Dan Bárta v armádě kulhavých žoldáků

Právě vrcholí vaše turné, které se jmenuje Mezi vrcholy, což zní symbolicky. Na jaký vrchol se to chystáte, na umělecký nebo snad komerční?

Hlubší smysl bych v názvu nehledal, mohl bych být usvědčen z patosu. Turné se nějak jmenovat muselo. Jde spíš o jednoduchej obraz, jak jde kapela od koncertu ke koncertu, od desky k desce. Sjeli jsme z Maratoniky a zase míříme nahoru.

V jakém stadiu je nová deska, kterou byste letos měli vydat?

Máme solidní část prvotního materiálu, což čítá asi devět deset rozpracovaných věcí, z toho čtyři jsou už i otextované, taky máme dva nahatý texty, které teprve musíme zhudebnit. Takže jsme na tom docela dobře. Teď jde o to, neusnout na vavřínech a začít ty věci dodělávat, ale myslím, že s tím pohneme. V téhle fázi přípravy alba můžu zodpovědně prohlásit, že tohle promarnit by už byla chyba. Nemáme jen nějaké představy vycucané z prstu, ale velmi konkrétní atmosféry písní.

Mohla by nová nahrávka vaše posluchače nějak překvapit, přenést je jinam, než by čekali?

Je otázka, jestli to je žádoucí. Jestli je pro nás změna cílem. Já myslím, že smyslem našeho uskupení je spíš to, abychom dosáhli určité umělecké upřímnosti v tom, co se v nás teď odehrává, a stáli si za tím. My nevytváříme žádný koncept, nemáme žádnou strategii. Že bychom si nechali ostříhat hlavy, narůst vousy a řekli si, že uděláme nahrávku ve stylu noir? Takhle našinec nepracuje.

Illustratosphere ale přece není kapela, která by seděla na zadku a hrála pořád to samé?

Jasně, změn bude na nové desce spousta, ale obávám se, že nedetekovatelných. Mám vám vysvětlovat, že jsme se dřív snažili ignorovat první dobu a hráli z druhý nebo čtvrtý a že to byla hovadina, protože soul se většinou hraje z první - takže tam teď budeme mít víc synkop ve třetím a čtvrtým taktu, a já se programově budu vyhýbat akordům? Při vší úctě, to jsou věci, které jsou fakt příliš jemné na to, aby se v nich orientoval třeba i hudební publicista.

Na probíhajícím turné hrajete i nové písně, ty ale nebývají na koncertech jakéhokoli interpreta aplaudované, většina publika stejně čeká na oblíbené starší kousky. Jak s ohledem na to sestavujete koncertní repertoár?

Naše publikum chodí spíš na ponor do muziky, na tu hravost. Hrajeme samozřejmě i pár věcí, o kterých si myslíme, že je lidi rádi slyší, takové ty stálice repertoáru. Ale většinou to, co se bude hrát, určujeme my. A když nějaká písnička nafasuje přívlastek „přehraná“, tak nemilosrdně končí, byť by to byl hit.

Stačí k tomu, abyste písničku vyřadili ze hry, i názor jediného člena kapely?

Když dlouho prudí, tak co se dá dělat? Existují dva typy demokracie. Jedna je ta většinová, která funguje v každé větší společnosti, protože je nás tady prostě strašně moc. Ale v menších skupinách lidí se stává, že pokud nesouhlasí všichni, tak k žádné změně nedojde. To mě baví daleko víc. Pokud někdo v kapele začne vyprávět, jak ho nějaká písnička štve, tak už ho asi musí štvát opravdu. A najednou už ve skupině nemáte ten jednohlas, konsenzus, a musíte se k tomu postavit. Třeba papuánská kmenová společenství fungují tak, že dokud neřeknou všichni chlapi „ano“, tak se to nehne. Neříkám, že bych to chtěl do kapely kompletně přenést, na druhou stranu kapela, to je konglomerát Společenstva Prstenu, kde všichni musí táhnout za jeden špagát.

Nemáte jen kapelu Ilustratosphere, jste i součástí skupiny J. A. R., která před pár týdny triumfovala na Cenách Anděl. Funguje v ní vnitřní demokracie jinak, nebo stejně?

Stejně. Jasně, je to tvrdší v tom, že v Ilustratosféře je demokracie o něco víc žitá a v J. A. R. o něco víc deklarovaná. Když už se zaseknu v té papuánské příměře, v J. A. R. jsou různé typy náčelníků - jeden je zodpovědný za polnosti, druhý za společnost jako takovou, třetí za komunikaci s jinými kmeny. A i ten poslední člen společenství se musí k něčemu navázat. Takže tam probíhají interpelace, kdy člověk plamenně formuluje svůj názor, shromažďuje argumenty, snaží se ostatní přesvědčit a přetáhnout na svoji stranu.

Prosadit se v takové kapele je asi docela obtížné...

