Historička Nina Pavelčíková: Ke studiu romské historie mě přivedlo i přátelství s muzikantskou rodinou Giňovců

Jako historička dobře ví, jak těžko se dávají dohromady vzpomínky lidí, kteří už nežijí, a tak se rozhodla, že své paměti sepíše ještě v plné síle a s čistou myslí. Loni osmdesátiletá Nina Pavelčíková, v letech 2003 – 2013 vedoucí katedry historie na Ostravské univerzitě, je pojmenovala Co čas nedovál: Příběh historičky v absurdních časech.

Jak ve Vizitce řekla, velmi osobním tónem se v nich snažila zaznamenat to, co pro ni bylo v životě rozhodující. „Kolegovi, který text edituje, se nelíbila některá ostrá slova, která jsem v textu použila,“ usmívá se Nina Pavelčíková. „Ale tak se prostě u nás na rodné jižní Moravě mluví,“ odkazuje ke svým kořenům.

Politika mě nelákala

Její matka byla židovka a do koncentračního tábora nemusela odejít jen proto, že se v roce 1937 znovu vdala. Nina Pavelčíková se tak narodila do smíšeného manželství. Lásku k historii cítila i díky dobré učitelce a bystrému otci odmala. V roce 1970, kdy byla po prověrkách z komunistické strany vyhozena, však musela svou profesi opustit. Historii nemohla vyučovat a nesměla ani publikovat odborné texty; jen prvních několik let její práci svým jménem zaštítili kolegové.

V administrativních a jiných profesích přečkala čas do revoluce, kdy se k historii rozhodla vrátit. „Otevírala se mi také cesta do politiky, kdybych měla zájem, mohla jsem se uplatnit ve vyšších sférách. Ale nelákalo mě to a byl proti tomu i můj manžel. Stejně bych tam dlouho nevydržela,“ konstatuje.

Problematika Romů tu po revoluci byla nová

Nina Pavelčíková měla už od let prožitých v Oddělení historického výzkumu ve Slezském ústavu v Opavě vztah k romské kultuře, ve Vizitce vzpomínala, jak se osobně seznámila s muzikantskou rodinou Giňovců. I to je jeden z důvodů, proč se rozhodla, že svou druhou kariéru postaví na odborném studiu poválečné historie Romů v českých zemích.

„Důležité bylo také to, že romská problematika tu byla na rozdíl od té židovské po revoluci úplně nové téma. Navíc si myslím, že není dobré, když jako historik máte ke studovanému tématu osobní vztah, může to komplikovat situaci,“ odpověděla na otázku, proč netíhla k bádání v oblasti židovské historie. Ve Vizitce mluvila o tom, v jaké problémy vyústil zákaz kočování z roku 1958, i o své publikaci Romové (cikáni) v českých zemích v letech 1945 – 1989.

Čtěte také

Jana Horváthová: Člověk je otevřenější, když je citově zaangažovaný do utrpení

V devadesátých letech vedla na Ostravské univerzitě několik tematických odborných seminářů, její studenti chodili do neziskových organizací pomáhat s výchovou romských dětí a i na ni samotnou se pedagogové obraceli s prosbami při řešení potíží s romskými dětmi ve třídě. To už se nyní příliš často neděje – možná i kvůli stereotypům, domnívá se.

Kvituje ale fungování brněnského Muzea romské kultury, v evropském kontextu ojedinělé instituce. Nejpalčivějším romským problémem je podle ní v současné době nezaměstnanost a s ní spojený nutný důraz na vzdělávání.