Josef Lux – zkouška pravosti
Když se v září 1990 stal veřejnosti zcela neznámý zootechnik předsedou tehdy ještě Československé strany lidové, vypadalo to trochu na beznadějnou misi v čele strany. Která po aféře Bartončík působila dojmem partaje zahnané do kouta, kde už nejspíš zůstane. Stal se pravý opak. Josef Lux přivedl KDU-ČSL do zřejmě nejlepší kondice, v jaké po listopadu 1989 byla a na kterou od té doby už může jen vzpomínat.
Ne že by ho všichni od začátku milovali. Jako učedník ve vysoké politice působil zpočátku spíš skromným až politicky neškodným dojmem.
Nepochyboval, že politika je řemeslo, a cítil velkou potřebu se mu naučit co nejrychleji – docházel kvůli tomu i na ekonomické semináře pořádaném Václavem Klausem.
V mnoha ohledech respektoval konsenzus o nutnosti rychlé politické a ekonomické transformace, brzy ale začal být k jejímu praktickému provádění kritický.
Ze začátečníka profesionál
A jak se ze začátečníka stával postupně respektovaný profesionál, pustil se do vlastních alternativních politických koncepcí a neváhal dát najevo nesouhlas s většinovým názorem.
Zůstal solitérem – nepatřil do žádné snadno zařaditelné skupiny polistopadových politiků. Přestože nepochybně patřil k reformním tahounům doby, brzy začalo být zřejmé, že jako vicepremiér a ministr zemědělství nebude jen trpným vykonavatelem Klausových rozkazů a vizí, často dost pochybných.
Jeho snem bylo dovést KDU-ČSL k podobnému vlivu a podobnému stylu politiky jako v Německu provozovala po léta CDU/CSU. To ale ještě v dobách své více méně konzervativní orientace, dnes stojí věci jinak, ale to do Luxova příběhu nepatří.
Čím dál zjevnější polemiky uvnitř druhé Klausovy vlády ohledně nutnosti korigovat dosavadní politiku i morální stránku jejího provádění, šlo především o černé financování ODS, nakonec zemi dovedly až k takzvanému „Sarajevskému atentátu“ na podzim 1997.
Bylo to označení podobně nevkusné jako o půl roku pozdější billboard s Klausem, který visel na místě bývalého Stalinova pomníku v Praze. Dobový politický folklor vypadá někdy po letech tragikomicky, ale dobovou porci nenávisti sklidil vedle Václava Havla především Josef Lux a s ním i jeho strana.
V následujícím roce, 24. září 1998, Josef Lux rezignoval kvůli vážnému onemocnění leukémií na všechny své politické funkce s výjimkou poslaneckého mandátu.
Politický workoholik české historie
Archivních záznamů s Josefem Luxem je vzhledem k jeho častému výskytu v různých diskusích 90. let k dispozici dost, ale žádný opravdu třeskutý materiál, který by například ilustroval pověstnou disharmonii mezi ním a Václavem Klausem, se v zásadě nezachoval.
V náznaku se tyto rysy objevují například v diskusi o církevních restitucích z roku 1993, což jen dokazuje, jak dlouho se u nás řeší zásadní politická rozhodnutí.
Některé tyto rozhovory jsou i po letech silným poselstvím. Netýká se to jenom Luxovy chlapské reflexe vlastního osudu, a to jako politika i člověka po opuštění profese a v napjatém očekávání, jestli tuto zkoušku přežije.
Imponuje také otevřenost a přitom decentnost, s jakou nechal novináře nahlédnout do rodinného prostředí, které si jinak Luxovi velmi hlídali.
Zajímavé jsou i profilové rozhovory v 90. letech obvyklé, kdy se novináři ptali i na poměrně osobní témata. Lux s novináři vždycky mluvil zdvořile, byť možná lehce odtažitě, a byl ochotný znovu a znovu odpovídat na podobné otázky.
Jedna z periodicky se opakujících byla, zda se něčeho nebojí – tu opozice, návratu komunistů, tu odchodu z politiky, tu důsledků z působení v politice plynoucích, toho, zda jako starý muž nebude litovat svých rozhodnutí v ministerském křesle. Přitom bát se opravdu nepatřilo k Luxově výbavě.
Trvalo, než si lidi pustil k tělu
Když dostal v jednom rozhovoru za úkol sám sebe zkritizovat, poněkud překvapivě doznal, že je povaha poměrně uzavřená, a než si někoho pustí k tělu, trvá to dlouho.
A že následkem toho se na něj neustále valí hory úkolů a málokdy najde pro své nejbližší okolí slova chvály a povzbuzení. Byl to zřejmě rub toho, že si sám téměř nikdy na nic nestěžoval.
Z dnešního hlediska je snadné zařadit ho mezi politické workoholiky české historie, které se ve službě státu upracovali. To nikdy není dobře, ani když jsou úmysly sebelepší.
Ale stejně jako u předčasně zemřelého premiéra meziválečného Československa Antonína Švehly, ke kterému je Lux pro svůj mimořádný politický talent zcela právem občas přirovnáván, bylo i u něj zjevné, že politika pro něj přes všechny své nectnosti musela být vášní a posláním, kterému nelze odolat.
V jednom z posledních rozhovorů zkonstatoval, že na jeho zdraví se politika nepochybně podepsala, ale nelituje toho, že do ní šel. Je to zkouška pravosti naší víry, poznamenala Věra Luxová v rozhovoru pro Český rozhlas v únoru roku 1999.
Navzdory brzkému odchodu Josefa Luxe je jisté, že obstál nejen ve zkoušce pravosti víry, ale i ve zkoušce pravosti politiky. Po jeho smrti v americkém Seattlu 21. listopadu 1999 se jeho soupeři i příznivci shodli přinejmenším na tom, že odešel muž, který bude chybět lidsky i politicky. Dne 1. února 2021 by se byl Josef Lux dožil 65 let.
Celý pořad si poslechněte v audiu.
Související
-
Had na tři i živoucí symbol hesla „klidná síla“. Josef Lux...
Josef Lux byl dlouholetým předsedou lidové strany, ministrem zemědělství a místopředsedou vlády. Muž, který stál u obnovy porevoluční lidové strany, se stal symbole...
-
Osobností Pardubického kraje se stal Josef Lux
Osobnost Pardubického kraje - anketa, kterou vyhlásil Český rozhlas Pardubice - už zná svého vítěze. Výsledky této ankety byly oznámeny na slavnostním večeru konané...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
