Přehrady se musí bořit

22. květen 2018

Americký dirigent David Robertson je šéfem symfonických orchestrů v Sydney a v americkém St. Louis, rovněž i uznávaným operním dirigentem (letos v březnu měla v newyorské Met v jeho hudebním nastudování premiéru Mozartova opera Cosi fan tutte s Adamem Plachetkou v jedné z hlavních rolí) a především propagátorem soudobé hudby - kromě jiného byl v devadesátých letech hudebním ředitelem proslulého Ensemble Intercontemporain. 

Jste jedním z nejžádanějších světových dirigentů. Šéfujete orchestrům v St. Louis a v Sydney. Jak se v Sydney cítíte?

Když jsem začínal spolupracovat se symfoniky v Sydney, měli jsme dobré vztahy, jak tomu bývá v případě hostující dirigent - orchestr. Ale když jsem tam nastoupil jako šéfdirigent, řekli jsme si, teď je to nadlouho a naše vztahy se musí prohloubit. A musíme nastudovat tak skvělý program, jaký neuslyší nikde jinde na světě. Měl jsem na mysli kombinaci různých hudebních stylů. Uváděli jsme například Bartókův Modrovousův hrad, který uslyší 1. června i posluchači v Praze, vedle toho Brahmsovu Uherskou rapsodii a k tomu Bachovu kantátu Ich habe genug. Ukázali jsme, jak se měnila hudba v průběhu času a nikdo s tím neměl žádný problém. Ani hráči, ani posluchači.

Podle vás je prý australské publikum jiné než posluchači vážné hudby v Evropě.

Ano, to je pravda. Pramení to z toho, že - podobně jako v Americe - pocházejí obyvatelé Austrálie z různých částí světa, je to „mix“ kultur, zvyků, zájmů... Ještě větší než v Americe, protože Austrálie je relativně nová země. A co chcete na takovém místě hledat? Tradice je jistě důležitá, ale tady vlastně nikoho „nebere“. V australské angličtině je krásná fráze: „Give it a girl.“ (Dej to děvčeti.) To znamená „Try something out“ (Jen si něco vyzkoušej.) To dobře vystihuje australské publikum. A pro mě z toho vyplývá, že posluchačům mohu na koncertech předkládat taková zajímavá spojení, která by publikum jinde na světě jen těžko překouslo.

I vaše spolupráce s filharmonií v St. Louis je něčím výjimečná. Často spolu uvádíte soudobou hudbu. Například skladby Johna Adamse. Za nahrávku jeho symfonie City Noir jste v roce 2014 obdrželi Grammy Award v kategorii Nejlepší orchestrální nahrávka. Čím jsou pro vás Adamsovy skladby zajímavé?

Ach, to je otázka vyžadující odpověď v rozsahu jedné knihy. John Adams je pro mě skladatel, který hudbě absolutně rozumí, žije ji. Podobně jako Mozart. V jeho dílech slyšíte tak nepatrné hudební fráze, díky nimž je ale geniální. Ať je to komorní hudba, symfonie, opera... Tyto stavební prvky mu umožňují vytvořit něco naprosto jedinečného a zázračného. A John Adams je pro mě skladatelem, který je schopen tvořit podobným způsobem. Ať je to opera, symfonické věci, sólové koncerty, komorní hudba... Pokaždé se vyjeví jeho neuvěřitelná flexibilita, výraz, žádný žánr nepovyšuje nad ten druhý... Třeba Němci rozlišují mezi zábavnou a vážnou hudbou, zatímco John Adams dokázal v průběhu svého tvůrčího života oba tyto elementy - prvky populární a klasické hudby - spojit. Navzdory tomu existuje mnoho lidí, kteří toto propojení nemají rádi a kritizují ho. Stále totiž v hudbě vidí určité přehrady, které se podle nich nemají bořit. My lidé rádi kategorizujeme, abychom se pokusili porozumět světu. Ale někdy tyto kategorie pomáhají budovat zdi, které nedokážeme překonat.

Proč jste se rozhodl věnovat pozornost současné hudbě?

Rád žiju v současnosti, ne v minulosti. To znamená, že přestože mám velmi rád hudbu minulosti, opravdu mám moc rád Bacha, Haydna, Mozarta, Schuberta, Beethovena..., mnohem větší smysl mi dává hudba, kterou tvoří současní skladatelé. Nežijeme přece v muzeu, ale v současném světě. A kombinace hudby minulosti a přítomnosti nám umožňuje lépe pochopit hudební poselství - jak to minulé, které k nám ovšem stále promlouvá a oslovuje nás, tak to současné. A proto je podle mě uvádění současné hudby tak důležité: poskytuje pevný referenční bod lidem, kteří žijí v současnosti. A hudba minulosti? Ta nám zase umožňuje pochopit dobu svého vzniku pohledem našich dnešních zkušeností.

Je to, o čem mluvíte, důvodem vaší příchylnosti k Pierru Boulezovi?

Pierre Boulez mi nabídl spolupráci s jeho Ensemble Intercontemporain v době, kdy jsem byl v Paříži znám jako operní specialista na belcanto, byl jsem na turné s Marylin Horne, lidé mohli sledovat náš program v televizi... A do toho jsem se jim ukázal jako ten dirigent, co uvádí soudobou hudbu. Publikum bylo trochu zmateno. Ale pro mě nebylo tak těžké opustit Rossiniho i s jeho smyslem pro humor, přestože mám jeho hudbu velmi rád, a začít se věnovat soudobé hudbě. Mnohem těžší pro mě bylo vyrovnat se s tím, jak si je ta hudba podobná - jak ta stará, tak ta nová. Ale rychle jsem se naučil ty rozdíly rozeznat a žít se soudobou hudbou.
Narodil jste se v Kalifornii, kde jste vystudoval hru na housle a lesní roh. Přesto jste pak pokračoval v hudebním studiu na londýnské Královské hudební akademii. Proč jste se rozhodl opustit Ameriku a studovat v Anglii?

To je jednoduché. Vybral jsem si britskou školu, protože jsem se chtěl naučit pořádně anglicky a mít skutečně seriózní hudební vzdělání. V Londýně jsem studoval hru na lesní roh, skladbu a dirigování. A mohu říct, že za dob mých studií byl hudební život v Londýně neuvěřitelně bohatý a pozoruhodný. Navíc mě velmi přitahovaly divadlo, opera i balet. Pro mladíka jako já to bylo prostředí, které by v Kalifornii - přestože máme v Los Angeles vynikající orchestr - nikdy nezažil.

Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas

autor: Alena Sojková
Spustit audio

Více o tématu