Jsem intuitivní střelec, říká herečka Marta Dancingerová

Baví vás na divadle spíš tradičnější pojetí a repertoár, nebo právě tahle experimentálnější poloha?

Jako diváka mě nejvíc baví herecké divadlo, kdy je hra postavená na výkonech herců a divák jim vidí, jak se říká, do kuchyně. Takové divadlo vnáší mezi diváka a herce až intimní vztah, jako třeba v Činoherním klubu. Jak je to divadlo malé a jeviště velmi blízko lidem, tak si můžete dovolit přirozené, minimalistické herectví, pohráváte si i s drobnými detaily. Dramaturgie Činoherního klubu podle toho vypadá. Studio Hrdinů, to je trochu jiná káva. Znala jsem ho jako divák, ale nikdy jsem tu nehrála. Až mi zavolal režisér Honza Horák, jestli s nimi nechci nazkoušet hru Historka o svaté Magdě. Zajímali mě herci, se kterými jsem se při tom sešla. Zase se mi potvrdilo, že když je dobrý herecký tým, tak je úplně jedno, co hrajeme za text, vždycky to zaklapne. A mě na divadle asi nejvíc baví právě ta spolupráce s ostatními, ta souhra.

Několik let jste působila ve Švandově divadle, ale ze stálého angažmá jste odešla. Bylo důvodem i to, že jste chtěla přecházet z jedné scény na druhou a dostat se třeba i k odvážnějšímu repertoáru?

Když jsem ze Švandova divadla odcházela, ještě jsem netušila, že budou nějaké hostovačky přicházet. Opouštěla jsem Švanďák v dobrém, ale současně jsem cítila, že v tom divadle nebudu nikdy schopná hrát tak svobodně, jak bych chtěla. Taky jsem měla před natáčením seriálu Kukačky a bylo pro mě pohodlné vědět, že přecházím do jiné práce a nejdu úplně na volnou nohu. Pak se rozjely nabídky k hostování, za což jsem hrozně ráda, protože nový kolektiv a nový režisér jsou vždycky lepší varianta než zkoušet pořád v tom samém domě s těmi samými lidmi. Hostování jsou osvěžující a člověka udržují v aktivní, tvůrčí pozici.

Marta Dancingerová: „Jako diváka mě nejvíc baví herecké divadlo, kdy je hra postavená na výkonech herců a divák jim vidí, jak se říká, do kuchyně.“|foto:David Turecký

Zmínila jste Činoherní klub, kde hrajete s Vojtou Kotkem a Martinem Fingerem v představení Ošklivec, opět tedy současná německá dramatika. Tahle hra má výsostně aktuální téma, pro mě je o povrchu přebíjejícím obsah, a to včetně mezilidských vztahů. Jak jste si tu hru a svou postavu Fanny, partnerky titulního hrdiny, vymezila vy?

Mně se hra strašně líbila hned po prvním přečtení, protože miluju tragikomický humor, s jakým je napsána. Mám ráda tu hranu, kdy vám krutost situace může přijít až směšná a naopak. To je humor, který mi sedí. V Ošklivci hraju vlastně dvě postavy, moje Fanny je jak manželka titulního hrdiny, tak jeho milenka, které je už přes sedmdesát a je plastickými operacemi komplet předělaná na pětadvacetiletou holku. Fanny-manželku jsem hned pochopila, byla mi hrozně blízká. Je to ta v nejlepším slova smyslu prostá žena, která přijímá svého muže takového, jaký je, i když je možná opravdu strašně ošklivej.

A co Fanny-milenka? Na ní jste si taky něco našla?

