Ještě víc dřít za herectví
Po více než dvou desetiletích, kdy byl neodmyslitelným členem souboru úspěšného Divadla v Dlouhé, odbočil na menší pražské scény, kde je slyšet každé špitnutí z hlediště a kde se může spíš věnovat náročným hereckým projektům. Přispěla k tomu i událost, po níž musel začít nad svým životem víc přemýšlet. Jediný český laureát prestižní španělské filové ceny Goya, absolvent dvou vysokých škol i nadšený televizní průvodce po světoznámých českých památkách Miroslav Táborský.
Miroslav Táborský je půl roku před svou šedesátkou odhodlán užívat si už jen radostí, jež mu přináší život i herecká práce. Sešli jsme se v Divadle Ungelt pár dnů před premiérou hry Taneční hodiny. Nehraje v ní zrovna jednoduchou bytost. A to ho právě láká.
Název hry Marka St. Germaina naznačuje, že to bude pohybově hodně náročná inscenace. Nebo je ten tanec jen v názvu?
Když bych chtěl odpovědět stručně, tak tanec není jen v názvu, ale není to pohybově náročná inscenace... O tanec ve hře jde, ale ve své podstatě řeší postavy něco jiného. Na pozadí příběhu nacházejí odlišnou životní cestu, než jakou se ubírali doposud.
Petra Nesvačilová ve hře představuje profesionální tanečnici a vy autistického profesora. Máte s autismem nějakou zkušenost? Podobá se váš profesor Montgomery v něčem Raymondovi Babbittovi ze slavného filmu Rain Man?
Mám známé, kteří mají autistické děti, s těmi jsem se několikrát setkal. Na Rain Mana jsem se po letech znovu podíval, ale zjistil jsem, že míra autismu, kterou Dustin Hoffman zobrazuje, se pro postavu Montgomeryho nehodí. Při práci na hře Taneční hodiny mi hodně pomohla knížka francouzského profesora českého původu, autisty Josefa Schovance, která se jmenuje Můj život s autismem aneb O kolečko míň. Píše vlastně sám o sobě a osvětluje, v čem je myšlení autisty jiné než myšlení nás, kteří jsme takzvaně neurotypičtí. Navíc je to stejně jako Ever Montgomery vysokoškolský profesor, takže taky dokázal překonat bariéry, které kolem sebe tihle lidé mají, a zvládl fungovat v normálním světě.
0 autismu se říká, že je to život v bublině, ze které se duše ne a ne dostat. To zní v dnešní době sociálních sítí hodně povědomě -třeba uživatelé Facebooku jako by se taky uzavírali do bublin. Není v tom paralela?
Pozor, nejsou všechny bubliny stejné, jinak by hrozilo, že bude za chvíli plný Václavák autistů s mobilem na uchu. Je pravda, že 1 autisté žijí v jakési bublině, ale je to bublina jejich světa, ve které se cítí bezpečně. Překročení hranic toho světa je pro ně velmi bolestný proces. Ta bublina se vytváří s jejich zráním a může se měnit podle toho, do jakých se dostanou situací, kam se v životě nasměrují a samozřejmě taky podle toho, koho mají kolem sebe. Ale jistě i v internetových bublinách se lidé zavírají proto, aby nemuseli čelit okolnímu světu. Vytvářejí si takovou bublinovitou virtuální realitu svého života.
Divadlo Ungelt je specifické komorní atmosférou i takzvanou hereckou dramaturgií - často se tu hrají inscenace určené jen pro dva tři herce. Řekl bych, že je to o dost náročnější a soustředěnější herecká práce. Je to důvod, proč v Ungeltu účinkujete?
Vyzkoušel jsem si i jiné malé scény, hraju třeba v Divadle v Reznické nebo ve Viole. Ale tady v Ungeltu je zvláštní, že tu neexistuje akustický ani pocitový rozdíl mezi hledištěm a jevištěm. Když si diváci něco špitnou, vysmrkají se nebo zakuckají, my na jevišti to všechno slyšíme ve stejné intenzitě. Nenechat se tou blízkostí publika rozhodit je náročnější na koncentraci, působí to, jako kdyby za vámi diváci přišli do obýváku. Ale myslím si, že to je pro herce zajímavé, stejně jako pro návštěvníky. Vidí vám do kuchyně.
Přes dvacet let jste byl v angažmá v Divadle v Dlouhé. To je na pražské poměry vzácná věrnost jedné scéně. Proč jste se nedávno rozhodl odejít?
Rozhodoval jsem se už několik let. Jak jste sám řekl, dvacet let je opravdu neobvykle dlouhá etapa. Divadlo v Dlouhé se po smrti Honzy Borny začalo vyvíjet trošku jiným směrem, než mi bylo blízké. Já se tam vždy účastnil hlavně projektů, kdy byl kladen větší důraz na herectví v klasičtějším slova smyslu. Tohle směřování se posouvá a já cítil, že už si potřebuju po letech vyzkoušet něco jiného a koncentrovat se na náročné herecké projekty. Jsem ve věku, kdy mám ještě sílu a chuť na jevišti trochu víc dřít, za postavu, za herectví. Víte, to by bylo na dlouhé povídání. Každopádně pro mě nebylo jednoduché odejít, protože v Divadle v Dlouhé jsem se po těch dvaceti letech cítil jako doma. A zpřetrhat ty vazby bylo pomalu stejně těžké jako zpřetrhat vazby rodinné.
