Moc nad vámi jsem si jenom propůjčila, říká Královna duchů Elfride Jelinekové

Ve hře Královna duchů se zcela otevřeně jedná o rakouskou herečku, dlouholetou členku Burgtheateru Paulu Wessely. Jelineková ji považuje za herečku, která svým uměním podporovala nacistický režim a obohacovala se díky propagandistickému filmovému průmyslu. K jejím nejhrůznějším výstupům patří účinkování v propagandistickém filmu Návrat domů z roku 1941, který se odehrává v Polsku v době německého obsazování. Na příkladu této herečky poukazuje Jelineková na rakouský lživý a vykolejený postoj k vlastní minulosti. Režisér Ondřej Škrabal zasadil děj hry na Slovácko, do oblasti Uherského Hradiště.

Pro mě je tím hlavním argumentem pro přenesení děje z rakouských reálií do českých reálií historie Slovácka. Doslova mě zděsilo, jak se ten kraj choval těsně před druhou světovou válkou a pak během druhé světové války. Byly tam silné tendence pro připojení se ke Slovenskému štátu a byla tam také spousta fašistických organizací, které byly napojené na folklorní tradice. Toto naše zděšení vyústilo v uvědomění, že i my se máme za co stydět a že podbízení se lidu je zakořeněno i ve folkloru, který máme tendenci si idealizovat.
Ondřej Škrabal

Název Královna duchů odkazuje na slavnou Goetheho baladu Král duchů. Jak už bývá v případě her Elfride Jelinekové zvykem, i Královna duchů klade režii nemalé nástrahy, a to svou nedramatickou povahou, kdy text není členěn na dialogy ani nenabízí žádné konkrétní dramatické situace. Jako další postavu této hry lze vnímat i jazyk slavné herečky, manipulativní i skrytě násilný.

Já obecně rád pracuju v lehké básnické formě, dobře se mi pracuje s veršem a hudební strukturou textu. Hru jsem nerozepisoval do dialogů. Jsou tam sice dvě herečky, ale představují jednu postavu, v podstatě zosobňují dva póly rakouské herečky Pauly Wessely.
Ondřej Škrabal

Herečky Gabriela Míčová a Lucie Roznětínská v inscenaci Královna duchů staví na dřívější spolupráci v A Studiu Rubín. Společnou předchozí zkušenost vnímají jako výhodu. Inscenační pojetí hry Královna duchů podle nich vyžaduje maximální souhru.

Jsem typ herečky, která není intelektuálkou. Jsem spíše pocitový člověk. Proto mě v té hře zajímá téma odchodu herce z profese, v podstatě umění člověka odejít v pravý čas. Také mě zajímá moment, kdy herec přijme práci, která ho může situovat do pozice, třeba i politické, s níž se neztotožňuje. Herec sám může být manipulován, ale naopak i on má tu moc manipulovat s diváky.
Lucie Roznětínská

Konkrétního prostředí Slovácka, do něhož je děj inscenace zasazen, vzala v potaz i scénická výtvarnice Ivana Kanhäuserová, která se musela blíže seznámit s lidovými oděvy této oblasti, tedy kroji z Uherskohradišťska.

To bylo dlouhé hledání. Na začátku jsme nevěděli, jestli má být kroj představen ve své původní podobě, nebo zda bychom ho měli nějak stylizovat. Jedná se přeci jen o jistý druh konzervovaného oděvu, který se nijak nevyvíjí. Tudíž jsme uvažovali, zda mu nevymyslet určitý vývoj. Nakonec jsme se rozhodli herečky obléct do mužských krojů a přidali jsme k tomu drobné prvky, které považujeme dnes za lidové.
Ivana Kanhäuserová