V divadle té postavě říkáme předělaná bába. (smích) A s touhle předělanou bábou jsem se trochu trápila. Protože bylo tolik možností, jak na ni jít! Nejdřív mě lákala stylizace. Říkala jsem si, že je sice celá předělaná a její tělo je na první pohled dokonalé, ale že jí přece občas musí něco zradit. Třeba jí vypadne kloub z pantu nebo se jí posunou vlasy na hlavě, takže si je musí dát zpátky na místo… Pořád jsem si s tou stylizací hrála, až mi v divadle říkali, ať už nic nevymýšlím a prostě to nějak zahraju. Protože já fakt při jedné zkoušce tahala nohu za sebou, při další zkoušce mi zase vypadávaly zuby… Nakonec jsme zjistili, že nejlíp zafunguje, když nepůjdu takhle po povrchu. Na divadle a zvlášť v Činoheráku to moc nefunguje. Tady musí člověk na roli zevnitř.

Čtěte také

Chtěli jsme ukázat různé podoby rodičovství, říkají tvůrci seriálu Kukačky

Co vás čeká v Činoherním klubu dál?

Zkoušíme Macbetha, kde mám roli čarodějnice. Těším se, jak Ondra Sokol tuhle hru pojme, jak ji pro ten maličkej Činoherák s dramaturgií proškrtají. Myslím, že to je velká výzva.

Jak se smiřujete s tím, že v divadle se objevujete v pozoruhodných představeních, ale široká veřejnost vás bude nakonec stejně posuzovat podle role v nekonečném seriálu?

Myslíte boxerku Eriku v Ordinaci? Upřímně, tohle mě nepálí. Proč by měli diváci Ordinace nebo komerčních divadel chodit na náročná představení? Každý ať si najde, co ho zajímá. Že mě někdo zná jen z Ordinace, to mi vůbec nevadí. Lidi mají ten seriál rádi, já je za to neodsuzuju a nemyslím si, že je na Ordinaci něco tak strašně špatnýho. Pro mě jako herečku je to práce jako každá jiná. Jasně že seriál člověk dělá víc na první dobrou a moc nečeká, že se mu vrátí nějaká umělecká investice, ale má to zase jiné plusy.

Někde na půl cesty mezi náročnými divadelními rolemi a Ordinací je seriál Kukačky, který vás zatím nejvíc zviditelnil. Hrála jste maminku, které v porodnici zamění děcko, a ona musí své city dělit mezi dítě, které několik let vychovává, a svého skutečného potomka. Jsou pro vás Kukačky zatím ta zásadní role a zkušenost?

Už ve chvíli, kdy jsem tu roli dostala, pak během natáčení a i teď zpětně cítím velkou vděčnost za to, že jsem Terezu mohla hrát. Kukačky jsou, jak říkáte, někde na půl cesty mezi divadlem a komerčním seriálem. Postavy nejsou napsané plytce a zkratkovitě jako v komerčních seriálech, nejsou černobílé, to je samozřejmě pro herce zajímavé. Pan Pavlata na DAMU nám říkával, že postavu, kterou máme hrát, musíme vidět. A já tu svou Terezu hned měla před očima. Viděla jsem, co nosí na sobě, jakou má chůzi, co jí a jak, jestli mlaská, nebo ne… (smích) Je to dárek pro herce, když se tohle podaří, protože s takovou postavou se můžete hned identifikovat. Kukačky pro mě byly opravdu velký dar a velká škola. Je to naprosto klíčový bod v mé kariéře.

„Že mě někdo zná jen z Ordinace, to mi vůbec nevadí. Lidi mají ten seriál rádi, já je za to neodsuzuju a nemyslím si, že je na Ordinaci něco tak strašně špatnýho. Pro mě jako herečku je to práce jako každá jiná,“ říká Marta Dancingerová alias boxerka Erika|foto:David Turecký

Točila jste Kukačky jako čerstvá maminka. Pomohlo vám to?

Myslím, že ano. A možná mi pomohlo i to, že mám tři sourozence, kteří už mají starší děti v tom věku, ve kterém je má v seriálu Tereza. Znala jsem tak životní chod podobných rodin, měla jsem to nakoukaný. Ale samozřejmě mi napomohla i láska k mému dítěti.

To, že se vaše seriálová postava jmenuje Tereza, mi přijde symbolické, protože se často chová jako skutečná Matka Tereza. Byla vám ta postava osobně blízká?

