Srágorka i Bilbo Pytlík

Stanislav Zindulka měl nezapomenutelné role

Vynikající herec Stanislav Zindulka zemřel 14. března. V množství nekrologů byly připomenuty jeho role televizní, filmové i divadelní, nyní se ohlédněme za jeho prací rozhlasovou.

Často spolupracoval s brněnským rozhlasem - v dramatizaci Feuchtwangerova Jasnovidce (1989) hrál hraběte Zinsdorffa, v Tachovského Paní Sarlotce (1987) Němečka, v životopisné hře Jiřího Daňka Zadrž blesk na cestě jeho (1986) jednoho ze sedláků a v satiře Ilji Ilfa a Jevgenije Petrova Rytíř zlatého rouna (1969) zase pořadatele.

Životní rozhlasovou roli mu nabídl pražský rozhlas v roce 1996 v dramatizaci Tolkienova románu Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky. Režisér Jiří Horčička Zindulku obsadil do titulní role hobita Bilbo Pytlíka, kterého čaroděj Gandalf (František Němec) pověří velkým úkolem: ukrást pro trpaslíky poklad velkého draka (Rudolf Pellar). Přes dvacet let stará nahrávka nabízí zcela jiný pohled na podivuhodný Tolkienův mytologický svět než nedávný Jacksonův film, je více groteskní, zábavnější... Zindulkův Bilbo do tohoto výkladu zapadá výtečně: je poděšený z úkolů, které na něj čekají, ale přesto dostatečně vychytralý, odvážný i moudrý.

V rozhlasovém studiu byl Zindulka častým hostem i v posledních letech: představoval otce hlavního hrdiny Lva Děmidova v dramatizaci románu Toma Roba Smithe Dítě číslo 44 (2011), faráře v Těsnohlídkových Dobrodružstvích lišky Bystroušky (2010), nerudného bankovního ředitele Merryweathera v Doylově Spolku ryšavců (2010), nespoutaného důchodce - pacienta Vocilku - v nastudování hry Alexe Koenigsmarka Humelšnábl a boj se smrtí (2006), skřítka v inscenaci loutkové hry Federika Garcíi Lorky Láska dona Perlimplína a vášnivost Belisina (2018) či Bobyho v Durrenmattově Návštěvě staré dámy (2018). Hradecké studio dokonce zaznamenalo jeho herecké vzpomínky pod názvem Putování za divadelní vůní (2011).

To nejdůležitější mu ale rozhlas poskytl v dramatické trilogii Věry Sládkové. Tři hry, které napsala pro brněnské studio v letech 1978 až 1980 (Poslední vlak z Frývaldova, Bílé punčochy, Nedostateční dlouholebci), natočila zkušená režisérka Olga Zezulová a do postavy tatínka obsadila Stanislava Zindulku. Příběh československého pohraničí, brněnského prožívání okupace i konce války je tu vyprávěn pohledem malé holčičky, která vnímá okolní děje jako jakési přízračné divadlo a nechápe okolnosti, které naopak dobře chápe posluchač.

Rozhlasová trilogie se později stala předlohou k televiznímu seriálu režiséra Karla Kachyni Vlak dětství a naděje a Stanislav Zindulka později vzpomínal, že se na konkurz na postavu tatínka, kterému jeho žena (v seriálu ztvárněná Helenou Růžičkovou, v rozhlasovém zpracování Libuší Billovou) říká „srágorka“, vypravil, aniž byl pozván, protože ho prostě hrát musel. A režiséra, který s ním původně nepočítal, přesvědčil. Rozhlasové verzi chybí působivá melancholie, kterou oplývá televizní seriál. Přesto stojí za poslech, už pro srovnání.