Milénium, iluze naděje a andělé
,,Kde je můj Roy Cohn!" twitroval prý nedávno Donald Trump, nespokojen s výkonem svých právníků. ,,No přece tady," mohla by odpovědět některá z oněch nadpozemských bytostí, jež sestoupila z titulu Andělé v Americe na jeviště Divadla ABC a mává tam svými perutěmi.
Roy Cohn byl advokát (1927 až 1986), jenž se v politice prosadil jako pravá ruka neblaze proslulého senátora McCarthyho, proslul svou bezskrupulózností, etabloval Trumpa podnikatele, byl šedou eminencí republikánů a stal se hlavním zlosynem jmenované hry amerického dramatika Tonyho Kushnera.
Cohn a ti druzí
V unikátní inscenaci, která trvá se dvěma přestávkami téměř čtyři a půl hodiny, ztělesňuje Cohna Ondřej Pavelka. Ve svém životním výkonu ho prokresluje neobyčejně plasticky: nejen jako manipulativního sociopata, ale také jako osobnost, u níž musíme obdivovat její energii a smysl pro luciferský aspekt lidské existence. Fascinující je scéna, kdy Cohn umírá na AIDS, neochvějně zatlouká svou homosexualitu a těsně před smrtí dosáhne svou šaškovskou hrou na city toho, aby mu přízrak Ethel Rosenbergové, kterou v padesátých letech dostal na elektrické křeslo, zazpíval židovskou ukolébavku.
Dalšími hrdiny epického dramatu, za něž autor získal řadu cen (včetně Pulitzerovy), v devadesátých letech se hrálo po celém světě a dostalo operní i filmovou podobu, jsou rovněž homosexuálové: černošský ošetřovatel Belize (Filip Březina), který svůj gender okatě exhibuje a Cohnovi krade léky pro svého přítele Priora (Tomáš Havlínek), liberální levičák Louis (Viktor Dvořák), jenž Priora kvůli jeho HIV zbaběle opustil a sbližuje se s pravičákem Josephem (Martin Donutil)... Joseph má ženu Harper (Beáta Kaňoková), jež sexuálně strádajíc, hledá útěchu ve valiu a halucinogenních vizích. Těmi jsou ostatně rozšiřovány i duševní obzory jiných postav, takže andělů, zjevujících se mrtvých či proroků je na scéně místy opravdu pohry žehnaně. Mnohé z nich ztělesňuje Eva Salzmannová. S velkou hereckou bravurou, která z nich stírá šminky dramatikovy nabubřelosti a podtrhuje jeho smysl pro humor.
Velké dílo
Zatímco ironií, humorem a snovou imaginací operuje autor v rovině postav, nabubřelost se nejsilněji prosazuje ve vnitřním patosu a politických konotacích jeho dramatu: AIDS je brán jako soudobý mor, který blížícímu se zlomu Milénia (tak se jmenuje první část hry) dodává přídech apokalypsy, a obavy čtyřprocentní newyorské enklávy mají téměř kosmickou důsažnost. Liberální akcent na respekt vůči menšinám se pak ve druhé části (příznačně pojmenované Perestrojka) napojuje na zdánlivé vítězství liberálního řádu na celém světě. „Velké dílo začíná," hlásá hra alchymickou proměnu společnosti a její závěr vyznívá jako usmíření levice s poraženými pravičáky okolo Reagana.
Na naší straně železné opony se po jejím pádu musel jevit takový výklad dějinného pohybu jako pochybný. Možná právě proto čekalo u nás Kushnerovo drama na uvedení tak dlouho, byt již před pětadvaceti lety je skvěle přeložila Jitka Sloupová. Smíření rozdělené společnosti, k němuž drama nabádá, je ovšem dnes aktuální. Režisér Michal Dočekal si ale jistě Kushnerův text vybral k nastudování i pro obtížnost a velikost takového úkolu. Je to jeho první režie na postu uměleckého vedoucího Městských divadel pražských. Ze si byl pravděpodobně vědom úskalí dramatu, signalizuje nejen výběr interpretů a propracovanost jejich výkonů, ale i to, jak je záměrně odkrývána divadelní technika: bouře se „vyrábí" točením velkého dřevěného bubnu, sníh sypou jevištní technici na herce z jakýchsi velkých cedníků, andělé jsou přivázáni lany. Velké dílo? - Ano, ale jako ironické zrcadlo divadla a iluzí.
