Permanentní revolta Mariána Vargy

Psal se rok 196?. Bylo to v neděli po obědě, byly tři hodiny, jaro, asi květen a v parku na lavičce seděl mladý muž. Nervózně si připaloval jednu cigaretu od druhé. Právě v něm totiž dozrálo jeho dosud nejzávažnější životní rozhodnutí - že se definitivně vykašle na školu. Nebylo by na tom nic tak zvláštního, kdyby s tím nesouviselo i něco mnohem důležitějšího - rozhodnutí opustit to, co měl nade vše rád, co ho absolutně naplňovalo a co mu dávalo smysl - klasickou hudbu. Právě se chystal vykročit jiným směrem. Měl nastat přerod. Aby mu dodal punc vážnosti, vepsal to i do partitury s nedokončeným kvartetem - 196? Konec starého Mariána Vargy.

Příliš velký talent

Až donedávna vše naznačovalo, že jeden z nejvýraznějších talentů bratislavské konzervatoře půjde cestami klasické hudby. Předurčovala jej k tomu muzikalita, hudební paměť, kreativita i sebevzdělávací schopnosti, které způsobily, že na míle předběhl své vrstevníky. Na konzervatoř přišel s obrovským náskokem i proto, že o jeho talent dosud pečovali skvělí učitelé a usměrňovatelé. Jedním z nich byl Ján Cikker. Mariánovo sebevědomí bylo velké, podepřené na jeho věk velmi netradičními znalostmi a neortodoxními, skoro až kacířskými názory na hudbu, jimiž ve škole vyvolával pozdvižení. Tato pověst ho ostatně provázela po celý život.

Konzervatoř se ukázala být klecí, na jejíž limity poměrně brzy narazil. Začalo to přestavováním držení ruky na klaviatuře, de facto ponižujícím nacvičováním stupnic a končilo omezeným dogmatismem socialistické výuky. Škola Mariánovi evidentně nemohla nabídnout o moc víc, než co už měl nastudované, a tak ho brzy přestala bavit. Chození za školu a provokativní chování vůči některým pedagogům směřovalo k vyhazovu. Znepřátelil si profesora Zdenko Nováčka, když se ho na hodině před spolužáky ptal, jak to myslel, když ve své Estetice hudby napsal, že Beethoven svou Devátou symfonií předvídal Velkou říjnovou socialistickou revoluci, nebo v čem je melodie v Debussyho Preludiu „typicky formalistická". Později se Nováček nechal slyšet, že Mariánův talent byl tak velký, že se do školy nevešel.

Hudba je jinde

Šedesátá léta byla v plném proudu, na koncertech Beatles fanynky omdlévaly vzrušením a v oblasti vážné hudby byl pro smích každý, kdo nekomponoval dodekafonickou hudbu. V Darmstadtu se dohodli, že „zruší tonální centrum". V tomto duchu psal tehdy hudbu i Marián. Když přinesl skladby ukázat Cikkerovi, ten s lítostí konstatoval, že ztrácejí srdce. Marián byl čím dál přesvědčenější, že skutečná hudba je jinde - na opačném břehu. „Když jsem poprvé slyšel Beatles, byl jsem okouzlený. Kladl jsem si otázku, zda by lidé okolo Hudby dneška uměli udělat jedinou takovou skladbu... Líbily se mi ty jejich církevní stupnice, modalita, rusismy."

Navzdory politickému uvolnění nebylo v šedesátých letech možné z Československa vycestovat na koncert, byť třeba jen do Vídně. Ostnaté dráty, které nás chránily před „imperialistickými agresory" ale nedokázaly zabránit teenagerům v netrpělivém nočním čekání, až se z rozhlasové stanice Radia Luxembourg ozve You Really Got Me, Please, Please Me nebo She Loves You. Čekával i Marián. Ve chvíli, kdy do nedokončené partitury vnitřně rozervaný a nic netušící student kompozice Marián Varga vepsal slovo „konec", stál na prahu oslnivé kariéry rockového virtuosa hrajícího jásajícím davům, aby na jejím konci opět trpce konstatoval, že „hudba je jinde". Ale nepředbíhejme události.

Prúdy

Netrvalo dlouho a na „čaji o páté" se seznámil s Pavolem Hammelem, který ho požádal, aby pro Prúdy zaranžoval skladbu Tam v Massachusetts, cover verzi písně od Bee Gees. Úkol splnil na počkání a Hammel ho na oplátku přijal do kapely. Tam v Massachusetts byl s ohledem na Hammelovu předchozí tvorbu v duchu dylanovsko-donovanských ideálů poměrně úlet, ale cover verze s dobře odposlechnutými a zkopírovanými aranžemi byly běžnou praxí všech domácích beatových kapel a ti, kteří se rozhodli jít vlastní cestou a nezapadali do známých vzorců, byli obecně přijímáni spíš rozpačitě.

Přesto, že klavír v beatu působil na tehdejší publikum trochu divně a anachronicky, dostal Marián v Prúdech prostor a jako nováček v těchto vodách se s nimi zúčastnil prvního beatového festivalu v Praze. Brzy si získal respekt jako skladatel i jako profesionální klávesista. Skupina prošla malým personálním zemětřesením a v nové sestavě s basákem Fedorem Frešem a bubeníkem Vladem Mallým rozeběhla koncertní aktivity a pokračovala v nahrávání písniček pro Československý rozhlas. Ještě v roce 1968 se Prúdy připravovaly na vydání prvního LP. Album Zvoňte, zvonky však vzhledem k nepříznivým okolnostem vyšlo až v listopadu 1969, tedy přesně před padesáti lety. Jiří Černý je v Melodii přivítal s nadšením, které neochablo ani po dvaceti letech, dokdy LP leželo v trezoru, a jak přiznal, s kolegou Josefem Vlčkem pro ně hlasoval v anketě Deska desek.