Mám odlišnou povahu, s Terezou toho nemáme moc společného. Já jsem hroznej cynik, mám tendenci všechno shazovat. V něčem jsem pořád fracek a občas se ve mně probudí nějaká rebelie. Taková Tereza vůbec není. Když už jsme Kukačky točili asi půl roku, šla jsem za režisérem Bisim Arichtevem a ptala se ho, kdy už se ta Tereza konečně vztekne a třeba aspoň rozbije nějaký talíř! Přišlo mi, že úplně popírá sama sebe. Normálně bych se do téhle role těžko dostávala, ale naštěstí mám kolem sebe spoustu takových superžen, jako je Tereza, takže jsem se hodně inspirovala. Hlavně u kamarádky z dětství, která se shodou okolností taky jmenuje Tereza. Ona je ten dokonalej člověk, v uvozovkách samozřejmě, taky má své chyby, ale strašně se snaží všechno v životě dělat správně, žít pro druhé, předcházet problémům.

Vy problémy řešíte, až když nastanou?

Přesně. Jsou třeba maminky, které si vyjdou s dítětem na procházku a mají sbalenou svačinku, kdyby byl hlad, pitíčko, kdyby byla žízeň, ubrousek, kdyby přišel sopel. To já vyrazím s dítětem za ruku a s sebou nemám nic. Hlad, žízeň, to všechno řeším, až když to přijde. Je to se mnou děs, někdy.

Vašimi seriálovými prarodiči byli v Kukačkách Petr Kostka a Libuše Švormová. Jaké to je, být s takovými hereckými legendami „na place“?

Byla to krásná setkání. Sledovala jsem je oba, jak si užívají ten čas před kamerou, jak se v každé emoci, v každém pohledu dovedou vykoupat, jak si dovedou počkat. Asi jsou na tenhle rytmus práce zvyklí, protože dřív se točilo právě takhle. Když bylo třeba pomocí detailu na hercovu tvář něco říct, tak se tomu dal patřičný prostor, aby každý pochopil, co ten pohled znamená. Dneska jsou seriály samý střih, všechno je rychlé a taky diváci musí děj rychle zavnímat. A pak přijde na plac takový pan Kostka a najednou zavládne všeobecný klid… S paní Švormovou mám ještě jeden zážitek. Od dětství miluju pohádku Jak se budí princezny, kde hrála Libuše Švormová královninu zlou sestru Melánii. Má tam jednu památnou větu, kterou pronese ve scéně ve věži, když do místnosti vstoupí její sestra, královna Eliška, s králem Dalimilem, panem Sovákem, po boku. Říká tam té Mileně Dvorské: „Cos čekala? Že tady budu sedět v hermelínu?“ Tahle věta je pro mě a moje sestry kultovní. Když třeba přijedou na návštěvu a já zrovna stojím u plotny v teplákách, tak samozřejmě ihned zazní: „Co jste čekaly? Že tady budu sedět v hermelínu?“

Marta Dancingerová a Marek Adamczyk v seriálu Kukačky|foto:Česká televize

Řekla jste to paní Švormové?

Chvilku jsem váhala, bála jsem se, aby to nevyznělo trapně. No, ale pak na place jsem jí to samozřejmě do pěti minut řekla. Byla překvapená, vzpomínala, že měla v Jak se budí princezny asi jen čtyři natáčecí dny, sice si tu scénu pamatovala, ale nebylo to pro ni nic zásadního. Tak to bývá, lidi si z celého filmu kolikrát zapamatují jen tu jednu hlášku, o které třeba sami herci ani nevědí, že ji kdy pronesli.

Prakticky souběžně s posledními díly Kukaček se v médiích objevily zprávy o chystané druhé sérii. V jaké fázi je pokračování seriálu?

Myslím, že se právě dopisují scénáře. Zatím jsme dostali jen synopse, jakým směrem by se příběh měl dál odvíjet. Trochu jsem se pokračování bála, protože druhé série dost zavánějí neúspěchem, a říkala jsem si, že bych nechtěla být v kůži autorů předlohy. Ale ty synopse na mě udělaly docela dojem. Koncem dubna máme začít točit.

