MeToo není blbost

Narodila se v roce 1990 v Uherském Hradišti, ale na tradiční Letní filmovou školu se už pár let nedostala. Eva Josefíková je totiž jednou z nejžádanějších hereček mladé generace a času nazbyt opravdu nemá. Hvězdička filmů Fair Play, Vejška a seriálů Kosmo, Semestr nebo Modrý kód si presto na přelomu roku dovolila zmizet na tri měsíce z civilizace. Momentálně je kvůli tomu bez angažmá, ale hojně obsazována je pořád. Před nedávnem si třeba ve výpravném televizním filmu Bůh s námi zahrála italskou manželku krále Ferdinanda II., který rozprášil české stavy a svým způsobem rozpoutal třicetiletou válku...

Jak se hraje postava, která se do české historie zrovna dobře nezapsala?

Bude to znít banálně, ale jako každá jiná. I když jsem si Eleonoru Gonzagovou musela sama pro sebe trochu obhájit. Každopádně to byla zajímavá práce - předvést na nevelké ploše emoce a charakter té složité postavy. Bylo to hodně o detailech, drobných nuancích v obličeji, což kolikrát může vypovědět víc než sáhodlouhá replika. Film Bůh s námi mi přinesl hodně příjemných setkání. Poprvé jsem pracovala s režisérem Zdeňkem Jiráským, poznala nové kolegy a sešla se i se starými známými, třeba s Ondřejem Malým, který hrál krále Ferdinanda II., mého filmového partnera.

Je pro vás herecké obsazení podstatné, přispívá k vašemu rozhodování, zda roli vzít?

Samozřejmě je skvělé, když už od začátku vím, že mě na place čeká skvělá parta. Zároveň mě ale těší setkávání s novými tvůrci, ať už jsou to režiséři, scenáristé nebo kolegové herci. Teď jsem zkoušela v Ungeltu, což je pro mě úplně nové divadlo a noví kolegové, ale je to nesmírně obohacující.

Česká televize vám před časem nabídla i jinou zajímavou příležitost - ve filmu Zádušní oběť jste hrála sirotu Leu ze sanatoria pro choromyslné. Jak se hraje duševně nemocný člověk? Svádí to herce ke karikatuře?

To musíte posoudit vy jako divák, jestli to byla karikatura, nebo ne. Já se snažila nedělat Leu prvoplánově, nestavět na nějakém neustálém škubání hlavou a jiných vnějškových projevech. Důležité pro mě bylo zůstat po celou dobu v nitru té postavy, vlastně se soustředit na její soustředění.

Lea je v Zádušní oběti plně ponořena do tónů svých houslí. Utíkáte taky někdy do světa hudby?

Mám-li být interpretem, tak mi hudba vnitřní klid rozhodně neposkytuje, spíš naopak. Chodila jsem v dětství do lidušky, na zobcovou a příčnou flétnu, ale nejsem na to asi dost trpělivý člověk. Hraní na nástroj nebo zpívání ve mně vyvolává jen strach z toho, že to prostě nedám. V lidušce jsme mívali jednou za půl roku koncert, ale já si ho neuměla užít, byla jsem vždycky strašně nervózní. Naštěstí mě po koncertě naši vzali na pohár a tahle sladká tečka mi vždycky učesala ner vy.

Jste trémistka i jako herečka?

Když má člověk patnáct představení do měsíce, přece jen už se nervuje míň, ale v zásadě jsem trémistka pořád. Vždycky se to snažím rozdýchat, ale nakonec to stejně dopadne tak, že třeba premiéru protrpím.

Pomáhá na to něco?

Dobrá pozdní snídaně. Nějaké to vlídné slovo v zákulisí. Kafe, pak druhé kafe a pak spousta kouře.

Řekla jste, že ve vás hudba vyvolává frustraci z toho, že něco nedáte na první dobrou. Jaké to máte jako herečka?

Třeba v divadle mě moc baví metoda pokus-omyl. Zkoušet a nabízet různé verze. A vůbec mě netrápí, když mi režisér řekne, že to je absolutní blbost a ať to zkusím jinak. Chápu tohle hledání jako součást tvůrčího procesu, který je v divadle nezbytný. Ve filmu je to naopak. Před kamerou se už zase nervuju, že něco nezahraju napoprvé.

Mluvila jste o vnitřním klidu. Co vás dokáže odpoutat od reality?

Ranní sprcha s hudbou na plné pecky. Sezení na terase a koukání do blba. Dobré jídlo. Anebo prostě spánek.

Pro Letní scénu Ungeltu jste nastudovala představení Kdokoli může dělat cokoli, v němž ztvárňujete sestru americké spisovatelky Betty MacDonaldové. Obsazení je mimořádné - Tereza Kostková, jež hraje Betty, Jitka Smutná jako její matka a další. Jak se vám pracovalo s tak pestrým složením hereckých kolegů?

