Petr Šabata: Josef Kemr na Letné – připravme se a vydržme!
Snili jsme o ráji a probudili jsme se v Mostě.
I touto parafrází známého výroku Joachima Gaucka, bývalého východoněmeckého disidenta a později prezidenta sjednoceného Německa, by se dalo popsat uplynulých 30 let od československé revoluce 1989.
Čtěte také
Gauck mluvil o probuzení v Porýní-Vestfálsku a v českém prostředí by se místo Mostu daly dosadit i smutnější i blahobytnější místa. A na Slovensku někdy nehostinný Sabinov, jindy moderní Bratislava.
Kdyby se Československo po sametové revoluci nerozdělilo, byla by jeho cesta do dnešních dní nepochybně rozporuplná, protože samostatné osudy Česka a Slovenska se nepodobají takřka v ničem.
Slovenský vývoj vypadá víc jako velká houpačka: vládu Vladimíra Mečiara z let 1994 – 1998 můžeme směle nazvat státním terorismem, i když to tak z Prahy nevypadalo. Následná éra Mikuláše Dzurindy byla naopak tak hvězdná, že Česko může dodnes jen závidět: Slovensko se otočilo z cesty na Východ, stihlo vstoupit do EU i do NATO, začalo platit eurem a zvládlo reformy, ze kterých žije dodnes a v Praze se o nich jen mluví.
Svoboda a demokracie nejsou samozřejmé
Čtěte také
Pak ale dostal ve volbách mandát na vládu jedné strany Robert Fico a propojení jeho garnitury s organizovaným zločinem nyní sleduje slovenská veřejnost v přímém přenosu z procesu s Marianem Kočnerem, který si zřejmě objednal vraždu novináře Jána Kuciaka. Jako by se celé Slovensko ze snu probudilo ve Velké Mače, kde vrah na novináře a jeho snoubenku třikrát vystřelil a neminul.
Opoziční smlouva v Česku fatálně ohrozila demokratický vývoj, ale Mečiarovi a vraždě novináře se zdaleka nevyrovná.
Nicméně Česko nemá ani zásadní pozitivní prožitek slovenské občanské společnosti, která se v roce 1998 vzepřela totálnímu Mečiarovu režimu a porazila ho. A nyní ze sebe setřásá depresi z režimu Ficova.
Čtěte také
Nejen na náměstích, ale i v politice – Ficova kandidáta porazila v prezidentských volbách Zuzana Čaputová s pozitivním programem spravedlnosti, férovosti, solidarity, tedy s programem, s jakým se volby nejen ve střední Evropě nevyhrávají. A stejná nová politická síla porazila Ficův Smer stejnými zbraněmi i ve volbách do Evropského parlamentu.
Žádnou takovou naději v politice Česko nezažilo mnoho mnoho let.
Dá se z rozporuplných zkušeností obou zemí vyvodit nějaké poučení? Pokud ano, tak by mělo mít tři části.
Čtěte také
První jasně říká, že malé země na periferii civilizované Evropy obhájí své životní zájmy jen a pouze ve větším celku, jakým je dnes Evropská unie (a NATO jako obranný štít). Nikdo od roku 1945 nic lepšího nevymyslel.
Za druhé, poslední dekáda po ekonomické krizi odstartované v roce 2008 ukázala, jak potřebná je solidarita. Ne všichni jsou vítězi globalizace a rozvoje moderních technologií, a ti, kdo neměli tolik štěstí a příležitostí, zaslouží pomoc celé společnosti. Získají na tom všichni.
A pak je tu asi nejdůležitější zkušenost: svoboda a demokracie nejsou samozřejmé – a Česko i Slovensko to vědí ze své historie 20. století zatraceně dobře. Přijít o ně můžeme rychle, snadno a na dlouho. Když o ně nebudeme pečovat, usilovat, ano, i bojovat. A musíme přitom prokázat neúnavnou snahu a vytrvalost.
V listopadu 1989 to na demonstraci na Letné před 800 tisíci lidmi z celého Československa vědoucně řekl herec Josef Kemr: „Jsme běžci na dlouhou trať, desetkrát delší než maraton. Připravme se a – vydržme.“
Autor je šéfredaktor Českého rozhlasu Plus
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