O to nejde. Tam se musí chtít zůstat. J. A. R. je síto. Pokud zní první otázka z přijímacího pohovoru například „jak se řekne vietnamsky ruce vzhůru?“, nevíte, čí jste, což generuje bdělost. Co se J. A. R. týče, to už je armáda hodně kulhavých a zjizvených žoldáků, kteří právě proto proskákali do úctyhodného levelu, poněvadž bděli.

Loňský rok pro vás byl úspěšný nejen kvůli návratu kapely J. A. R. Získal jste v Ostravě univerzitní cenu za „mimořádnou vědecko-výzkumnou činnost“ - a to jako asi nejstarší student v historii Ostravské univerzity. Za co jste byl oceněn?

Pod hlavičkou Ostravské univerzity jsem participoval na pár výzkumech v tropických lesích, které měly docela dobrý ohlas. A třeba článek o vlivu odlesnění na společenstva vážek v oblasti jihovýchodního Bornea, který jsme publikovali s Alešem Dolným, Pavlem Drozdem a Stanislavem Lhotou, je za rok 2017 druhým nejcitovanějším článkem v rámci dost vysoce ceněného časopisu Tropical Zoology. Taky docela pěknej impact. Ale asi nejdůležitější je, že jsme na Přírodovědecké fakultě Ostravské univerzity vyvinuli mobilní aplikaci Lovec vážek, což je složitou pravděpodobnostní matematiku a tvrdá ekologická data využívající aplikace, která vám na základě přítomnosti v síti souřadnic umožní s vysokou pravděpodobností určit druh vážky, na kterou se právě díváte. A nemusíte k tomu znát ani žádné morfologické podrobnosti. Měl jsem určitý prvotní nápad, který jsem konzultoval s Alešem Dolným, vedoucím Katedry biologie a ekologie Přírodovědecké fakulty, ten to dovymyslel, pak se toho chytili kluci z Katedry informatiky a matematiky, kteří vše spočítali, vymodelovali a ošetřili.
No a pak jsme to publikovali.

Počkejte, to mi vysvětlete, takže když budu sledovat vážku někde v Mexiku...

Nene, aplikace funguje jen v Česku.

Dobře, tak tu vážku budu sledovat někde na Berounsku. A když spustím vaši aplikaci, budu obratem vědět, o jaký druh jde?

Vlastně jo. Představte si, že jdete se synkem k řece, přiletí nějaká vážka a mladej řekne: „Co to je?“ Vytáhnete mobil, spustíte aplikaci a ta rovnou zjistí, že jste v té a té zeměpisné šířce a délce, v téhle nadmořské výšce a v tomhle čase. Data použije jako filtr a vyhodí vám třeba sedmdesát druhů vážek, které navíc aplikace seřadí do pravděpodobnostní tabulky. Následuje otázka, jestli jste u řeky, nebo u rybníka a podobně, vy zadáte řeku - a v tu ránu značná část možností zmizí, protože jen některé vážky se vyvíjejí v tekoucích vodách. A tak máte na výběr třeba jen dvanáct druhů.

To je pořád dost.

Jenže další otázka zní, jaký má ta vaše vážka základní tvar. Je jako šídlo, nebo jako šidélko, nebo jako motýlice? Vyberete základní tvar podle nákresu a šup! Přijde otázka, jaká je základní barva té vážky. Napíšete „modrá“, to vidíte na tři metry, a v tu chvíli teprve dostanete obrázky - a jen dvou druhů vážek. A na základě toho už synkovi řeknete: „Tak je to motýlice lesklá, čoveče, calopteryx splendens, mrkni na ty křídla!“

Vyčetl jsem, že vážek je asi pět tisíc druhů, přičemž v Evropě se jich vyskytuje jen něco přes stovku. Kde žije ten „zbytek“?

V tropech. Třeba v největším hot-spotu vážek, který se nachází v peruánském regionu Madre de Dios, na hranicích Peru s Bolívií a Brazílií, tak jen tam máte na deseti kilometrech čtverečních tři sta druhů vážek, čili třikrát víc než v celé Evropě. Povodeň tam každou chvíli vybrabčí kus lesa a vytvoří obrovské jezero, které začne ze všech stran zarůstat, k tomu jsou tam i potůčky, kamenité říčky, řeky, lesní malé bažiny. Prostě spousta typů vod. A teplo tropů. Amazonie. Díky tomu tam pořád popisují další a další druhy vážek.

Připadáte si tam jako v ráji?

Já to miluju!

Jak často se do tropů dostanete?

Když je to bezva, tak jednou za rok. Dvakrát za rok, když mám fakt velké štěstí. Teď si chvilku počkám, ale ještě si to užiju. Protože být na potoce v tropickém lese považuju, upřímně řečeno, za velmi smysluplně strávený čas. Skoro za nejsmysluplněji strávený.

