Monika Načeva: Musíme si držet palce

Podle vás je dobrá báseň sama o sobě hudbou. Takže ve vašem podání je to hudba na druhou?

(smích) Je pravda, že u mě báseň začíná, a jak si ji čtu pořád dokola, začne ve mně žít. Mám nějakou představu, jak by byla nejlépe zhudebněná. Podle toho oslovuji spolupracovníky. Samotnou hudbu tak dělám většinou s nějakými skvělými muzikanty. Sebe samu považuji spíše za interpreta, i když si melodii zpěvu sama vymýšlím.

V případě Zdivočelých koní jste oslovila Markétu Ptáčníkovou a Davida Kabzana.

Davida Kabzana znám přes dvacet let, skládal už pro moji desku Nebe je rudý, konkrétně titulní píseň. A přála jsem si i skvělou bubenici Markétu Ptáčníkovou, a ona souhlasila. Takže vystupujeme spolu.

Váš tatínek byl Bulhar, v dětství jste jezdila do Bulharska za dědečkem. Promítají se do vaší muziky vaše částečně bulharské kořeny?

Podvědomě určitě ano. Myslím si o sobě, že jsem dost temperamentní, emocionální člověk, v tom je ten Balkán znát. Jsem taková rozpřáhlá, a hned bych se s každým objímala. Tak tím asi ano. Jako posluchačka mám moc ráda bulharskou muziku, hlavně takové ty krásné ženské mnohozpěvy. Ty jsou úžasné.

„Většina lidí násilí nechce, jenom bezmyšlenkovitě, z neznalosti a blbosti vypouští různé soudy…“ myslí si Monika Načeva |foto:Mona Martinů

Stýkáte se s vašimi bulharskými příbuznými?

Málo, skoro ne. Ale viděla jsem je nedávno, když jsem koncertovala v Českém centru v Sofii. To jsem se viděla se všemi svými bulharskými příbuznými – a bylo to krásné setkání.

Vzpomene si někdy na své bulharské prázdniny?

Vzpomínám na ně často a ráda. Bylo to krásné: děda, klid, nádherná krajina. Myslím, že od té doby v sobě mám ty polohy, kdy dokážu být dlouho opřená o strom, koukat v přírodě do dáli, a nemusím u toho nikoho dalšího vidět a s nikým mluvit. A když jsou kolem ovce, tím lépe.    

Váš manžel je Angličan. Vy jste vlastně svým dětem udělala totéž, co udělali vaši rodiče vám – že mají každého z rodičů jiné národnosti a samy jsou také mix. Řeší to nějak?

Neřeší, berou to naprosto normálně. Myslím, že je to skvělé. Osobně mám ráda, když se věci mixují. Dobrý mix je vždycky zajímavý. Doma o tom ani moc nemluvíme, je to samozřejmost. Naše děti jsou, myslím si, podobně otevřené, jako jsme my.

Neuvažujete o životě v Anglii? Nebo vaše děti? 

Ne, neuvažujeme. Už třeba proto, že se nám moc nelíbí brexit. Takže přesídlit tam nás ani nenapadlo. Jsme ale hodně ve styku s manželovou rodinou, která je opravdu skvělá. Jezdíme tam na všemožné oslavy a oni jezdí sem. To funguje dobře. Jsme ve styku, i když teď už jsme se z pochopitelných důvodů delší čas neviděli.

„Já si myslím, že každý dobrý básník žije pořád, protože žijí jeho verše, jsou stále aktuální. Tito lidé nikdy neumírají. Jejich duše je tak silně daná v jejich verších, že to ani není možné.“|foto:Mona Martinů

Zpátky k vaší nové desce. Je to tak, že za ní stojí přátelství s osobitým muzikantem a básníkem Pavlem Zajíčkem, zakladatelem a frontmanem kapely DG 307? Titulní báseň vaší desky je právě jeho!