Čtěte také

David Novotný o roli v seriálu Kukačky: Nemůžete se připravit na to, že vám vymění dítě

Vedle hraní taky píšete, nedávno vám vyšla sbírka drobných povídek Nesmělí. Kdy jste v sobě objevila nutkání vyprávět příběhy? A co vás inspiruje?

Mě psaní bavilo vždycky, ráda vyprávím příběhy. A taky mě baví pozorovat lidi a vymýšlet si, jací asi jsou. Těší mě nakukovat do jejich kuchyně. Už někdy v deseti jsem měla deníček, kam jsem si psala hlášky, co řekla moje babička. Fascinovala mě, protože to byla bodrá žena, se kterou jsme se doma všichni nasmáli. Měla hrozně jednoduché návody na život, ale současně byly funkční, její rady zabíraly. Když si brácha přivedl domů svoji budoucí ženu, tak babičku zajímalo jedině, jestli je ta žena pro rodinu. A na to se taky hned zeptala. Zapisovala jsem si ta její moudra, a když jsem po porodu zůstala doma se synem, začala jsem psát svoje příběhy. Chybělo mi divadlo a nevěděla jsem, kam s energií a kreativitou. Když je člověk herec, pořád je se svou postavou. A mně najednou to přemýšlení o rolích chybělo. Šla jsem třeba se synem na dětské hřiště, koukala po ostatních maminkách a říkala si, jaké jsou mimo tu svou mateřskou roli. Nakonec vzniklo třináct povídek, ty jsem poslala režisérovi Davidu Laňkovi, který má nakladatelství. Chtěla jsem znát názor někoho zvenčí. A David Laňka řekl, že je vydá jako knížku.

Pocházíte z rozvětvené rodiny, máte tři sourozence. Nejspíš jste se musela hodně ohánět, abyste se mezi sestrami a bráchou prosadila. To mi s tou nesmělostí, která spojuje hrdiny vašich povídek, nejde moc dohromady. Vy sama jste nesmělá?

Dneska asi úplně ne, ale možná jsem byla nesmělá dřív, než jsem přišla do Prahy. Mám moravskou krev, tam kolem Brna jsou lidé takoví. Doma nám pořád říkali, hlavně buďte pokorní, nenoste nos nahoru. Pak jsem se dostala do Prahy a zjistila, že tady se pokora nenosí. Ve škole měli všichni ne snad ostré lokty, ale uměli se za sebe postavit. Dovedli říct, že něco umí, a uměli si svůj názor obhájit. Což vlastně není nic špatného, ale v souvislosti s dnešní dobou mě to docela irituje. Myslím, že bychom se mohli k té pokoře vrátit. Mám radost, když vidím, že se někdo začervená, protože se stydí. Tyhle drobnosti značí, že jsme pořád jen lidi, že nemusíme chodit světem jen se vztyčenou bradou.

S Davidem Punčochářem ve hře Jak zabít Johnnyho Glendenninga|foto:Alena Hrbková

V herectví je ale přece určitá míra sebevědomí důležitá, ne?

To ano, když vylezu na jeviště, dobře vím, že tu vztyčenou bradu potřebuju, protože mi to pomůže určité situace ustát. To už jsem se naučila. Ale pořád je mi blízké, když u lidí vidím pokoru. Vlastně to asi souvisí s tím mým tragikomickým pohledem na svět. I nesmělost je tragikomická. Postavy mých povídek jsou taky trošku tragédi, kterým ale fandíte, protože víte, že jsou v jádru dobří. Dneska se každý pyšní tím, jak všechno zvládá, všichni chtějí být za celebritu. A já jsem se ve svých povídkách rozhodla udělat na chvilku celebritu třeba i z chlápka, který celý život řídí maloměstský autobus.

Řekla jste, že vás baví pozorovat lidi. Jaký člověk vás na první pohled zaujme?

