Film je nekompromisní umění
Tenhle rozhovor vznikal na etapy. Začali jsme na něm pracovat už zkraje roku. Já seděl v Praze na Vinohradech, Pavel Liška byl na wifi někde na hranicích Nikaragui s Hondurasem. Jako člen motorkářské bandy Vandráci Vagamundos totiž zrovna putoval Střední Amerikou a natáčel dokumentární seriál pro televizi, a tak se občas i na pár týdnů odmlčel a rozhovor zůstával nedokončený. Když se Pavel na jaře z cest vrátil, měl zas po třech měsících odloučení co vynahrazovat své rodině.
Loni na podzim jsem vás konečně viděl na prknech Komorní Fidlovačky jako chvástavého Capitána v kultovním představení Commedia Dell’Arte. Dali jste ho kdysi v Brně dohromady kvůli vyplnění letních prázdnin herců z brněnských divadel. Dnes jsou z většiny z vás vytížené osobnosti a volný čas asi spíš vítáte, než že byste ho nutně chtěli „vyplnit". Proč v představení přesto pokračujete?
Právě proto, že to představení, vlastně prapředstavení, má historii dlouhou přes dvacet let a spojenou se zásadní dobou, kterou jsme zažili. Je to kus života každýho z nás. Dřív jsme touhle inscenací fakt řešili divadelní prázdniny, dneska ji hrajeme občas, jen pro to setkání a pro radost. Commedii můžeme hrát bez příprav, i kdybyste nás o půlnoci probudili a my ji nehráli třeba rok dva.
Máte ji prostě pod kůží.
Dokonce si před ní ani nemusím dávat pozor, jestli si dám pivo. Já teda s alkoholem nikdy nehraju, protože to neumím, tady to ale neplatí. Možná je to i tím, že jsme s touhle naší geniální a transcendentální Commedií Dell'Arte začínali tak trochu punkově, po ulicích, na hradech a zámcích, v kempech. Jen jsme si tam vždycky den před tím vybubnovali a vyřvali, že se druhý den hraje. K tomu jsme pověsili rukou napsanej plakát - a bylo to. Vstupný do klobouku.
Je téměř čtvrtstoletí Commedie Dell’Arte příznakem toho, že herci a vůbec divadelníci, kteří strávili nějaký čas v Brně nebo z Brna pocházejí, drží víc při sobě než třeba lidi z pražských scén?
To nevím. My už v tom Brně taky nejsme, nebo většina z nás. Ale já mám osobně Brno v srdci hluboko. Prožil jsem tam nejkrásnější roky. Možná se tam ještě někdy vrátím. Byl to tam zásadní prožitý čas.
Na Vánoce měl televizní premiéru Anděl Páně 2, kde jste si taky zahrál. Napadá vás, proč je zrovna tahle pohádka nejúspěšnějším českým filmem poslední dekády?
Byl tam vynikající scenáristický tah Jirky Stracha a Marka Epsteina. A vynikající scénář. U filmů navazujících na předchozí úspěch vám většinou nestačí jen přiblížit se „jedničce". Film je alchymie a tady se to nějak kouzelně povedlo.
Máte dvanáctiletého syna. Když pohádky, které sleduje, srovnáte s těmi, se kterými jste vy sám jako kluk vyrůstal, vidíte tam velké rozdíly - v poetice, tématech, ve způsobu vyprávění?
Vidím. Ale záleží hodně na výchově a vedení. I když kolektiv a škola udělají taky své. Bojuju se Simonem a kolikrát ho musím uprosit, aby se podíval na něco „starýho". Když uzná, že to bylo taky dobrý, jsem šťastný. Poetika se hodně změnila. Svět je čím dál zrychlenější, modernější a povrchnější...Tak vypadají i dnešní pohádky.
V Andělovi Páně 2 jste si zahrál zloděje v převleku za čerta a zlodějem je vlastně i vaše další výrazná filmová postava z poslední doby - konkrétně jde o Kacmara z filmu Zloději zelených koní. Asi se nedalo čekat, že to bude divácký hit, něčím vás ale ta látka musela zaujmout, ne?
Divácký hit jsem opravdu nečekal, ale trochu větší pozornost tedy ano. Víte, já mám film strašně moc rád, je to pro mě magie. A teď mluvím i z hlediska tvůrčího. A protože jsem neměl delší dobu štěstí na scénáře, raději jsem netočil. Zloději zelených koní byli pro mě, po dlouhé době, zase ponořením do toho zvláštního světa filmu. Jsem rád, že přes různé výhrady, které k nim mám, mají to nejpodstatnější, aspoň pro mě, co film má mít - totiž duši.
Už jste naťuknul, že netočíte zas tak často. Je to jen v těch scénářích?
Film je nekompromisní umění, nedají se tam dělat úlevy, jako například v televizi. A protože jsem měl velký štěstí potkávat se s dobrými scénáři a vynikajícími tvůrčími lidmi, nechci teď, když to štěstí polevilo, abych si to, co jsem nabyl, ušpinil a zkazil. I kdybych už neměl nikdy natočit žádný dobrý, poctivý film, tak si můžu říct, že toho vlastně bylo dost a všechno to bylo krásný, aspoň pro mě.
Stalo se vám někdy, že jste odmítl práci - a pak toho s odstupem z nějakých důvodů litoval?
A víte, že ne? Já dám na vlastní intuici. Myslím, že filmové scénáře čtu líp než ty divadelní. Líp se v nich orientuju. Bohužel se v posledních letech v těch filmových nemůžu najít. A tak je pro mě důležitější raději se do nich nepouštět.