Ano, je to pravda. Na Pavla Zajíčka jsem natrefila přes Jáchyma Topola. Díky němu jsem se hodně napojila na underground a poznala jsem v té době spoustu zajímavých lidí včetně Ivana Martina Jirouse nebo Jáchymova bratra Filipa. Jáchym pro mě odkryl tuhle škálu zajímavých umělců. Pavla Zajíčka jsem dlouho měla ve svém podvědomí, protože jsem ho měla velmi ráda jako básníka. Někdy v roce 2009 jsme se domluvili na spolupráci a natočili jsme vinylovou desku z živého koncertu. Na něm jsme spojili síly – on vystoupil se svojí kapelou DG 307, já jsem pozvala Michala Pavlíčka a Davida Kabzana. Co se týče desky Zdivočelí koně, začala jsem právě u Pavla Zajíčka. Jak jsem se do jeho veršů nořila, poznávala jsem i další básníky té doby, Ivana Martina Jirouse a jeho bývalou ženu Věru Jirousovou… a už to jelo. Až jsem se dostala k Václavu Hraběti a tam jsem skončila.

Před pár lety jste prohlásila, že vás cédéčka přestávají bavit, že máte raději kazety. Zdivočelí koně ale vycházejí na cédéčku. Chápu, že magnetofony už tak rozšířené mezi lidmi nejsou…

Nejenom mě přestala zajímat cédéčka – on je o ně čím dál menší zájem i mezi veřejností. Jsem proto moc ráda, že se vrátila vinylová kultura, že se začínají vydávat elpíčka, a hlavně že si je lidi kupují. Spousta mladých už má ráda jenom vinyly. Zdivočelé koně chci samozřejmě vydat i na vinylu, ale rozhodla jsem se nabídnout je i na cédéčku, protože moji fandové přece jenom ty CD-přehrávače ještě mají. To za prvé. A za druhé: jenom elektronický prodej je na mě přece jen moc virtuální.

Mimochodem – vinylům se svého času intenzivně věnoval i váš manžel! 

Ano, věnoval. Byl jedním z prvních, kteří měli v Praze obchod s vinylovými deskami, bylo to v klubu Roxy. Dneska už se tomu nevěnuje, ale samozřejmě doma máme spoustu, spoustu vinylových desek. Stejně jako knih.

Pavel Zajíček je jediný z autorů „textů“ na desce Zdivočelí koně, který je naživu. Jeho stav je ale specifický, žije si ve svém vlastním světě. Zaregistroval vaše album?

Určitě. Pavel je nemocen, ale vnímá a ví, co se děje. Je jen pomalejší. Byla jsem za ním dvakrát, pokaždé to bylo silné setkání. Moc se těším, až se za ním stavím s nějakým tím přehrávačem a budu mu moct desku pustit. Jsem zvědavá, co tomu řekne. Na to se moc těším.

Je pro vás výhodnější, když vaši „textaři“ nežijí a nemohou sledovat úpravy svých básní, nebo byste si je stejně udělala po svém, i kdyby byli naživu?

Já si myslím, že každý dobrý básník žije pořád, protože žijí jeho verše, jsou stále aktuální. Tito lidé nikdy neumírají. Jejich duše je tak silně daná v jejich verších, že to ani není možné. Tímhle se tedy nezaobírám. Řídím se jen svou intuicí, tím, kam mě cit zavede. K těm veršům přistupuji hodně citlivě, nedovolím si dělat s nimi nějaké velké brikule. Snažím se do básně ponořit a ctít ji. Navíc někteří básníci mají svoje rodiny, a ty musím žádat o svolení k použití konkrétního díla. Občas přitom dochází k zajímavým setkáním s pozůstalými. Je to zajímavá zkušenost.

Měla jste problémy se získáním autorských práv na básně pro desku?

Pokud jsou pozůstalí naživu, dostala jsem svolení od všech. Všechno tohle jsem si nejdřív sama zjistila, a teprve pak jsem upozornila Ochranný svaz autorský.

