Jak se Hlučínsku nechtělo k Československu. Příběh z časů vzniku republiky
Když se 28. října 1918 zrodila republika, obyvatelé německého Hlučínska to vnímali jako zprávu z ciziny. A modlili se, aby jednou k Československu nebyli přifařeni i oni. „V roce 1920 se tak opravdu stalo, k nevoli zdejších obyvatel. A tak 28. říjen dodnes není náš svátek, je to spíš pouhý volný den,“ říká historik Muzea Hlučínska Jiří Neminář.
„Všelijakým způsobem lákají Vás Češi, abyste se vyslovili pro připojení k československému státu. Nevěřte jim,“ stálo v česky psaném letáku, který se v roce 1919 šířil Hlučínskem. Tedy po jižní části okresu Ratiboř na jihovýchodní výspě Německa. Leták je dnes součástí expozice Muzea Hlučínska v Hlučíně. „Nevíme přesně, kdo je autorem, přesně se ale trefil do tehdejších nálad, kdy se místní lidé báli Čechů. Přitom doma sami mluvili nářeční češtinou a němčinu užívali spíš v úředním styku, v práci a děti ve školách,“ vysvětluje dvaatřicetiletý historik Muzea Hlučínska Jiří Neminář.
„Chystáme se k vojenské obraně. Náš kraj dostal silné vojenské posádky, které mají příkaz čelit každému vniknutí Čechů,“ přispěly v květnu 1919 k emotivní náladě i hlučínské Katolické noviny. Tiskovina s podtitulem „Jediné v moravské řeči vycházející noviny v Německu“. Lidé na Hlučínsku se ani dnes necítí součástí českého národa, ale nepovažují se ani za echtovní Němce. „Komplikované dějiny způsobily, že téměř tři století hledáme národní a kulturní identitu,“ přemítá Neminář. Hlučínsko odpadlo od České koruny již v roce 1742, kdy připadlo německému Prusku. „Zatím se pořád hledáme,“ pokračuje muzejník. Jeho pocity potvrzuje i autor tohoto textu, který pochází z Hlučínska a dosud částečně žije v Hlučíně.
Osobní dojem číslo 1
Narodil jsem se v roce 1967 a jako capart nadšeně naslouchal vyprávěnkám babičky Gertrudy z Ludgeřovic na Hlučínsku narozené v roce 1905. Familiárně se jí říkalo Oma Truda, v rodinách se vůbec používalo hodně německých slov, byť se mluvilo česky. Oma často velebila německého císaře Viléma II., za jehož panování vychodila obecnou školu. Navíc u císařské gardy v berlínské Postupimi sloužil deset let i otec jejího manžela. Můj praděd, jehož jsem samozřejmě nemohl poznat.
Všechno to znělo až pohádkově, zvláště když zpívala německou hymnu a ukazovala panovníkův portrét. Císař Vilém II. se tak stal i mým císařem. Když jsem proto v roce 1975 nastoupil v Ostravě do základní školy, začal jsem se podivovat, že tam učitelé zmiňují úplně jiného císaře, jakéhosi Franze Josefa I. Mým císařem už navždy zůstane Vilém II.
Prostě ordnung
Z východu je Hlučínsko sevřeno Odrou, z jihu řekou Opavou (lidově Opavicí), ze severu polskou hranicí a na západě končí na hranicích města Opavy. Rozlohou nevelký kraj (317 km²) se sedmadvaceti vesnicemi je prazvláštním památníkem spletité historie. Plných 178 let patřil k Prusku a k Německu (1742 až 1920) a po krátké československé anabázi byl roku 1938 opět připojen k Německu jako takzvaný Altreich a pod Berlín náležel do konce dubna 1945.
Ať dnešní návštěvníci Hlučínska vstoupí do regionu odkudkoli, všude najdou reálné stopy po německé historii. Třeba při cestě z Ostravy-Přívozu přes řeku Odru narazí hned za mostem na původní budovu celního úřadu z roku 1910. Výletníka překvapí i neobvyklý pořádek v ulicích a zářivé fasády domů. A čím hlouběji bude postupovat do vnitrozemí Hlučínska, tím pečlivější „ordnung“ uvidí. V Kravařích, Hati, Píšti či Bolaticích se bude cítit jako na německém venkově, kde se před prahem zametá i třikrát denně.
