Jak se písně rodí samy od sebe

Zpívá slovensky, ale žije v Brně a rozhovor zvládla v bezchybné češtině. Hlásí se ke ,,kavárenskému povalečství" a zakládá si na silných osobních textech, které jsou obrazivé, ale současně jasné a úderné. Při srovnání s PJ Harvey se červená, ale s prvním oficiálním albem svého projektu Evolet vykročila od akustického folku k plnokrevnému rockovému písničkářství. Seznamte se s objevem česko-slovenské scény, v Brně žijící slovenskou textařkou a písničkářskou Evou Jurčákovou!

Jak se přihodilo, že jste zakotvila na Moravě?

Brno mě okouzlilo už v mých patnácti letech, kdy jsme tu byli se školou na výletě. Asi jsem cítila atmosféru kavárenského povalečství, ke které se dnes sama hrdě hlásím. V osmnácti jsem si podala přihlášku na Masarykovou univerzitu, no a už jsem zůstala. Musím říct, že mi Brno vyhovuje jak velikostí, tak kulturní atmosférou. Je tady spousta skvělých akcí, koncertů, výstav a hlavně tvořivých lidí. V téhle chvíli můžu říct, že se tu cítím jako doma.

Na scéně se pohybujete od roku 2016, ale od vašich vystoupení s akustickou kytarou se deska Evolet hodně vzdaluje směrem k rockové alternativě. Bylo to vaším záměrem, nebo zapracoval producent Martin E. Kyšperský z kapely Květy?

Přesný záměr to nebyl, konkrétní stylové zaměření na začátku naší spolupráce neexistovalo. Moje písně, v té surové formě, v níž vznikají, jsou hodně folkové. Nic proti folku nemám, ale to, co poslouchám doma, se od něho vzdaluje. Intuitivně jsem cítila, že chci změnu, posun. Martinova tvorba se mi líbí snad už od roku 2006, kdy jsem jeho kapelu Květy poprvé viděla ve Staré pekárně. Když mi nabídl spolupráci na albu, byla to pro mě jasná volba. Ne že bych měla tisíce nabídek, ale nějaké už v té době existovaly. Album, které vzniklo, je skutečně žánrově úplně jinde, než čekalo moje nejbližší okolí, a Martin má na tom velkou zásluhu. I když například moje maminka mu asi moc nepoděkuje...

Projekt Evolet

„Zaplaťte mi kurz potápania, nech viem klesať hlboko a byť' chladná ako ryba,“ zpíváte v jedné z písní. Jak vás napadají texty, vznikají jako básně, nebo už s představou hudebního zpracování?

Proces tvorby je u mě trochu záhada. Kdybych ho měla k něčemu připodobnit, je to v té konkrétní chvíli takové tíhnutí až posedlost. Nejsem typ textařky, co by seděla s tužkou nad zápisníčkem a dumala. Tvořím hlavně v období velkého smutku, zklamání či určitých životních průlomů. Chytím kytaru a text i melodie se narodí samy od sebe, většinou je to velice spontánní a rychlé. Právě píseň Kurz potápania, kterou citujete, jsem měla na papíře asi za tři minuty. Ten kreativní proces určitě podporují zvuk kytary a její tóny, ale někdy mě text a melodie napadnou zničehonic a musím rychle zapisovat, nahrávat. V každém případě považuji tvorbu za mechanismus, který mi pomáhá srovnat se s životními okolnostmi. Mám víc kamarádů, kteří to mají podobně. Někdo podává sportovní výkony, někdo píše texty a někdo pěstuje květiny. Každý máme ten svůj tvůrčí proces - a to je hezké.

Máte ráda rockové písničkářky typu Nikoly Muchy, ze zahraničí třeba PJ Harvey? Trošku mi je vaše písně, například Kvety, připomněly.

Nikola Mucha je takový šílený nezkrocený zjev, to se mi na ní líbí. Její hudba je na mě hodně přímočará, ale určitě je dobré si čas od času na jejím koncertě pořádně zaskákat. Jednou jsem na Nikolu vzala kámošku, která byla zrovna po rozchodu s partnerem, a píseň Chlapi sú kokoti se ten večer stala její hymnou. No a PJ Harvey, to je moje bohyně, u tohohle přirovnání se červenám. Když si ale poslechnete celé album, jsou tam tři výraznější rockové skladby, jedna z nich právě Kvety. Jinak jsou písničky jemnější. Ale líbí se mi právě ten kontrast, který tím vzniká.

A co vás jinak baví poslouchat?

V poslední době doma hodně poslouchám českou i slovenskou scénu. Mám vždy takové období, kdy mě posedne jeden interpret, naposled to byl, myslím, Kittchen. Ze zahraničí například The Kills, Jack White, Radiohead, St. Vincent, Daughter... no mohla bych jmenovat donekonečna. A hodně mě baví pořady NPR Music, například Tiny Desk Concert, kde se dá objevit spoustu nových hudebních projektů.

Jaké byly vaše pocity, když jste na začátku spolupráce s kapelou slyšela své písně v tom hutném, kapelovém aranžmá?

Ty pocity byly smíšené. Na jednu stranu se mi ulevilo. Pustit kytaru a soustředit se jen na požitek ze zpěvu mě hodně naplňuje a baví. Ale když to kluci skutečně rozjeli, nejdřív jsem se dost lekla. Asi hlavně toho, jestli to hlasově ustojím. Hrát s bicími je v každém případě úplně nový prožitek. Jakub Kočička je úžasný bubenický mág a dokáže vás svou hrou i pohybem nakopnout - to je potřeba vidět naživo. Takže po určitém čase šly obavy pryč a zůstala energie a radost.

Budete dál hrát i akusticky?

Uspořádat akustický komorní koncert určitě není problém, vzít jednou za čas kytaru a podat ty písně v původní verzi je příjemné. Věřím, že nejen pro mě, ale i pro posluchače.

Skupina, která vás obklopila ve studiu Fascinum, vznikla jen pro účel nahrávání, nebo se chystáte i vyrazit na živé koncerty? Máte už nějaké nabídky, tedy kromě křtu alba 26. června v klubu Mersey?

Ano, původním záměrem bylo složit kapelu za účelem nahrání alba. S kluky jsme si však celkově sedli a nabídky se začínají objevovat. Myslím, že nikdo z nás není proti tomu, abychom koncertovali dál. Aktuálně máme naplánovaný Anežka Fest, který organizuje Jakub Čermák 2. a 3. srpna. A kromě brněnského křtu, kde mimochodem zahrají kmotr alba Kittchen a Jan Fic s kapelou, proběhne i křest pražský, a to 19. září v Café v lese. Tam kromě Evolet zahrají i Květy. Moc se na to těším. A všechny srdečně zvu!