Fascinují mě staří lidé, ty jejich rituály, pochůzky k doktorovi, na návštěvu k vnučce nebo na poštu pro důchod. Baví mě jejich tempo a přemýšlím, co všechno mají za sebou. Myslím, že na staré lidi se často zapomíná. Obklopuje nás kult krásy a mládí, ale já když si o někom uvažuju a skládám si v duchu jeho příběh, tak je to spíš starý člověk.

Psaní vyžaduje vedle talentu a fantazie taky určitou dávku cílevědomosti a disciplínu. Jsou zrovna tohle vlastnosti, které vás zdobí?

Ne, vůbec. Cílevědomá možná jsem, ale taky jsem chaotická. Jsem i v tom svém psaní takovej pankáč. Celý život pracuju na tom, abych do svého života vnesla trošičku řád. Někdy se mi to daří, třeba s mateřstvím se to zlepšilo. Ale jinak jsem pořád chaotik.

Ani vás jako herečku neminula vlna krimi seriálů. Dotočila jste krimi sérii Duch. Objevíte se v roli vyšetřovatelky. Čím byla pro vás tahle práce nová?

Skoro každá česká herečka už hrála vyšetřovatelku, takže mojí snahou samozřejmě bylo zahrát ji úplně jinak, než jak ji kdo v minulosti hrál. Nevím, jestli se mi to podařilo. V žánru krimi je těžké budovat si svoji postavu, scénáře svádí ke klišé. Taky je u krimi sérií pro herce složité, že postavy vidíme většinou jen v práci, málokdy v soukromí. Zrovna v těch Kukačkách to bylo jinak, sledovali jsme, jak hrdinové seriálu ráno vstávají, jak si čistí zuby, jak jdou snídat, to jsou detaily, které herec potřebuje, aby jeho postava byla zajímavá. Práce na seriálu Duch byla rutinnější, ale zase tam byly akční scény. Bavilo mě někam vtrhnout, někoho zatknout, zahrát si na tu drsňačku s pistolí za pasem. I když sama taková vůbec nejsem.

Oblíbené Kukačky se dočkají druhé série, už na jaře se má začít točit|foto:Česká televize

Herecké profesi se věnuje i váš manžel Marek Pospíchal, naposledy měl docela velkou roli ve filmu Krajina ve stínu. Hodnotíte si navzájem svou práci, chodíte na představení toho druhého, kritizujete se, chválíte?

Samozřejmě se o herectví bavíme, je to naše práce a zároveň koníček. Ale než bychom se navzájem hodnotili, to si spíš o hraní povídáme. Jsme oba úplně rozdílné herecké typy. Každý k práci přistupujeme jinak. Marek je svědomitější, víc se na roli připravuje, potřebuje mít vše promyšlené. Já jsem víc intuitivní střelec, dám na sílu okamžiku. A taky si nechávám prostor pro učitou míru improvizace. Je to pro mě důležité a myslím, že pro Marka zase tolik ne.

V září vám bylo třicet, což je hranice, za kterou končí bezstarostné mládí a přichází „seriózní“ dospělost. Jak to vnímáte vy?

Asi mě třicítka trošku zbrzdila. Na druhou stranu mám od šestadvaceti dítě, takže ty dospělácké problémy řeším už nějakou dobu. A nemáme toho s Markem vůbec málo. Jsme rodiče, partner má k tomu ještě děti z minulého manželství, stavíme dům, do toho covid… Ty třicetiny jsem slavila v období celkové vyčerpanosti po natáčení seriálu Duch, k tomu mě čekala premiéra v Činoheráku. Asi týden po oslavě jsem ulehla s šílenými migrénami, které jsem nikdy neměla, pak mě zase začala bolet noha… Takže zase ta životní tragikomedie – jeden den jsem slavila narozeniny a víkend nato jsem si připadala jako bába, která nemůže vstát z postele. Ale tak já to v životě mám, vždycky odněkud přijde ta facka, asi abych se ze sebe nezbláznila. A abych se ve finále zase mohla sama sobě zasmát.