Pod dozorem největšího sedícího Buddhy na světě

Vcházím do skály, kterou symbolicky stráží 140 metrů dlouhý ležící Buddha. Spleť tunelů a chodeb je zdobena náboženskými výjevy, nejčastěji se ale prý lidé zastavují jen u jednoho z nich.

"Buddha s tygrem, znázorňuje mnicha, který prý byl velmi čestný a vstřícný ke všem lidem, před dovršením třiatřiceti let však vážně onemocněl. Tygr pak v čínské tradici představuje bohatství, proto ho uctívají i tím, že k němu házejí peníze," vysvětluje jedna z průvodkyň.

Po chvíli opět vycházím na denní světlo a přede mnou se rozprostře malé údolí, kterými je posvátná hora Ling-jün doslova protkána. Stejně jako nespočetnými jeskyněmi a kamennými sochami. Buddha, kam se podíváš. Musím nabrat sílu a také se v panujícím horku osvěžit, nejlépe posvátnou vodou z Buddhovy studánky. A pak opět mizím v útrobách pískovcových kopců.

O několik desítek minut později se ocitám před dlouhými a prudkými schody. Konec jednoho z dalších údolí ve tvaru podkovy je doslova vyplněn chrámem nesoucím stejný název jako celá hora. A po obou stranách Ling-jün lemují asi 20 metrů vysoké sochy Buddhy skryté ve skalním masívu.

"Originál této sochy byl zničen jedním krutý panovníkem na konci vlády dynastie Ming. Buddha, kterého vidíte, ale v sobě ukrývá pravého ducha samotného obřího Buddhy, který se nachází na druhé straně hory, a jen potvrzuje, že ho lidská zloba nemůže zničit," řekla průvodkyně.

Stoupám vzhůru, respektive spíše lezu po čtyřech. Zábradlí se prakticky nelze držet, celé je totiž pokryté tisíci a tisíci visacími zámky. "Zámek si kupují především milenci. Společně ho potom uzamknou a to má symbolizovat především trvalost jejich vztahu," dostává se mi vysvětlení.

Nahoře mne čeká další spleť chodeb a jeskyní, kterým dominuje takzvaný dvojí Buddha. Obě sedící postavy jsou k sobě přitisknuty zády, jedna hledí směrem ven, druhá je ukryta ve skále a spatřit ji prý mohou jen vyvolení. Po marném hledání vstupu do tajné chodby pokračuji k hlavnímu cíli.

Míjím jeskynní obydlí mnicha Chaj Tchunga, díky kterému byla socha obřího Buddhy v Le-šanu v 8. století n. l. postavena, a záhy se ocitám na vysokém ochozu nad řekou. Přesněji nad soutokem tří řek - Min, Čching-i a Ta-tu.

"Vytesán byl v době vlády dynastie Tchang po roce 713, tedy v době velkého rozmachu buddhismu v Číně. Každý Číňan ho od té doby chtěl spatřit a Le-šan se brzy stal poutním místem. Hora E-mej-šan, která se nedaleko nachází, se proto stala jednou ze čtyř posvátných hor buddhismu," vypráví mi mladý mnich.

Ta-fo, jak Číňané obřího Buddhu nazývají, se vypíná do výšky 71 metrů nad vodní hladinou. Jen jeho hlava je vysoká téměř 15 a široká deset metrů a pokrývá ji 1021 černých a zahnutých vlasů. Prý mu nic neujde, jeho oči vás stále sledují, ať už se díváte z kteréhokoli místa, podobně jako postavy na některých obrazech na našich zámcích. A zřejmě i slyší vše, co se v širokém okolí šustne, má totiž sedmimetrové uši.

Sedí tu stejně impozantně jako socha zbožštělého faraóna Ramsese II. v egyptském Abú Simbelu. Už 1200 let dohlíží na bezpečné proplutí lodí plavících se po i proti proudu všech tří řek. A ze stejného důvodu ho posádky plavidel v průběhu staletí vždy netrpělivě vyhlížely. Dnes je sice nahradily turistické výpravy, na symbolice místa to ovšem nic neubralo, jen je tu trochu, jak se říká, přelidněno.

"Uvnitř býval ukrytý poklad, v minulosti ale zmizel, někdo ho ukradl. A jestli se nyní něco nachází uvnitř sochy, to nikdo neví. Není jak to zjistit," pokračuje ve svém výkladu mladý mnich. A ihned vzbudí mou zvědavost. Více se ale od něho nedozvím, zazvonil mu mobil a odkráčel.

Sestupuji tedy dolů, po úzkých schodech vytesaných na okraji skály. Buddha mne stále pozoruje. Až dole si ale uvědomím, jaký je to obr. Jen na nehtu jeho palce se může pohodlně usadit jeden člověk. Snažím se najít jakoukoli známku po tajném vstupu do nitra sochy, spatřit lze ale jen kanálky odvádějící vodu. Jediný známý vchod je prý zazděn, přesto mi další z mnichů naznačí, že se dovnitř lze dostat chodbou ukrytou ve skále. Částečně tak aspoň ukojil mou zvědavost.

Co ale není žádným tajemstvím, Buddha z červeného pískovce dlouho chátral a na vině byl člověk. Bez úhony sice přežil i ničivé zemětřesení v S'-čuanu v květnu 2008, zplodiny vypouštěné z okolních továren a kyselé deště však udělaly své. Nos mu zčernal a tmavé pruhy hyzdily i jeho tvář. Naštěstí je alespoň jeho obličej dnes už opět vyčištěn a je naděje, že kolosální dílo přežije dalších tisíc let.