Album jste nahráli na dobové nástroje z šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Je jich pořád dost, nebo jste je hledali obtížně? 

Náš zvukař Amák, v jehož studiu jsme natáčeli, je těmito nástroji bohatě vybaven. Měli jsme jich tedy k dispozici dostatečné množství, což bylo skvělé. Muzika Zdivočelých koní je jednoduchá, bicí, klávesy a zpěv, plus různé zvuky z těch kláves. Jak jsou ty nástroje staré, tak vydávají jakési doprovodné zvuky, takzvané špíny. S těmi jsme si hráli, byly to pro nás další nástroje. To mě moc bavilo.

„Na Pavla Zajíčka jsem natrefila přes Jáchyma Topola. Díky němu jsem se hodně napojila na underground a poznala jsem v té době spoustu zajímavých lidí včetně Ivana Martina Jirouse nebo Jáchymova bratra Filipa.“ Monika Načeva a Jáchym Topol|foto:Tomáš Vodňanský,Český rozhlas

Kdybyste nahrávali na moderní špičkové nástroje, zvuk alba by byl asi hodně jiný…

To určitě. Přišlo mi ale, že k těmhle básním se hodí i hudební autentičnost.

Berete své nové album i tak trochu jako osvětu, která šíří zajímavou poezii mezi lidi? 

Jasně. Jsem vždycky ráda, když si posluchač sám pro sebe objeví nějakého nového básníka. Dělala jsem to takhle vždycky, počínaje Jáchymem Topolem přes Sylvu Fischerovou až k Pavlu Zajíčkovi. Je dobře, když má hudba nadstavbu, další rozměr.

Jak často čtete poezii?

Tak často, jak často se ke mně dostane. Když mám pak nějaký nápad, tak si ji hledám dál, zajímám se o básně té doby, vyhledávám další díla dotyčného autora a tak. Ale že bych pořád vyhledávala něco nového a nového, to ne, spíš nechávám věci plynout, jak přicházejí.   

Vidíte nějaké paralely v postavení básníků šedesátých a sedmdesátých let s pozicemi těch dnešních – především těch undergroundových?

Možná trochu, underground to nikdy neměl lehké. Ale já nad tím takhle intelektuálně moc nepřemýšlím. Řídím se tím, jak mi velí cit a na co v určitém období myslím. Když se ale podívám dozadu, myslím, že si podvědomě vybírám ty básně, které jsou vnitřní, hluboké, o lásce, o duši. Nemívám prvotní plány něco vytvořit a s něčím dalším to propojit, je to citové. Těžko se mi o tom mluví. Posluchači si to budou muset poslechnout. (smích)

Píšete sama básně?

Ne, nepíšu, nejsem básník. Píšu si třeba nějaké nápady, to ano, nebo si zaznamenávám melodie, které mě napadnou, nebo je slyším v přírodě, třeba nějaké ptáčky, jejich švitoření, slyším v tom melodie a ty si třeba zabroukám na mobil, abych je nezapomněla. Nahrávám si prostě takové útržky.

Vyhledáváte cíleně pro svá vystoupení zajímavé, neobvyklé prostory. Nedávno jsem byl na vašem koncertě v Písecké bráně v Praze, a podle mě mělo tohle místo obrovský vliv na atmosféru koncertu! 

To máte pravdu. Sama taková místa nevyhledávám, nechávám to na jiných, ale když mě pořadatelé z nějakého takového prostoru osloví, jsem moc ráda. Silný, zajímavý, často ojedinělý prostor totiž působí i na návštěvníky, a hudba je pak díky tomu hodně posílená. Místo vystoupení, koncertu, ale třeba i divadla je hodně důležité. 

Kdy se zase dočkáme nějakého vašeho hudebního aktivismu, jako bylo vystoupení na podporu stavby knihovny podle plánu Jana Kaplického nebo koncert v Brdech?