Nejdřív mě bavila představa, že se seznámím s novými lidmi. Před první čtenou zkouškou jsem ale byla hodně nervózní, nikoho jsem neznala osobně, jen s Jirkou Hánou jsem se potkala při natáčení seriálu Kosmo. Už během prvního týdne práce se ale můj ostych úplně rozpustil.

Už jste někdy hrála pod širým nebem?

Snad jedinou zkušeností je před pěti lety plenérové představení se souborem Tygr v tísni ve mlýně Zlatá koruna, kde jsme zpracovali starou legendu o Vijovi. Ale to byla hra určená přímo pro ten prostor, kde jsme se různě proplétali i mezi diváky, nešlo o obrovské jeviště s hledištěm pod hvězdnou oblohou.

Vaše kariéra odstartovala přímo raketově - hned po zkouškách na DAMU jste zamířila přímo do Zlaté kapličky. Národní divadlo bývalo metou každého herce. Je v Praze nebo jinde soubor, který je pro dnešní herce vysněnou dobrou adresou?

Jsem nyní na volné noze a žádné vysněné angažmá nemám. Můžu spíš rekapitulovat a říct, s kým bych ráda znovu spolupracovala. Určitě by to byli bývalí kolegové ze Švandova divadla, moc mě bavila taky spolupráce s Honzou Fričem v Rubínu nebo s panem Pitínským, se kterým mě pojí první zkušenost v Národním divadle. A třeba i s režisérkou Aničkou Petrželkovou, v jejíž inscenaci Idiotů ve Svanďáku jsem sice jen párkrát zaskakovala, ale byl to pro mě intenzivní zážitek. Jak na jevišti, tak předtím jako pro diváka.

Proč jste vlastně odešla ze stálého angažmá?

Poslední sezonu jsem si toho naložila moc. Dělala jsem dlouhodobý seriál, k tomu zkoušky, představení. Ale hlavní důvod byl ten, že jsem si chtěla splnit sen a odjet na delší dobu pryč. Sbalila jsem krosnu a vyrazili jsme s přítelem na tři měsíce do Asie - Kambodža, Vietnam, Čína... Musím říct, že v divadle byli vůči mně velice vstřícní, nezabouchli za mnou dveře a jsem ráda, že můžu ve Švanďáku v alternaci dohrávat svoje oblíbená představení.

Do Asie jste se podívala, ale co do rodného kraje? Koncem května se ve Vlčnově, kde jste vyrůstala, opět uskutečnila na seznam UNESCO zapsaná Jízda králů. Nebyla jste se podívat, oprášit rodinný kroj?

Bohužel, nemohla jsem kvůli natáčení. Ale byla jsem na Jízdě králů loni a zase to byl velký zážitek. Dřív jsem se účastnila i aktivně, hráli a zpívali jsme tam s cimbálovkou. Teď se do Vlčnova dostanu jen jednou za čas. Když se mi to povede, je to pro mě velký svátek.

Zatím nejvíc práce jste měla v roce 2014, kdy jste natočila dva důležité filmy - ve Vejšce jste si získala zejména mladé publikum, ve Fair Play i zkušenější diváky a kritiku. K tomu jste hrála v zahraniční produkci. Jak jste to stíhala?

Bylo to složité. K natáčení Fair Play se navíc vázal půlrok intenzivního tréninku před natáčením. Museli jsme se udržovat v kondici, což nebylo úplně příjemné, ale teď jsem ráda, že jsem to dala, protože šlo o zásadní setkání s Andreou Sedláčkovou, se kterou jsem nyní točila pro Českou televizi Dívku za zrcadlem, což byla další nádherná herecká příležitost. A Vejška, to byl zase úplně jiný způsob práce, pochopitelně i jiný žánr. Oba ty filmy jsem točila skutečně najednou, do toho dánský seriál 1864. To se tak hercům stává. Buď se půl roku kopou do zadku, nebo se z množství práce můžou zbláznit. Já tenkrát střídala noční směny s denními a byla blízko kolapsu. Ale bylo úžasné vůbec mít tu šanci.

Od Fair Play a Vejšky jste nicméně před filmovou kamerou nestála. Čím to? Ubývá příležitostí? Nebo odmítáte role?

Párkrát jsem při pohledu do nabízeného scénáře zjistila, že to nebude úplně můj šálek kávy, tak jsem se toho s díky vzdala. Ale to jsou výjimečné situace. Hodně teď spolupracuju s televizemi. Proč netočím filmy, nevím. Možná už jsem se režisérům okoukala.

Právě v těchto dnech zuří boj o FAMU. Tvrdí se, že na jedné straně sporu jsou teoretici, kteří nic netočí, a na druhé praktici vyčítající těm prvním, že studenty nevedou ke zvládnutí filmového řemesla. Je pravda, že čeští filmaři ztrácejí schopnost vést herce, napsat příběh, ozvučit film?