Hit Divadla v Dlouhé, hru Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách, jste s kolegy Vondráčkem a Matejkou oproti originálu hodně přizpůsobili našim reáliím - přece jen Shakespeare není v Čechách tak omílán jako v anglosaských zemích. Jak moc jste se originálu vzdálili?
Kdybych to měl vyjádřit v procentech, tak bych řekl, že nějakých třicet procent, možná i víc, je našich. V originálu je skutečně spousta odkazů, které českému publiku nic neříkají. Když jsem si hru poprvé přečetl, říkal jsem si, že text vypadá dobře, ale nejde převzít tak, jak je. Když se někde inscenace téhle hry nepovedla, tak to bylo právě proto, že si její text herci s režisérem nedokázali přepsat pro sebe, upravit. Málo platné, tu hru si napsali tři američtí herci sami pro sebe, ale už v originálu vyzývají ke kreativnímu přístupu. Naši verzi máme i přihlášenou autorsky a vím, že jedno divadlo, které ji hraje podle našeho scénáře, ji taky uvádí s velkým úspěchem.
Zmínili jsme se už o Divadle v Řeznické, kde hrajete v představeních Odvolání a Relativita, která jste i režíroval. Jaká to byla zkušenost, vést druhé, a ne, jako obvykle, být druhými veden?
V případě hry Odvolání to nebylo tak těžké, hra je určena jen pro dva herce. Když člověk takovou hru režíruje a zároveň v ní hraje, větší problém je to pro toho druhého, který nesmí kolegu vnímat jako režiséra, ale jako partnera na jevišti. V Odvolání jsem měl práci ulehčenou i tím, že moje postava je tak trochu v roli učitele a postava Filipa Cíla v roli žáka. Vždycky říkám, že Filip nepozná, jestli na něj koukám jako režisér nebo jako postava Otce Farleyho. Druhá hra v Řeznické, Relativita, je shodou okolností dílem stejného autora, který napsal Taneční hodiny. Tam už je to těžší. Jsme na jevišti tři a není tu vztah mezi postavami, že by jedna byla mentorem a druhá v pozici reagujícího žáka. Ale i tak to byla velmi příjemná práce. Jsme u nějaké jedenácté reprízy, hra se začíná usazovat a užíváme si ji.
U inscenace Odvolání jste dokonce i autorem výpravy.
Ano, ale od původní představy, že prostor musím nějak zaplnit, abych se předvedl i jako výtvarník, jsem dospěl k tomu, že na jevišti skoro nic nepotřebuju. Dekorace je velmi jednoduchá, jsou to vlastně jen čtyři kusy nábytku a řešení prostoru je pak dotvářeno světly. Ale potěšilo mě, že když s tím vyjedeme z naší malé Řeznické někam na zájezd, daří se tu scénu i na velkém jevišti uplatnit tak, že diváci nemají pocit ochuzení.
Možná nečekanou kapitolou je vaše účinkování v Divadle Járy Cimrmana. S čím jste vstupoval mezi soubor založený na nehercích? Neměl jste obavy, že jim to svou profesionalitou budete kazit?
Samozřejmě jsem ten strach měl. Jenže jsem záhy zjistil, že to cimrmanovské amatérství je velký mýtus, oni jsou ve skutečnosti velcí profesionálové, vždyť dělají divadlo už pěknou řádku let. Jára Cimrman, to je patnáct her, ale jeden styl, jeden žánr. A já si dal za úkol trefit se do toho žánru, zkusit rozeznat, v čem spočívá, a pak do něj vplout a nevyčnívat. Protože kdybych vyčníval, bylo by to špatně, v tu chvíli bych se tam nehodil. Proto taky Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak nikdy nechtěli do souboru profesionální herce. Řekl jsem na začátku kolegům, že když se mi to nepovede a oni získají pocit, že můj výkon není sourodý s jejich výkony, půjdeme od toho. No a výsledkem je, že už jsem s nimi nějakou šestou sedmou sezonu a role mi postupně přibývají.
Takže už to není jen doktor Vypich ze Záskoku?
Ne ne, já začínal ve hře Dlouhý, Široký a Bystrozraký, toho Bystrozrakého jsem hrál první čtyři roky. Pak přibyl doktor Vypich a nakonec i Jan Hus v Českém nebi. Bohužel moje účinkování u Cimrmanů je dané tím, že část herců původního souboru už prostě hrát nemůže. Svoje působení v Divadle Járy Cimrmana mi zapadá do toho, že se teď pohybuju v jakési herecké laboratoři. Svěrákovy a Smoljakovy hry jsou postavené na velmi přesném používání slova a myšlenky, není tam žádná velká režie, žádné velké jevištní, výtvarné nebo hudební kompozice, je to postavené na hercích a na tom, jak na sebe slyší, jak spolu komunikují a jak správně řeknou ty chytře napsané texty.
