Když diktátor píše báseň. Jaká je novinka literární hvězdy severu Čech Svatavy Antošové?

8. listopad 2021

Svatava Antošová (1957) patří k literárním hvězdám severu Čech. Po bok třeba Patrika Linharta, Radka Fridricha, Miroslava Wanka, Viktorie Rybákové, Lukáše Marvana nebo Petra Pazdery Payna.

Píše prózu, poezii, jako redaktorka literárního obtýdeníku Tvar se věnuje esejistice, vyzkoušela si i divadelní hru. A všecko jí jde na výbornou. Ta poezie už bezmála půlstoletí. A přesto má zdejší čtenářská obec o jejím díle, čítajícím přes desítku titulů, minimální pojem. Ovšemže k vlastní škodě. Potvrzuje to třeba autorčina novinka vydaná nedávno v pražsko-královéhradeckém nakladatelství Paper Jam.

Parafráze a peří

Přebal knihy Svatavy Antošové: Diktátor píše báseň

Ta kniha se jmenuje Diktátor píše báseň. Při troše fantazie je ten titul dobrou synekdochou. Antošová vyšla z literárně-hudebního undergroundu sedmdesátých a osmdesátých let, hlavně z jeho specifické severočeské větve – neopatafyziky. Ta si potrpěla v základech vždycky na bezprostředně žitou realitu, na civilní rozměr chvíle, ovšem s důrazem na její absurdněkomický potenciál. Takže navrch uvolněná fantazie, hejna ostře vyletujících obrazů, a vespod soustředěná, cílená kritika. Lidské blbosti a tragicky porouchaného světa. Tenhle model měl na jedné straně blízko k surrealismu a na druhé pak k levicovému nebo rovnou anarchistickému punku. Po devětaosmdesátém začala Antošová přesouvat motivické akcenty: od obecné lidské existence směrem k vlastní (homo)sexualitě, k tělesnému, pudovému fungování člověka – a ke všem těm slastem a strastem, co se s tím vážou. Vrcholem téhle její tvůrčí etapy jsou próza Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala (2005) a sbírky básní Ještě mě nezabíjej! (2005) a Vlčí slina (2008).

Antošová provokuje, nedá spát. Člověk ten titul dočetl před týdnem, a rezonuje v něm pořád.

A čím přispěl aktuálně Diktátor? Jsou to nejspíš básně-poémy. Málem jako od Majakovského. Dohromady jich je v té osmdesátistránkové knížce devět. Jsou to rozsáhlé, pečlivě stavěné texty. Obecně dál od patafyziky a blíž k širokodeché poezii beatniků; ostatně jeden kousek rovnou parafrázuje dávný text Allena Ginsberga. I tady má své místo drsný sever jako symbolická zkratka pro drsnou existenci člověka ve světě. Tedy svobodného, autonomního, reflektovaného člověka v dnešním světě, sešněrovaném všemožnými mocenskými tlaky nebo rovnou totalitarismy. Dnešní Antošová je ale výrazně pomalejší, tlumenější než ta včerejší. Její texty mají pozvolné tempo, kola imaginace se tady roztáčejí zvolna, jakkoli jim autorka pomáhá rafinovanými prostředky, jako zmíněná parafráze nebo „slamové“ asociace, generované rýmově-rytmickou strukturou. Je tu taky o poznání víc smutku a vzpomínání; třeba na Mirka Kováříka, v jehož Zeleném peří Antošová kdysi začínala…

Jinde po světě

Svatava Antošová ale každopádně svou novinkou provokuje, nedá spát. Člověk ten titul dočetl před týdnem, a rezonuje v něm pořád. Jednak symbolicky nabitým názvem, jednak neméně nosnou červeno-bílou barevností obálky. Ta červená je krev, protest, revolta, ta bílá pak život – anebo smrt. Každopádně dynamický vývojový pohyb. Žádná strnulost, pasivita, trpnost. Báseň jako jedinečné, neopakovatelné tvůrčí i životní gesto. Bez bázně i hany. A všem samozvaným diktátorům navzdory. Ať těm dnešním tady, ať těm včerejším kdekoli jinde po světě.

autor: Radim Kopáč
Spustit audio

Související

Více o tématu