Jak těžké bylo rozhodování, zda v pětačtyřiceti letech začít studovat vysokou? Co rozhodlo, že jste do toho šel?

Jednou jsme se o tom v terénu bavili s Alešem Dolným a on povídá: „Chlapče, to dáš!“ Takže jsem to zkusil, i trošku z hecu. Říkal jsem si, že bych si mohl ty svoje znalosti nějak zinstitucionalizovat, případně doplnit, zjistit, co doopravdy vím a co doopravdy nevím. Co vlastně ten obor obnáší. A tak jsem to dal, včetně toho, že jsem se celé jedny vánoční prázdniny doučoval matiku a počítal rovnice o dvou neznámých. Ale vyjít pak z učebny před barák, v těch pětačtyřiceti, zapálit si cigáro a mít za sebou zkoušku z matiky za bé, to je fakt pecka. Satisfakce. Já, taková lopata! Z matiky jsem míval čtyřky a maturitu udělal s odřeným zadkem...

Letos byste už měl být bakalářem - čeho se bude týkat vaše bakalářská práce?

Pokračuju v tom, co jsme začali s Alešem Dolným v roce 2012 ve Francouzské Guyaně, kde je taky dost pestrá krajina, spousta zanedbaných a opuštěných polností, potoky, říčky, bažiny. Dělali jsem tam, co všude - chytali, počítali. A na mně teď je, abych to nějak zpracoval. Takže udělám přehled vážek, které se tam vyskytují, plus nějaké obrázky, a pokusím se vyvodit nějaké zobecňující pravdy...

Chcete na Ostravské univerzitě pokračovat i v magisterském studiu?

Budu muset nejdřív zjistit, co to obnáší. Rozum mi říká: „Hochu, úkol jsi splnil!“ No, ještě jedna zkouška... Mám samozřejmě trochu roupy, říkám si, proč nepokračovat, ale jakmile by na mě v magisterském studiu vylezl nějakej bubák v podobě mikrobiologie nebo třeba systému prvoků, tak se uctivě pokloním a řeknu, že stačí. Nemusím mít všechno.

Studujete aplikovanou ekologii, takže byste měl vědět, co je naší největší chybou ve vztahu k životnímu prostředí.

Zúžím to na Česko, jinak bychom tady byli dlouho. Myslím, že velice brutálně nakládáme s půdou. To je velká chyba. Současný systém hospodaření, postavený na obrovských plochách a chemizaci, je neudržitelný. Samozřejmě, z hlediska objektů a subjektů zabývajících se zemědělskou výrobou, je ten systém efektivní, ale pokud jde o přírodu, tak je to špatně. Odráží se to na kvalitě vody a na udržení vody v krajině vůbec, což se nám s přibývajícími léty může šeredně vymstít. Máme spoustu lesů, ale jsou to ty jednodruhové, strašně zranitelné plantáže. Máme i spoustu bezlesí, ale to jsou zase de facto mrtvé monokultury plodin, které rostou na půdě, jež musí být brutálně dotovaná umělými hnojivy a je zamořená pesticidy, které ničemu nedovolují žít. Ono to tak nevypadá, taky je to trochu nadsázka, ale většina krajiny je součástí těžkého průmyslu. Alarmující třeba je, že v celé Evropě za posledních pětadvacet let klesly počty jedinců hmyzu asi o třicet procent, ptáků dokonce o čtyřicet procent. Prostoru ubývá a vyrobit ho nelze.

K čemu to může vést?

Může se stát, že naše přítomnost v krajině bude daleko nutnější, než se zdálo, a bude vyžadovat obrovské státní investice, protože všechny samoregulační mechanismy jsme krátkozrace odstranili a obětovali výnosu. Nehledě na to, že výnosy z tohoto hospodaření zdaleka nepřinášejí užitek všem občanům, tedy státu, ale dneska už bohužel skoro jenom tomu jednomu jedinému, všemi mastmi mazanému premiérovi našemu, kterému bude ještě líp, jak nám sám popravdě říká...

Dane, loni jste se stal podruhé šťastným otcem, máte doma malého Mikuláše. Zažíváte jiné pocity než před dvanácti lety, po narození vašeho prvního dítěte? Užíváte si to víc nebo jinak?

Drobné rozdíly bych našel. Mikuláš je kluk, Eliška holka. A taková ta něha, kterou si člověk může dovolit ze sebe vylévat směrem k dceři, je trošku jiný typ něhy než ta, která jde ke klukovi. Ale jinak... Dokud je to zdravý, hezky to spinká a pěkně papá, rádo si to hraje a směje se to, tak má člověk prostě jen obyčejnou radost, že je všechno v pořádku. Samozřejmě, když se narodila Eliška, bylo mi třicet šest, dneska je mi čtyřicet osm. Ale nedá se říct, že bych dnes miloval jinak než tehdy. I když jsem teď koncentrovanější.