Nevím, jestli mi přísluší vyjadřovat se k situaci na FAMU nebo v českém filmu. Slyším na ta témata ostrá slova od spousty lidí z vnějšku, o kterých si nemyslím, že by byli do věci opravdu zasvěceni. Já můžu říct, že v práci jsem se zatím setkávala s profesionály, v jakémkoli odvětví. A když jsme natáčeli tu koprodukci s Dány, tak si dánský režisér vyloženě vyžádal české kameramany a gripáky, které si pak odvezl do Dánska, až s tím měly dánské filmařské odbory problém. Jsem moc zvědavá, jak to na FAMU dopadne. Nevím, jestli se to ještě týká studia, nebo už jde jen o vyhraňování se a názorové spory, každopádně mi přijde, že studenti jsou stranou, a to je mi líto.

Zmínila jste filmové řemeslníky, ale co tvůrčí autorské osobnosti? Máme je?

Podívejte se na hlavní soutěž letošního karlovarského festivalu. Nové filmy tam mají Olmo Omerzu, absolvent FAMU, i Adam Sedlák, se kterým jsem dělala internetový seriál Semestr, což byla hodně objevná věc. Takže nezatracujme a už vůbec ne plošně. Říct, že nová filmařská generace nestojí za nic, je hloupost. Mladí naopak jedou! A nejen tihle dva.

Jinou kauzou, která však hýbe rovnou celým filmovým světem, je případ producenta Harveyho Weinsteina, obviněného ze sexuálního zneužívání hereček. Setkala jste se někdy s tím, co údajně potkalo Salmu Hayek nebo Angelinu Jolie?

Já osobně jsem s tím nikdy nesetkala. Ale zase bych netvrdila, že to neexistuje. Jen je nešťastné, že se pod hashtagem MeToo skrývá několik scénářů. Minimálně diskutabilní je podle mě to, že Weinsteina žaluje třeba herečka, která s ním šla dobrovolně na pokoj, dobrovolně mu dělala masáž, dalších dvacet let z toho profesně těžila a ještě před dvěma roky se s ním v přátelském objetí fotila na večírku v Hollywoodu... Faktem ale je, že Weinstein je prase a že spousta hereček jeho pozvání do hotelového pokoje odmítla. A díky těm, které ač pozdě, tak přece promluvily, se otevřela celospolečenská diskuse o sexuálním obtěžování a násilí, která je velmi přínosná. Najednou se ozvaly i „obyčejné" ženy a zpod pokličky studu vyvřely všechny ty trestuhodné případy.

A co říkáte tomu, jak se ke kampani MeToo staví česká veřejnost?

Pokud se něco takového děje, musí se proti tomu rázně zakročit, a ne to bagatelizovat jako pivovarník Bernard v reklamě, která se dostala až na stránky New York Times. Luděk Staněk byl v DVTV taky v uvozovkách k sežrání. Vždyť je to prča, MeToo je blbost a ženské hysterky! Spousta lidí vtipkuje, že kluci už nemůžou zvát holky na rande, protože to může být bráno jako sexuální atak. Propána, tak to samozřejmě není, ale ať si chlapi, kteří MeToo zlehčují, představí, že by na místě některé z obtěžovaných žen byla jejich manželka nebo dcera. Když nějaký šéf své sekretářce okomentuje výstřih, je to pro pro většinu mužů normální, ale kdyby ten samý šéf plácnul po zadku jejich dceru, tak ho zmasakrujou.

A co říkáte na prohlášení francouzské herečky Catherine Deneuve, která MeToo označila za puritánství a hájila právo mužů dotírat jako nezbytnou součást sexuální svobody?

Já bych hájila právo žen na vkusné dotírání mužů. Jde přece o nějakou sociální empatii a emoční inteligenci. Nevím, jestli jste měli na škole sexuální výchovu, my se tomu vždycky nějak záhadně vyhnuli. Ale měli jsme aspoň taneční s tou kouzelnou formulkou: „Smím prosit?". Mužům by měly být už v dospívání vštípeny nějaké hranice, ne že je bude určovat paragraf. Jestli je dotírání přirozené právo muže, tak přece ten muž musí taky vycítit, kdy přesahuje určitou mez.

Máte za sebou tři měsíce v exotických končinách. Co vás tam ve zkratce nejvíc ohromilo?

Každý den máte jiné vjemy. Jeden den jste s hipstery na pláži, druhý den ve vesnici, kde lidi žijou postaru, bez elektriky, bez ničeho. Za zvuku sbíječek projíždíte městy, kde se pořád něco buduje, a pak se ocitnete v džungli, kde na vás koukají opice a je tam jako v pračce. Prostě, úplně jiný svět.