Zhruba třicet až padesát procent obyvatel regionu nosí v kapse vedle českého i německý pas. „Německé právo dodnes pokládá většinu původních obyvatel Hlučínska za Němce. Mají proto, stejně jako jejich děti, nárok na německé občanství. V Kravařích na Hlučínsku dokonce dvakrát ročně úřaduje německé velvyslanectví,“ vypráví historik Neminář.
Wehrmacht, krutá daň
Čtenáře asi napadne, proč nebyli obyvatelé Hlučínska v letech 1945 až 1946 vyhnáni z Československa jako drtivá většina Němců. Paradoxně je zachránila vlastní historie, neboť před rokem 1742 se považovali za Čechy. V poválečném prozatímním Národním shromáždění tak dostali „generální pardon“ a byli určeni k domácí převýchově. „Lid Hlučínska je součástí českého národa. Mnohaletou propagandou byl však českému národnímu uvědomění odcizen. Proto také vláda, vědoma si této situace, učinila zvláštní výjimku. Hlučínskému lidu byla dána možnost probuditi se k českému národnímu vědomí,“ zaznělo při 37. schůzi prozatímního Národního shromáždění v roce 1947.
Hlučínsko ovšem v říjnu 1938 nadšeně přivítalo, když ho Adolf Hitler přijal pod zvláštní ochranu jako Altreich. Všechny bez rozdílu přitom prohlásil za Němce a muže poslal do války. V té padlo na tři tisíce mužů z „Prajzke“, jak se Hlučínsku dodnes říká. A boje vygenerovaly i tisíce invalidů a také špatné svědomí. „Vnuci těch vojáků se dnes občas ptají, zde jejich děda třeba nevypaloval běloruské vesnice nebo se nepodílel na likvidaci ukrajinských Židů. To jsou důležité otázky,“ říká Neminář.
Osobní dojem č. 2
Můj otec Günter, básník a novinář, tíhnul spíše k češství než k němectví. Jeho táta Erich uniformu wehrmachtu oblékl v roce 1939, prošel Polskem, Francií a na ruské frontě přišel o ruku. Rodina po válce žila v bídě a otec se snažil z Hlučínska co nejrychleji zmizet. V šedesátých letech to dotáhl na novináře v deníku Večerní Plzeň, po příjezdu sovětských vojáků v srpnu 1968 se ale musel vrátit do rodného kraje. O traumatech Hlučínska pak začal psát, tohle je pár řádků z jeho textu Hlučínsko v krvi vykoupané: „Ja, ja, ja. Nein, nein. Za naším plaňkovým plotem stál bílý domek, jehož sedlovou střechu propojuje kříž. Frau Krämer vychází z něj v černých šatech jen každý druhý den. Jde na ranní mši. Obden otvírá na půl hodiny okno z kuchyně. Jako by to byl mrtvý dům. Na stále umeteném dvorku nekdákají slepice, neštěká pes a na zápraží se neprotahuje kočka. Frau Krämer s tatínkem nemluví. Ale s maminkou se zdraví. Otci se vyhýbá. Když se ptám, proč je tak nemluvná, říká maminka: Syn jí zůstal na vojně v rajchu, byl tetovaný, smrtihlav. Ale píše jí. Pan Krämer, její manžel, padl v Rusku. Byl to hodný člověk. Taky měl na černé uniformě umrlčí lebky. Ani tatínek, který se z války vrátil bez pravé ruky a s tuberkulózou, mi naplno neřekl, co je to ten smrtihlav. To byli takoví zvláštní vojáci, vysvětloval mi.“
Zachraň nás před Čechy!
Jak už bylo řečeno, když na sklonku října 1918 vzniklo Československo, Hlučín s okolím zůstal pod správou Berlína. Praha ale o tenhle kousek Slezska projevila velký zájem na mírové konferenci ve Versailles. Proč vlastně? Když císařovna Marie Terezie ve válce s Pruskem roku 1742 definitivně přišla o rozlehlé Slezsko, údajně si zapsala: „Zahradu mi vzali, plot mi nechali.“ Tím plotem myslela kousky Slezska, které zemím Koruny české zůstaly v těšínském, opavském, krnovském a jesenickém příhraničí. Hlavní slezské město Vratislav ovšem získali Němci, takže v roce 1918 českoslovenští politikové začali v duchu snít o návratu celého ztraceného Slezska.
