Hana Slívová

Vyrůstal na Kráse nesmírné, od studií na JAMU spolupracuje s režisérem Janem Mikuláškem a mezi své zásadní scény řadí Husu na provázku a léblovské Divadlo Na Zábradlí.

Jako dvanáctiletá stála Anna Švarc na „céčkové“ stanici metra C Muzeum a malovala tam jeden ze svých prvních obrazů. Později jako jistotu vystudovala architekturu.

Nominaci na Cenu Thálie i úspěch v rámci České taneční platformy za výkon v inscenaci Soft Spot má Martina Hajdyla Lacová, výrazná tvář současného pohybového divadla.

Bicí mohl studovat na konzervatoři, před školním drilem dal ale přednost praxi a odjel na turné s Lenkou Dusilovou, o níž mluví jako o zásadní postavě své kariéry. 

Formovala ho nespoutanost Filipa Topola, miluje obrazy Hieronyma Bosche a v dospívání závodně běhal. Divadlo pro něj dlouho představovalo cosi umělého.

Před rokem 1989 točil Pablo de Sax, vlastním jménem Pavel Veselý, improvizované parodické filmy. Prahou se procházel s Egonem Bondym, jehož vzpomínky zachytil na kameru.

Jak se připravoval na přechod z analogu na digitál? Jakou roli měla v jeho hravé tvorbě vysokoškolská kolej? Ve Vizitce se Miro Švolíka ptala Markéta Kaňková.

Taťjana Medvecká je od roku 1975 spojená s Národním divadlem, její hlas si oblíbili i posluchači rozhlasových her a audioknih. Sílu rozhlasu objevila během pandemie covidu.

Je nejstarší ze tří sester. Zpívala v hiphopových kapelách a věnovala se graffiti, k herectví ji to – na rozdíl od Ester a Ani – netáhlo. Snad i proto se našla v kreslení.

To pravé médium pro sebe brněnský umělec David Možný našel v roce 2000. Tehdy si totiž koupil první počítač a nadobro tak zahodil procesuální kresbu.