Holokaust, teror, krása všedního dne i Strýček Rudi. Gerhard Richter provází dějinami umění
Na exkurzi dějinami malířství od druhé poloviny 20. století i reflexi traumatizujících chvil evropských i světových dějin zve retrospektiva jednoho z nejzajímavějších současných výtvarných umělců Gerharda Richtera v pražském paláci Kinských. Abstraktní i figurální malba, krajiny i jednobarevné plochy se vztahují k druhé světové válce, k době teroru Frakce Rudé armády i k 11. září 2001. Jeho obrazy ale zachycují i krásu všedního dne, běžných lidských zážitků nebo jeho manželku a dcery, z nichž vyzařuje láska a klid.
Pětaosmdesátiletý malíř pocházející z Drážďan, odkud počátkem 60. let odešel na západ, považuje svou výstavu v Praze za splátku dluhu. „Je to srdeční záležitost. Možná v tom bylo i špatné svědomí," řekl Richter. Východní Evropě, která ho naplňuje sentimentem, se prý dlouho vyhýbal proto, že tu vládl stejný režim jako ten, který neměl rád.
Pražská retrospektiva, která je veřejnosti přístupná od středy až do 3. září v paláci Kinských, je první jeho takovou výstavou v někdejší východní Evropě. Je rád, že jedním z prvních děl, která návštěvník výstavy spatří, je obraz Strýček Rudi, zapůjčený do Prahy z lidické sbírky. „Jsem rád, že je zde vystaven, protože jsem ho také do České republiky daroval," řekl. Bylo to počátkem 60. let, kdy do Lidic věnovalo svá díla mnoho světových umělců. Málo známá, ale dle odborníků významná sbírka tak dnes čítá mnoho děl autorů, kteří od té doby nabyli slávy.
Richter je rád, že se do pražské expozice podařilo dostat i cyklus Březinka, který je vystaven v Anežském klášteře. „Velice mi záleželo na tom, aby byly vystaveny právě tady," řekl. Série rozměrných pláten vznikla na základě fotografií, které tajně pořídil vězeň v Osvětimi. Hrůzy holokaustu ale na plátnech nejsou vidět, Richter přes ně navrstvil barvy. Spíše než přímý popis holokaustu tak hrůzy vyjadřuje abstrakce. Richter je jedním z prvních německých umělců své generace, kteří se dokázali vyjádřit k nacistické historii své země.
O Richterovi se říká, že patří k silné generaci německé poválečné malby. „Všichni jsme se ocitli ve stejné situaci, najednou jsme tu stáli bez orientace, nevěděli jsme, co bude v té prázdnotě," popisuje léta, kdy se umělci od klasické malby odkláněli a nastupovalo konceptuální umění, někdy obtížně stravitelné. „Proto taky dlouho bylo malířství v podstatě zapovězené... Možná, že jsem trošku staromódní, když pořád maluji...Vždy jsem (malbě) věřil, při všech pochybách. Neměl jsem jinou možnost," řekl.
Souhlasí s tím, že pochopit figurativní malbu je jednodušší, než vnímat abstrakci. „U figurativních obrazů je to na první pohled zřejmé, je tam motiv, u abstraktních je to komplikovanější. Co potřebuje divák, aby jim porozuměl? Především lásku k malířství, pochopení a chuť se na ně dívat. Je to stejné jako s instrumentální hudbou, tam je také nejdůležitější její nálada," dává autor návod na čtení nejen svého díla.