O Vratislav si delegace na mírové konferenci netroufla požádat, tak navrhla alespoň navrácení Hlučínska. „Byla to malá kompenzace za slezské války,“ myslí si historik Neminář. Kompenzace, která Hlučínsku přinesla bezesné noci. Zpráva o požadavcích delegace ve Versailles jim zněla jak strašlivá zvěst. „Češi chtějí Hlučínsko anektovat. Ti neznabozi, zrádci a husité,“ ozývalo se v místním tisku. Několik tisíc obyvatel proti připojení podepsalo petici, kterou do tehdejšího německého parlamentu ve Výmaru odjeli předat zednický polír Jaroš a kupec Böml.
O přímluvu byl požádán i papež Benedikt XV.: „Nejsvatější otče! Tvoje nejpokornější služebnice, katolické ženy a panny z Hlučínska, voláme k Tobě s dětinskou důvěrou z nejhlubší bídy. Podle mírové smlouvy má hlučínský kraj Československé republice odstoupen býti. To je pro nás trpké a bolestné. Osvoboď nás z rukou našich českých protivníků.“
Ani svatý otec nepomohl, Československé vojsko obsadilo Hlučínsko 4. února 1920. Anexi se obyvatelstvu pokusil vysvětlit přímo prezident: „Dnem tímto přestali jste býti příslušníky říše německé a stali jste se příslušníky Československé republiky. Vláda státu československého očekává od Vás, že se upřímně postavíte na půdu nového státu. V Praze 4. února 1920. Tomáš Garrigue Masaryk vlastní rukou, prezident Republiky československé.“
A Masaryk také rázně ukázal, že připojení Hlučínska není jen cár papíru. „Dnes o 10. hodině překročilo naše vojsko bývalé pruské hranice. Deset minut před jedenáctou hodinou přibyla na hlučínské náměstí první hlídka jízdy, několik minut později škadrona československého dragounského pluku číslo šest. Svižným pochodem s ručnicemi ozdobenými praporky v našich barvách kráčel druhý prapor třetího pěšího pluku,“ vylíčil obsazení Hlučínska pražský deník Národní politika.
Osobní dojem č. 3
Že bych Den vzniku samostatného československého státu považoval za důvod k huronské oslavě, nehrozí. Když svátek prožívám v Praze, Brně anebo i Ostravě, nějak v mém nitru přece bije české srdce. Doma na Hlučínsku jsem spíš rozpačitý, všechno navíc „komplikuje“ i moje řecká žena Elli Tiliu. V Řecku se totiž 28. října také slaví statní svátek – Den Ochi, což je připomínka hrdinného postoje řecké vlády, když 28. října 1940 odmítla ultimátum Benita Mussoliniho, jenž chtěl Řecko vojensky obsadit. Řekové se však fašistům postavili se zbraněmi v rukou. Je to zkrátka volný den, ten 28. říjen...
Trápí se hlučínskými traumaty i nejmladší generace? Muzeum Hlučínska přišlo s projektem, který má náctiletým připomínat kořeny. Historici po hlučínských obcích vozí projekt Hlučínsko v kostce. Poutavé naučné cedule vyprávějí i o 28. říjnu 1918, který se v regionu nekonal. A třeba i o rodině Pajačových z Hlučína, kterou Hitler za války připravil o sedm synů z osmi. Padli v Rusku, ve Francii i na Slovensku. Ale předtím asi leckoho zastřelili, projekt myslí na všechny oběti války. „Kostka“ byla v říjnu usazena na náves v Bolaticích. „Je to zajímavé, my jsme také měli pradědečky v německé armádě,“ svěřují se Heidi Homolová a Aneta Kocurová, čtrnáctileté školačky. Díky „kostce“ teď mohou o rodném Hlučínsku přemýšlet v širších souvislostech.
Související
-
V Kravařích i Bolaticích na Hlučínsku mají aktivní německou menšinu
Další díl pořadu o německé menšině v Česku, česko-německé historii a vztazích. V češtině i němčině, nejen pro Němce.
-
Eva Tvrdá: Čtenáři se v mých knihách o Hlučínsku nacházejí. Myslí si, že jsem zažila válku
Spisovatelka Eva Tvrdá se narodila v Opavě a žije v Šilheřovicích – obci, které věnovala svou prozatím poslední knihu Očima vidět Očami vidźeć.
-
Hlučínsko? Už 100 let takový stát ve státě
Stoletá bouřlivá historie Hlučínska začíná 4. února roku 1920. Vojenským záborem a podle dohod po 1. světové válce přičleněním území k nové Československé republice.
