,,Prosťáček boží" vyhoví každému
Ve svém třetím celovečerním filmu Šťastný Lazzaro, oceněném na loňském canneském festivalu za scénář, se Alice Rohrwacherová opět vrací k vesničanům, tentokrát rovnou přesídleným do města.
A toto téma, pojednané s patrným metaforickým zacílením, a tudíž ne vždy opřené o logické souvztažnosti, obohacuje ikonickou, již z bible -jmenovitě hlavně z knihy Přísloví -známou postavou „prosťáčka božího" (s andělsky neposkvrněnou, se vším smířenou tváří Adriana Tardiola), jenž vlastně nevědomky koná dobro, když se snaží každému vyhovět bez ohledu na následky, které pro něho mohou nastat.
A v posledku jako by se z čirého přátelství (sebe)obětoval, když vstoupí do banky - nedůvěřivě sledován - se žádostí o vrácení peněz. Nedovíme se o něm ani o jeho původu vlastně nic, jen zaslechneme, že jedinou příbuznou je duchem téměř již nepřítomná babička.
Svoboda na obtíž
Snímek buduje rozměr podobenství, daný jak motivem vlka nejprve přítomného v lidovém vyprávění a poté i v obraze, tak samotným Lazzarem, jenž snad po dvou desetiletích, aniž by zestárnul, procitá z mdlobného zranění. Z archaického prostředí, kde pomáhal každému, kdo jej 0 pomoc požádal, vchází do světa, jehož pravidlům nerozumí, ale přitom mimoděk snad všude zanechává stopu své jsoucnosti. Nejvýrazněji ve scéně, kdy se za ním táhnou podmanivé melodie varhanní hudby, protože z chrámu, kde si ji chtěl poslechnout, byl vykázán i se svými blízkými z vesnice, s nimiž se náhodně shledal. Již dospělou ženu, kterou znával ještě v dětských letech, ráznou ve svém odmítání 1 prozíravosti, ztvárnila opět režisérčina sestra Alba.
Rohrwacherová ovšem metaforiku začleňuje i do pojetí samotného příběhu: od civilizace odříznutou vesničku ovládá podvodná „paní markýza", jenž své téměř zotročené, v nouzi živořící, jakkoli se svým osudem smířené poddané, pěstující zejména tabák, nechává nevědomosti - tvrdí, že svoboda by jim vlastně byla na obtíž, protože by nevěděli, co si s ní mají počít. Když policie vyšetřující záhadné zmizení markýzina zhýčkaného syna (ve skutečnosti se nastěhoval do odlehlého Lazzarova příbytku a předstíral únos) odveze všechny vesničany do města, aby zjistila jejich totožnost, náraz „svobody" jim, vesměs negramotným a vytrženým z podmínek, na které byli zvyklí, nijak nepomůže.
Civilizační dobrodiní
Šťastný Lazzaro se vyznačuje mimořádně povlovným tempem opět takříkajíc „bezdějového" vyprávění, které nepřipraveného diváka snad může až odrazovat dlouhými statickými záběry, avšak pozornost si získává výtvarnou nápaditostí: kameramanka Hélene Louvartová těží jak ze žánrových zátiší (jak dokládá třeba pohled na mlátičku obsluhovanou mnoha ženci), tak zejména z klasické krajinomalby. Nejprve vídáme kamenité pustiny rozeklané hlubokými roklemi, spatříme kopce s cestičkami po nich se klikatě vinoucími. Poté následují odlidštěné městské scenerie, nutící smolařské nešťastníky, aby živořili v nevzhledných končinách vedle betonových autostrád nebo železnice.
Rohrwacherová netají, že stvořila nejen novodobou variantu sebezničující dobroty (protože naivita či prostoduchá mysl jsou tentokrát upozaděny), ale také příspěvek do diskuze, zda „civilizační dobrodiní" je skutečně samospasitelné, je-li vnuceno i společenstvím na ně dosud nepřipraveným.
Promýšlet pak můžeme, zda a jak autorku inspirovaly klasické předlohy řešící obdobná témata, ať již v podobě literární (Voltairův Candide, Dostojevského Idiot), nebo filmové - jen z italských titulů stačí zmínit taková díla jako Rosselliniho František, prosťáček boží nebo De Sikův Zázrak v Miláně. Je však jisté, že režisérka nepřevzala ani náboženské zanícení prvního jmenovaného díla, ani polohu moderní pohádky s výrazným sociálním akcentem v případě druhém. Zůstala prostě svá, neopakovatelná...
