylo vidět, že tamní Češi se velice rádi dostanou do kontaktu s něčím, co reflektuje naši současnou politickou i společenskou situaci.

Film má otevřený konec, Tonda Blaník odchází zachránit Českou republiku před zlem. Dá se to chápat jako příslib pokračování Blaníka a internetového seriálu?

Další celovečerní film s Blaníkem nás teď nečeká, ale je velice pravděpodobné, že seriál se v nějakém časovém horizontu zase objeví. Uvidíme. My jsme původně chtěli v roce 2018 už nechat Tondu Blaníka odpočívat, teď je ale otázka, jestli to vydržíme, protože věci se daly do pohybu a je asi potřeba na ně nějak reagovat.

Léta máte víceméně stabilní tvůrčí tým - se scenáristy, kameramanem i herci. Držíte se svých lidí?

Náš tým je taková přirozená záležitost. Rád pracuju s lidmi, se kterými mám už nějakou zkušenost a hlavně vnitřní propojení. Týká se to producenta Milana Kuchynky, scenáristů i dalších profesí. V takové sounáležitosti je mi dobře. Mám rád kolektivní tvorbu, proto většinou píšeme scénáře ve větším počtu lidí. Zároveň jsem si poslední dobou docela rád odskočil k seriálům s jinými autory i žánrovým ukotvením. Tím se to celé trochu vyvažuje. Dokladem takového odskoku je i pohádka Čertí brko, kterou jsem v létě natočil. Ale i k ní vlastně napsali scénář moji stálí spolupracovníci Hodan s Geislerem.

Často pracujete se stejnými herci, například s Markem Danielem, také Jiří Ornest hrál v Protektorovi i v Mistrech. Škoda že se s ním v dalším filmu už nesejdete. Tenhle skvělý herec myslím ve filmu nebyl využíván tak, jak by si zasloužil. Můžete o něm říct pár slov?

Dojala jste mě, prosím, dejte mi chvilku, musím se uklidnit. (Pokračuje až po několika minutách.)

Promiňte, nechtěla jsem vás rozhodit.

Je to absurdní situace, najednou se takhle rozbrečet, ještě se mi to snad nestalo. Tedy o Jiřím Ornestovi... Já ho měl hrozně rád, nebyli jsme žádní velcí kamarádi, byl tu jistý odstup daný věkem. Ale troufám si přesto říct, že jsme měli určitý druh přátelství, moc rád jsem s ním pracoval. Byl to inteligentní, autorský typ herce, cítil jsem se s ním dobře. Plánovali jsme další spolupráci, než šel na tu osudnou operaci, kterou to všechno začalo. Je mi hrozně líto, že odešel, škoda že toho ve filmu nestihl udělat víc.

V Kanceláři Blaník i ve filmu využíváte pseudodokumentaristických postupů. Jak jste na ně přišel?

Původně jsem na FAMU vystudoval dokument, i když jsem od začátku chtěl dělat hrané filmy. Ale studium a setkání s dokumentem jako žánrem mi hodně dalo a zůstalo ve mně zakořeněno. A ačkoliv dokumentární filmy v podstatě netočím, ty postupy jsem mnohokrát použil. Dělám to rád. Baví mě dostávat herce do situace, kdy neví, jak to dopadne, kam se to vyvine. Je to zábavné. Pracujeme tak, že relativizujeme realitu, přeskupujeme fakta do jiných, absurdních souvislostí a schémat; je to taková hra s divákem a pro diváka.

Prve jste říkal, že Tonda Blaník představuje personifikované zlo. Co je pro vás dobro?

Především tolerance. Schopnost připustit, že někdo má jiný názor, a nezahrnout ho kvůli tomu nenávistí. To je pro mě dobro a bohatě by mi to stačilo. Lidé nemusí mít stejné názory, nemusí být stejní, ale ať jsou k sobě ohleduplní. Snažím se ctít pravidlo, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Kdyby se jím všichni řídili, asi by bylo všechno jednodušší.