Je takovou hereckou laboratoří i práce pro rozhlas, kde jste taky často slyšet?
Určitě. To je taky laboratoř, protože v rádiu máte k dispozici jenom hlas. Ostatní výrazové prostředky, které máte na jevišti, mimiku, pohyb, kostým, masku, to všechno vám seberou. Co chcete uhrát, musíte dostat do hlasu. A to mě baví, protože mě zajímá divadlo, kdy herci umí jednat slovem a nepotřebují k tomu pohyb. Rozhlas je v tomhle ohledu velmi dobrá průprava.
Hrál jste i ve spoustě rozhlasových minutových her. Čím vás tenhle útvar bavil? Rozdíl mezi obvyklým rozhlasovým účinkováním a minutovou hrou je, jako když vyprávíte příběh a anekdotu. V minutové hře i anekdotě musíte sdělení zkoncentrovat a vystavět přesně v tom rytmu, který rychle spěje k pointě. Je to vlastně jen rozdíl mezi rozvláčným a stručným vtipem.Je nějaká rozhlasová role, které si ceníte víc než jiné?
Líbila se mi práce s Františkem Němcem, se kterým jsme se před několika lety potkali ve hře Diplomacie. Byl to vlastně dramatický dialog nacistického generála se švédským diplomatem na sklonku války, v roce 1944 v Paříži. V rozhlase je pořád, pánbůh za to zaplať, dost času na to, aby si člověk hrál a spolu s kolegy přemýšlel, jak to udělat líp.
Patříte k předním českým hercům, ale na DAMU vás vzali až napočtvrté. Že se adept herectví nedostane jednou dvakrát, to není až tak nezvyklé, ale vy jste o studium nepřestal usilovat, ani když to nevyšlo „do třetice". To jste tak moc toužil být hercem?
Kromě těch tří pokusů na DAMU jsem ještě jednou zkoušel JAMU. Hrály v tom roli kádrové důvody. Mého tatínka po roce osmašedesát vyhodili ze zaměstnání, politicky byl nežádoucí, a se mnou se to táhlo. DAMU byla prestižní škola, na kterou brali jen pár studentů, takže pro mě byla těžko dostupná. Rozhodl jsem se s tím bojovat, protože hercem jsem chtěl být opravdu hodně.
Při té snaze dostat se na DAMU jste nelenil a vystudoval fyziku a základy techniky na pedagogické škole. Bral jste to jako náhradní řešení?
To nebyla otázka nelenění, šlo o to, že kdybych nešel na peďák, tak bych musel na dva roky na vojnu. Bylo to náhradní řešení, které ale nebylo úplně od věci. Učitel a herec mají mnoho společného. Přesto jsem si na začátku vůbec nemyslel, že pedagogickou školu dostuduju, doufal jsem, že mě na DAMU vezmou mnohem dřív. Což se ale nestalo.
V čem jsou si profese učitele a herce, jak říkáte, tak blízké?
Je to ten stupínek ve třídě. To je jeviště. A je na učiteli, stejně jako na herci, jestli to, co sděluje, je srozumitelné, a jestli ten, kdo ho poslouchá, si z jeho vystupování něco vezme. A technicky jsou si ty profese tuplem blízké. Učitel i herec musí umět mluvit, pracovat s hlasem, s gestem a do jisté míry i sám se sebou. Ani učitel se nemůže při výkladu kroutit jak píďalka v rozporu s tím, co říká.
Dlouho jste dostával spíš role záporné, což hercům vlastně moc nevadí, protože záporné postavy se prý hrají líp - je to i váš názor?
Vlastně je. Ale ne všechny záporné role se hrají dobře. Některé jsem i odmítl. Já měl rád ty záporné role, které byly ve scénáři podané tak, že bylo vidět, proč jsou záporné. Prvoplánově negativní postavy jsem nikdy rád nehrál, lákaly mě postavy komplikovanější, u kterých by bylo zřejmé, proč jsou takové, jaké jsou. Všimněte si, že u kladných postav není nikdy jasné, proč jsou kladné, prostě se tak narodily. Mantinelů, kde se herec může chytnout, je u záporných rolí víc, nebo jsou dohledatelné.
Startují ty záporné role v herci nějaké vnitřní démony?
To ne, bylo by to trochu patologické. Ale psychologie popsala, že v každém člověku jsou latentně obsaženy všechny možnosti a že některé vlastnosti nebo rysy povahy vycházejí kolikrát na povrch i díky tomu, jaký život člověk žil a kam ho posunul. Herec záporných rolí vlastně jen pracuje s tou latentní přítomností toho negativního v nás, co vede k tomu, že se umíme rozčílit a dokážeme být i agresivní, jen se tak normálně neprojevujeme. Dobrý herec by tohle ze sebe měl umět vytáhnout a zahrát to.
Celý článek si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
