Libor Dvořák: Donald Trump by na příštím summitu G7 rád viděl ruského prezidenta

Tam by americký prezident Donald Trump rád viděl také ruského prezidenta Vladimira Putina. Podle něj o této možnosti o víkendu s ostatními lídry hovořil, jenže ne všichni s ním souhlasí.

Čtěte také

Thomas Kulidakis: Sliby a chyby G7

Rusko bylo ze skupiny G8 vyloučeno po anexi ukrajinského poloostrova Krym v roce 2014. Například předseda Evropské rady Donald Tusk v sobotu v Biarritzu pozvání prezidenta Putina na summity rázně odmítl.

Na schůzce skupiny G20 v australském Brisbane v listopadu 2014 byl Putin vnímán jako vyložený politický pária a vlastně měl problém s tím, aby si s ním vůbec někdo sedl ke stolu. Tyhle časy jsou, zdá se, pryč a speciálně Donald Trump v Biarritzu inzeroval nejen ochotu, ale snad přímo odhodlání příští rok Putina na americký summit G7 ruského rezidenta pozvat.

Proč, to ví v tuto chvíli zřejmě jen on sám. Na druhé straně je pravda, že v řadě evropských zemí koketuje s myšlenkou, zda není nejvyšší čas odvolat protiruské sankce, iniciované také událostmi na východní Ukrajině a Krymu z jara roku 2014. Což je koneckonců uvažování takříkajíc ze stejného kadlubu.

Ústupky jako signál slabosti

Rusko se schůzek někdejší G7 zúčastňovalo už od počátku 90. let, oficiálně však skupina G8 vznikla až v roce 1997. Ruské členství v ní bylo problematické už tehdy: je třeba si uvědomit, že toto uskupení sdružuje ekonomicky nejrozvinutější státy světa, mezi něž Rusko nepatřilo ani tenkrát, ani dnes.

Čtěte také

Rusko velmi stojí o návrat do G7, Putinovi chybí „ty úžasné“ návštěvy na Západě, míní politický geograf Romancov

Rozhodnutí tehdy Jelcinovu Ruskou federaci inkorporovat do tohoto elitního světového klubu bylo vyloženě politické, diktované snahou dát postsovětskému režimu hodně výraznou šanci. Putin tedy o tři roky později jako nový ruský prezident přišel takříkajíc k hotovému. Možná i proto před více než pěti lety při ukrajinském dobrodružství riskoval, že jeho země o toto privilegium přijde – tím spíš, že po ruském vojenském tažení do Gruzie roku 2008 se nic nestalo.

Úvahy o zmírnění západních postojů k Rusku jsou jistě legitimní, ale je jistě dobré popřemýšlet o tom, jak daleko mohou zajít: právě zmíněný rok 2008 byl v Kremlu během příprav ukrajinského a krymského tažení jistě brán v potaz a tamní stratégové patrně předpokládali, že Západ bude stejně jako v gruzínském případě chvilku křičet, ale pak toho nechá. To se ovšem tentokrát nestalo a Rusy to viditelně zaskočilo.

Je samozřejmě pravda, že jak protiruské sankce, tak exkomunikaci Ruska z někdejší G8, vyvolané tažením Ruska do Donbasu a na Krymský poloostrov, lze vnímat jako gesto, ovšem gesto účinnější, než jsou sami Rusové ochotni přiznat.

Libor Dvořák|foto: Jiří Šeda,Český rozhlas

Je jistě pravda, že přílišná izolace Ruska a tendence se s ním prostě nebavit by mohla být kontraproduktivní a že Putin by se mohl zatvrdit ještě víc. Na druhé straně je ovšem třeba brát v potaz, že právě bývalý podplukovník KGB chápe jakékoli podobné ústupky především jako signál slabosti. A ke slabosti nemá dnešní integrovaná Evropa vlastně příliš daleko.

Autor je komentátor Českého rozhlasu