Josef Kašpar: Berlusconi dosáhl důvěry v parlamentu
Vláda Silvia Berlusconiho obdržela minulý týden důvěru italského parlamentu. Teoreticky by magnát měl být spokojen. Ve sněmovně zvítězil o více než 80 hlasů a v Senátu o téměř padesát. Berlusconi má většinu, kterou od druhé světové války zde nikdo neměl.
Na Apeninském poloostrově si ale nikdo nedělá velké iluze a všichni hovoří o předčasně vypsaných volbách, které by se mohly konat v březnu či v dubnu příštího roku. Důvodem není tlak levicové opozice, která je nejen slabá, ale i uvnitř dost rozpolcená. Kořeny sporu jsou ve vládní koalici, lépe řečeno v Berlusconiho straně Lid svobod.
Tato strana se zrodila před dvěma lety sloučením magnátovi Forca Italia a pravicové Národní aliance. Berlusconi v roce 2008 prohlásil, že se mu podařilo splnit svůj velký sen, sjednotit centristy a pravici do jedné strany, schopné snadno porazit levici, která je v zemi menšinovým elementem. Výsledky voleb mu daly zapravdu. Během krátké doby se ale ukázalo, že část bývalých členů Národní aliance není v nové situaci spokojena. Mluvčím této nespokojenosti se stal bývalý předseda Národní aliance a současný předseda Poslanecké sněmovny Jean-Franco Finni. Vyčítají Berlusconimu, že řídí stranu jako správní radu svých firem. Maximálně je ochoten vyslechnout za zavřenými dveřmi jiný názor, ale pak stejně rozhodne sám co udělat.
Veřejná debata neexistuje. Uznávají, že jistá menšinová část italské justice si ho vzala na mušku, ale nesouhlasí s jeho plošnými útoky na soudcovský stav a zvláště na státní zástupce, tak jako na nezávislá média. Jsou ochotni ho podpořit, pokud bude chtít po francouzském vzoru požívat moratoria na soudní řízení vůči jeho osobě po dobu jeho premiérské funkce. Ale nejsou už ochotni odhlasovat opatření, která by ho v podstatě postavila nad a mimo zákon. Naopak chtějí, aby premiér usiloval o celkovou reformu italského soudnictví, které je v katastrofální situaci a které je prakticky den na pranýři evropských institucí pro svou zdlouhavost a neefektivnost. A hlavní výčitkou je, že neustále ustupuje požadavkům Ligy severu, která se tak stala rozhodujícím faktorem italské politiky.
A dodávají, že ministr národního hospodářství Giulio Tremonti, nejmocnější muž ve vládě po premiérovi, má pro požadavky ligy pochopení, zatímco potřeby a problémy jihu smete se stolu často s arogantními a sarkastickými poznámkami. A není jim ani příjemné, jak se vyvíjí premiérův osobní život a nekontrolované výroky, které poslední dobou přinutily i katolickou církev ke kritickému postoji.
Berlusconi si tuto kritiku nechal líbit několik měsíců, ale na veřejném zasedání vedoucího grémia strany 29.července se s Finnim dostal do ostré srážky a několik dní poté ho v podstatě ze strany vyloučil. Magnát počítal s tím, že Finni zůstane osamocen. K ústupkům jeho spojence měla přimět i ostrá palba médií, kontrolovaných Berlusconiho rodinou, zvláště deníky Il Journale a Libero. Tentokrát se ale přepočítal. Finniho do diaspory doprovodilo 43 poslanců a deset senátorů. Ti vytvořili vlastní skupinu, která prohlásila, že bude podporovat vládu, ale že o každém opatření s ní bude třeba vyjednávat přesně stejným způsobem jako s představiteli Ligy severu. Berlusconiho média na to odpověděla dalšími ostrými útoky a skandály, ale premiér nakonec musel, aspoň prozatím, novou situaci akceptovat. Finni a jeho stoupenci během příštích týdnů založí novou stranu nazvanou Futuro e Liberta, Budoucnost a svoboda. A budou podporovat vládu, pokud se bude jednat o opatření, která se nacházela v předvolebním programu z roku 2008. O jiných opatřeních bude třeba vyjednávat. A proto si všichni myslí, že hlasování minulého týdne přineslo příměří, ale nikoliv smír. Berlusconi a jeho nejužší spolupracovníci považují Finniho v podstatě za zrádce.
Měli možnost vyvolat předčasné volby i letos na podzim, ale neudělali to, protože všechny sondáže veřejného mínění dávaly pro tento případ jediného vítěze - Ligu severu, která ze sporů uvnitř Berlusconiho strany mohla vytěžit velký kapitál. Situace je absurdní. Itálie je jedinou zemí jižní Evropy, která se neocitla ve finanční krizi a je také jedinou zemí, kde balík úsporných opatření a důchodová reforma prošly prakticky bez protestů a stávek. Proto by bylo možné schválit i strukturální reformy národního hospodářství. Na to ale vláda uprostřed těchto hádek nemá čas. A průmyslníci jí již dali najevo, že jsou nespokojeni. Všeobecný dojem je, že čtyřiasedmdesátiletý magnát je nedaleko konce své politické kariéry a že stále méně kontroluje, jak svou stranu, tak své vystupování, které je pro jeho stoupence i spojence stále větším důvodem k rozpačitosti. Problém je v tom,že na obzoru jak pravice, či levice zatím není vidět nikoho, kdo by byl schopen jej nahradit. Sám Berlusconi zásadně odmítá označit kohokoliv za svého nástupce.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.