Muzikolog a hudebník Vladimír Godár Zvonky v doslovu k jejich první reedici v prosinci roku 1989 charakterizoval takto: „Nekonvenční použití všech možných hudebních zdrojů - vokální vícehlas, dechové kvinteto, smyčcové kvarteto, prvky poválečné avantgardy, dixielandu, modální diatonika folklorního původu, nevracející se modulace, čarování s durovými akordy - výsledek v ničem nezaostává za tvůrčí dílnou George Martina z LP desek Beatles. Zvoňte, zvonky jsou ódou na svobodu, která vane z každého nesmyslného breaku Vlada Mallého, z kytarových antisól Petra Sallera, z něžné, angažované naléhavosti Pavola Hammela, z Frešovy sólující baskytary, vše propojeno mozkovým computerem Mariána Vargy, naprogramovaným na ideje permanentní revolty Alberta Camuse, durrenmattovskou dialektiku a řídícím deset prstů, které obsáhly tradice evropské hudby.“

Collegium Musicum

Přestože práce ve studiu umožnila kapele využít všechny možnosti, díky nimž Marián zhmotňoval své představy o dokonalé písničce, koncertní uplatnění kapely bylo výrazně omezeno. Z toho plynula jistá frustrace a Marián opustil Prúdy ještě předtím, než jim stihlo vyjít debutové album. Vypráví se anekdota, podle které se s Frešem poprali o doutník. To by však asi o něco později ještě s Dušanem Hájkem nezakládali novou formaci. Řeč je o první art-rockové kapele v Československu - Collegiu Musicu.

Ještě s Prúdy se v roce 1968 zúčastnili druhého beatového festivalu, kde zažili inspirativní vystoupení kapely The Nice. Marián se jako autor vždy hrdě hlásil k písničkám, které zkomponoval pro Pavola Hammela (asi nejvíc si vážil alba Zelená pošta z roku 1972), ale jako hráč se v Prúdech nudil. Jelikož se nikdy skutečně neodstřihl od svého klasického zázemí, pochopil, že právě propojení rocku a klasiky může být řešením. „Vždy jsem měl rád boření hranic, vždy jsem obdivoval umělecké pašeráctví, když se do vážného tématu podaří vpašovat humor, nebo do ,vysokého‘ žánru něco pokleslého. V mém případě šlo o sbližování takzvané vážné hudby s bigbítem, v čemž jsem vždy cítil neuvěřitelné napětí,“ definoval Marián později směr, kterým se vydal jako týmový hráč v Collegiu, anebo později jako osamělý běžec.

Collegium Musicum bylo zjevením, kterému dominovala Mariánova nezkrotná, charismatická osobnost. „Byl to skutečný,stoupenec Prokofjeva a Stravinského‘ a přinesl do bigbítu nejen nové prvky a nový rukopis, ale hlavně úplně novou atmosféru. Prostě mydlil to svoje a byl okamžitě rozpoznatelný v celku i v detailech. To se nepovede jen tak někomu...,“ řekl o něm Fedor Frešo, který spolu s Dušanem Hájkem a Vargou tvořil pilíře tříčlenné kapely. Hned první kompozice Collegia Ulica plná pláštov do dažďa si v Melodii vysloužila nejvyšší ohodnocení domácí produkce v historii, hitem kapely se však stala skladba Hommage a J. S. Bach. Několikrát za sebou vyprodaná Lucerna, stovky koncertů doma i v zahraničí, to dá celkem zabrat. Collegium Musicum natočilo během své desetileté existence sedm alb. Nejdůležitější z nich jsou dvojalba Konvergencie z roku 1971 a Divergencie z roku 1980, na kterých se Marián prezentoval v rozmanitých žánrových polohách -pro Collegium byly typické adaptace klasické hudby, ambiciózní orchestrální skladby, písně, improvizace i elektronická hudba.

Rock ve slepé uličce

Po Divergenciích se Marián na nějakou dobu odmlčel. Sporadicky koncertoval sám a opět šokoval publikum: odvrátil se od rocku. „Rock se dostal do slepé uličky a rehumanizace probíhá v oblasti vážné hudby. Celá oblast dnešního rádoby rocku je vlastně sférou předsudků a fetišů,“ zdůvodnil své rozhodnutí. „A poté přichází album stavící se zády k poetice, která Mariánovi vynesla slávu a úspěch. Jako by se vzepřel svému vlastnímu stínu a předkládá hudbu, která nesporně patří do kategorie experimentální elektroniky, při níž je zjevné, že si najde cestu k mnohem užšímu publiku než Collegium, že bude do jisté míry nepochopitelná. A právě proto je tato deska symbolem svrchované svobody, “ napsal hudebník a Mariánův synovec Jakub Kudláč o výjimečném projektu Stále tie dni z roku 1984, v němž se Marián představil jako sólový performer a jímž také definoval zbytek své kariéry.

Toto byl takřka povrchní vhled do příběhu nejsvobodnějšího ze svobodných umělců, kteří nám v dobách nesvobody přinášeli svou hudbou naději a důkaz o tom, že člověk může i zavřený v kleci obývat nekonečné prostory a činit nezávislá rozhodnutí. Pokud máte chuť, více se můžete dozvědět v knize autentických rozhovorů a reflexí provázejících vydání Marián Varga Collected Works I.