Herci jako artisté i gymnasté

Zatímco ten operní a baletní zdárně přenesl část starších i nových nastudování do rozlehlého veletržního pavilonu na vzdálenějším výstavišti, pro činohru byl od letošního února uprostřed parku Lužánky v centru města postaven zvláštní cirkusový stan pro bezmála pět stovek diváků. Do léta jej využije rovněž šest mezinárodních akrobatických produkcí a sedm našich známých skupin a populárních zpěváků.

ANNA A ARNOŠTEK

verzi půvabné prózy Vladislava Vančury Rozmarné léto (1926), všeobecně známé díky zdařilému Menzelově filmu z roku 1967, uvedlo Mahenovo divadlo naposledy před pětatřiceti lety. Idylický obrázek z plovárny městečka Krokovy Vary, kde poklidné červnové hovory tří přátel - lázeňského Antonína Důry (Petr Halberstadt), Abbého Rocha (Martin Sláma) a vysloužilého Majora Huga (Michal Bumbálek) - nakrátko naruší příjezd kouzelníka Arnoštka (Jakub Šafránek) a jeho mladé asistentky Anny (Annette Nesvadbová), citlivě upravil dramaturg Pavel Jurda pro hostujícího slovenského režiséra Jakuba Nvotu, který v Národním divadle Brno již nastudoval stále vyprodaného Jirotkova Saturnina.

ORŠE KOLEM ŠAPITÓ

V duchu inspiračních zdrojů meziválečného poetismu se tvůrce pokusil zkombinovat „klasickou“ činohru s dnes módními prvky takzvaného nového cirkusu. V manéži obkroužené náznakem říčky Orše a s rozevírací mobilní maringotkou zazní (v občasném střetu s břesknou živou hudbou Mar tina Geišberga) většina Vančurových jazykově vybroušených replik. Jednoduchou dějovou osnovu příběhu rámuje, nonverbálními gagovými vstupy přerušuje a vlastní vztahovou linku vytváří dvojice bíločerně kostýmovaných klaunů (protagonisté souboru Mar tin Siničák a Hana Tomáš Briešťanská) - zpravidla nápaditě (návštěvnice lázní, zabíjení krůty), ale při délce večera i retardačně.
Pod odborným vedením však bez jištění riskantní akrobatická čísla na visuté hrazdě, kruhu, černých šálách a trampolíně solidně zvládají někteří činoherci, mezi nimiž například ve snové artistické sekvenci s Arnoštkem vyniká Tereza Groszmannová coby Antonínem zanedbávaná rázná manželka Kateřina. Čtenářský labužník nuancí autorova nezaměnitelného stylu může být trochu zaskočen, pokus o takovéto cirkusové ozvláštnění však za zhlédnutí stojí.

GYMNASTKA NA JEVIŠTI

Nedlouho po smrti nejúspěšnější české sportovkyně, sedminásobné olympijské vítězky Věry Čáslavské, se její neobyčejně turbulentní osud dočkal i divadelního ztvárnění. Jako součást jubilejního projektu Národního divadla Brno České snění uvedla za dramaturgické součinnosti Lucie Němečkové hostující režisérka Tereza Karpianus v historické Redutě světovou premiéru hry Věra od Simony Petrů, mimo jiné autorky oceňovaného Tichého Tarzana v brněnské Huse na provázku.

Tvůrkyně si uvědomovaly úskalí biografické předlohy s předem známou faktografií a usilovaly o její zobecňující existenciálně historický přesah, metaforu hrdinství a oběti. Při zachování chronologické lineárnosti (s vrcholem v Tokiu a Mexiku, statečností za normalizace i s rodinnými problémy) tedy gymnastku jakožto příklad mravní integrity, osobní statečnosti a čestnosti jevištně zvýraznily symbolickou samurajskou rovinou.
Četné citace kodexů japonských bojovníků v konfrontaci s dobovým amorálním oportunismem (mění se portréty politiků, zůstává ikona Gott) vnášejí do nedlouhého nonstop večera jak orientální moudrost, tak spíše přílišnou deklarativnost až patos. Celkem přijatelně (scéna Jan Tobola, kostýmy Zuzana Mazáčová) se podařilo vyřešit klíčové výjevy gymnastické (náznaková bradla). Zatímco většině herců připadlo vždy několik figur, s tou titulní si zejména v pohybové složce uvěřitelně poradila „provázkovská“ Gabriela Štefanová-Ježková.