Pokud mě osloví smysluplní aktivisté, třeba Greenpeace nebo někdo, kdo se věnuje zdravé Šumavě, zahraju ráda. Podobné společenské aktivity jsou důležité a jsem připravená je podpořit. Je potřeba se ozývat a říkat věci nahlas. Brát zákazy a příkazy automaticky není dobrá cesta.

Myslíte si že doba koronavirová, nařízená omezení a karanténa některé problémy zviditelnily?

Spíš si myslím, že se o obecné věci trochu ztratil zájem. Třeba o globální oteplování. Před karanténou chodili studenti po republice, v ulicích upozorňovali na problémy, které si my lidi na planetě sami děláme. To malinko utichlo. Myslím si, že je zapotřebí se k tomu vrátit. Uvědomit si, že když teď chvíli nelétají letadla, je to fajn, ale stejně se to všechno jednou vrátí do původních kolejí. Na to je potřeba myslet. Pro mě je asi největší problém, že my lidi jsme ohromně přetechnizovaní. Máme všeho moc a to všechno potřebujeme vyrábět. V ekologii nejsem vzdělaná, ale přesně takhle to cítím. Třeba co se týče našich lesů, to je špatné. Jejich stav je potřeba řešit. Je dobře, že existují organizace, které se tomu věnují. Vedle Greenpeace třeba Hnutí Duha. Nebo aktivity pro zachování kulturní lodi Avoid Gallery na pražské náplavce. Když mě takové spolky požádají o pomoc, jdu do toho a podpořím je.

Proč je pro vás důležitá právě loď Avoid?

Je to opěrný kulturní bod. Pořádají tam různé literární večery, výstavy, koncerty, hrají tam zajímavé kapely. Mnohé tamní aktivity jsou propojené s undergroundem. A myslím si, že je důležité, aby mladí lidé měli tyhle souvislosti, aby poznali, co tu bylo před nimi. Taková místa je zapotřebí zachovat.

Občas se mluví i o rasové nesnášenlivosti, xenofobii, nenávisti a strachu z lidí, kteří jsou jiní. Setkáváte se s tím i vy?

Ve své blízkosti naštěstí ne, ale občas něco vidím, třeba na ulici nebo v tramvaji, nebo se to dozvím z našich sdělovacích prostředků. Takové problémy jsou asi všude na světě. Tyhle nálady vycházejí z lidské blbosti. Lidé si asi dost neuvědomují, že nesnášenlivost způsobuje i násilí. U spousty lidí, myslím, platí, že kdyby se sami ocitli v konkrétní násilné situaci, už by o ničem podobném nemluvili a nápady na rasismus nebo nesnášenlivost by je opustily. Mám za to, že většina lidí násilí nechce, jenom jen tak bezmyšlenkovitě, z neznalosti a blbosti vypouští různé soudy. Obyčejně to tak chodí.

Pojedete s albem Zdivočelí koně nějaké propagační turné?

(smích) Já nemívám propagační turné. Nicméně – na duben, květen a červen jsme měli naplánovanou šňůru, během které si vyděláme na zmíněný vinyl, měli jsme v plánu, že ho po turné natočíme a na podzim vyjde. To je teď škrtnuto. Někteří pořadatelé se dokonce bojí překládat naše koncerty i na září a říjen. Uvidíme tedy, kdy začneme soustavně hrát. Pořád optimisticky věřím, že to všechno naskočí, ale vůbec nevím, jak a kdy. Neumím si to představit. Myslela jsem si, že to s karanténou bude jenom pauza, byť neplánovaná, a od září to zase naběhne. Teď si nejsem jistá, jak říkám, i září a říjen budou ještě hodně opatrné. V listopadu mám naplánované nějaké koncerty s Ivou Bittovou a Lenkou Dusilovou, tak ty snad vyjdou. Musíme si držet palce.