Moc si nepamatuji, tak sbírám předměty s příběhy jako mentální kotvy, přiznává Orozovič. Vydává své první album

S dovolením si prolistuji váš booklet. Jsou tady takové zajímavé rekvizity. Je tady sbírka náušnic, čímž se pomalu dostávám k písni náušnice... Ta je staršího data, to není úplná novinka?

Ta vznikla jako singl a na tom albu je jako bonus, stejně jako Je to dávno. Protože už jsme je měli nahrané, tak jsou tam přidané.

Ale je fakt, že tam mám zase hodně rekvizit, co jsem si přitáhl z domova, protože tak pracuji vždycky. I v těch videoklipech jsou většinou vidět moje krámy.

Čtěte také

Jak si pamatovat? Vytvořit si asociaci a opakovat. Paměť omezuje stres a nesoustředěnost, říká autor Dokonalé paměti

To znamená, že vy i jako herec jste tzv. věcař?

Docela jo, docela se obklopuji. Teď už se to snažím omezovat...

Nevejdete se domů?

Trošku, nevejdu se nikam. Sám si už uvědomuji, že těch krámů, co jsem nasbíral, bylo hodně, takže teď se krotím. Vím, že i z nějakého filozofického hlediska není dobré se věcmi zahlcovat. Ale zase jsem teď slyšel, že existuje termín, že to je mentální kotva – sám jsem si to tak už pojmenoval.

Já jsem dost skalár a moc si nepamatuji. Z cest si vozím rád různé věci nebo je sbírám, a vlastně mě baví, jak jsou kolem mě, že má každá ta věc nějaký příběh.

Neobjednávám si věci přes internet, abych je měl doma. Prostě ta věc musí nějak přijít ke mně, takže je to pestré. Teď se snažím směřovat k tomu, že z cest si raději vozím hudební nástroje, které vím, že můžu potom použít, takže to pak má ještě další hodnotu.

Vy jste si v Ázerbájdžánu koupil nějakou strašlivou tamní píšťalu.

Ne v Ázerbájdžánu. Zrovna v Ladaku jsem si koupil takovou tu tibetskou mnišskou trumpetu, třímetrovou.

Umíte na to hrát?

Ano. Zrovna teď budeme mít křest alba v La Fabrice, v pátek a v sobotu, a tam budu hrát právě na tu třímetrovou trumpetu. Já na to teda spíš tak prdím...

To je v podstatě didgeridoo!

Je to takové didgeridoo. A já jsem na to napsal písničku: přivezl jsem si z Indie, kapela mě zabije... Je to taková legrácka právě pro ten křest, ale ta písnička zní skvěle, protože ostatní muzikanti hrají dobře – jenom se pak najednou ozve zvláštní zvuk.

A máte fujaru a pastevecké píšťaly?

To úplně miluji. Taky už jsem hrál na koncertech na ty koncovky. A fujara, to je ta vysoká, tu mám taky jednu, v C dur. Ty jsem si přivezl, když jsem byl na Slovensku projít se pár dní sám v Tribeči – jak je ten román, že se tam ztrácejí lidí. Právě proto jsem tam šel.

Já bych tam nikdy nešla! Já viděla film! Kdybych neviděla film Petra Bebjaka Tribeč, tak bych tam šla – ale vidět ve filmu světýlka v lese a potom v noci čekat, až nejdřív uvidím neznámá světla, a pak se zblázním...

Já jsem tam právě kvůli tomu jel. Já jsem teda neviděl film, ale věděl jsem, že existuje ten román, kde se ztrácí lidi. Říkal jsem kamarádům, co s nimi jezdíme po horách a vždy si čteme knížky: pojeďte tam a budeme si tam číst knížku, ten horor.

Čtěte také

Za války nebyla vůle holokaust řešit, říká režisér Bebjak. Svědectví Židů z Osvětimi oživuje filmem Zpráva

Vy jste jeli do Tribeče a tam jste si tu knížku četli v noci? Vy nejste normální.

Já tam byl nakonec sám. Já docela rád bojím. Ale ti lidé se tam ztrácí na podzim, což jsem se dočetl až v té knížce, a já tam byl v létě. Tak jsem se těšil, jak se budu sám v tom lese bát a vlastně jsem se ani moc nebál. Bylo to hrozně fajn.

A právě jsem si koupil dole, asi v Nitře, od takového stařičkého pána asi pět těch koncovek i tu fujaru. Takhle si člověk přiveze ty věci... a ty nástroje fakt používám! Z Kuby mám skvělá ozvučná dřívka, která bych tady podle mě nekoupil, anebo za šílené peníze.

A co vás napadne, když najdete ve vlastní posteli dámskou náušnici?

Asi to, co každého, když už se to někomu stane. Většinou víte, komu patří. Ale kdysi dávno se mi dokonce stalo, že jsem tak něco našel... Ne, to je složitý, složitý příběh.

Tak, a teď ten příběh.

Já si nepamatuji, jak to přesně bylo, ale vím, že to bylo strašně vtipné. Na základě této písničky, Náušnice, se mi ozvala bývalá milenka, se kterou jsme dodneška kamarádi. Psala mi: já si dobře pamatuji, jak jsem tehdy u tebe byla, pak jsi mi říkal, že jsem si u tebe něco zapomněla a já ti řekla, díky, ale to není moje.

Takže už se v tom pak člověk někdy veze, je to nebezpečné. V té písničce říkám: takové malé nenápadné značky. Vždy si říkám, to nemůže být náhoda, že tam vždy něco takto zůstane.

Odkud pramenila inspirace pro jednotlivé písničky Orozovičova alba Když chlap svléká tmu? Poslechněte si celý rozhovor.