Patříte k těm nemnoha hercům, kteří nejsou ve stálém divadelním angažmá. Neschází vám ten pocit, že jste součástí nějakého týmu, že nejedete „sólo“?
Naopak, vyhovuje mi to. A klidně jsem měl odejít ze Zábradlí ještě o nějaký rok dřív. Já měl velký štěstí i na divadlo. Nejdřív to zásadní, HaDivadlo, a pak úžasný Divadlo Na zábradlí. Angažmá vám dává partu, rodinu, tedy tu divadelní. A žere váš čas. Ale rodina v tom pravém slova smyslu mi dnes dává víc. Dospěl jsem k tomu, že s časem nakládám svobodně.
Do studií na JAMU jste žil v Liberci, kde jste se i narodil. Co podstatného vám dalo tohle město a co třeba tamní divadlo F. X. Saldy?
Pro mě je Liberec město, kde jsem prožil všechno to poprvé. Prožil jsem tam celýho bolševika. Odešel jsem po revoluci, právě na JAMU. Divadlo F. X. Saldy bylo pro mě hodně progresivní, ukázalo mi a dalo mi i poprvé ochutnat ten divadelní svět. To mi bylo patnáct a chodil jsem tam jako divák. Ale v srdci mám stejně Brno.
Ve filmu jste debutoval Návratem idiota, což byla role, která vás na dlouho zaškatulkovala do postav podivínů a bloudů. Jak moc pak bylo těžké přesvědčit režiséry, že jste schopen i jiných poloh?
Návrat idiota byl pro mě zásadní, nejen tím, že to byla moje první filmová příležitost. František byl výjimečná postava a i ten samotný čas natáčení a nakonec i výsledek byly magický. Se škatulkou idiota jsem si hlavu zas až tak nelámal. Idioty a podivíny se daly nazvat i moje další postavy, pro mě měly ale pokaždé úplně jinou duši. To bych se utrápil a ještě mnohem víc bych si nevěřil, kdybych na ty nálepky měl dát.
Soustavně spolupracujete s režisérem Bohdanem Slámou, hrál jste v jeho Divokých včelách, ve Štěstí, ve Venkovském učiteli. A měl jste hrát i ve Slámově Švejkovi. Jak to vlastně nakonec dopadlo -s vaší rolí i s tím projektem?
Na úplným začátku jsem Bohdanovi řekl, že musím nejdřív vědět, jak Švejka hrát, a to že já nevím. Bohdan pak napsal scénář, a když jsem si ho přečetl, byl jsem nadšenej, přišel mi úžasnej. Ale můj pocit ze sebe samýho, ten trval. Udělali jsme kamerové zkoušky a já se trápil. Bohdan hledal dál, taky obsazení dalších rolí. Myslím, že už našel, ale nevím, zda to je veřejná informace, tak si to nechám pro sebe.
Přiznám se, že by mě tedy ani ve snu nenapadlo, že novou verzi Haškovy klasiky by mohl režírovat zrovna Bohdan Sláma...
To máte pravdu, když mi Bohdan před čtyřmi roky řekl, že chce psát Švejka a že myslí na mě, taky jsem kroutil hlavou. Hned několikrát. „Bohdane, ty a Švejka?" A vůbec -točit Švejka? A já a Švejk? Ale dneska jsem přesvědčenej, že nová verze je na spadnutí. Ta stará interpretace je sice úžasná, ale kniha je trošku jiná, aspoň dnes to tak vyznívá. Každopádně ten scénář je skvělej. Bohdan o Švejkovi přemýšlí nadčasově.
Na internetové televizi Stream.cz jste byl vidět v seriálu Krmelec. To je hodně ulítlá zábava -čím vás tahle práce lákala?
Je to tak chytrý humor, tak rafinovaný, až někomu může přijít blbý a vulgární na první dobrou, lidovou. Ale ono to tak není. Bob Geisler si tam pohrál s poetikou a češtinou zároveň. Krmelec vyšel ze stejné dílny jako mnou obdivovaný a pro mě státotvorný Tonda Blaník. Krmelec je radost i v tom, že je to žánr, kterej vám umožňuje hrát zároveň civilně, a přesto stylizovaně.
Na obrazovkách se už pár let objevujete i jako motorkář - nejdřív to bylo v dokumentech z cyklu Egona Kulhánka Moto cestou necestou. Kdy vás začaly brát motorky?
Na motorce jezdím od devíti let, autem od třinácti a deset let jsem jezdil minikáry za Svazarm Liberec. Pak ale přišla puberta, divadlo a motorky šly se studiem na JAMU stranou. Když jsem si před sedmi lety zase motorku pořídil, ozval se mi Egon Kulhánek. Jsem mu za to vděčný, protože urychlil to, co jsem si vždycky přál, a to cestovat na motorce po světě. Natočili jsme spolu dokumentární seriály, ale před třemi lety jsem z projektu Moto cestou necestou odešel.
Proč vlastně?
Byl mi už těsný a potřeboval jsem větší svobodu. S Honzou Révaiem a cestovatelem a kameramanem Hynkem Bernardem, sami, bez doprovodného auta, jsme udělali vlastní zábavný motorkářský cestopis Vandráci Vagamundos. A tyhle naše Vandráky uvidíte na podzim na Prima Cool.
Jste ten typ motorkáře, který se o víkendu navleče do kůže a jezdí v davu po českých silnicích?
Nejsem, jednak nelezu do kůže a druhak jsem spíš motorkář samotář, nemám moc rád srazy a davové akce. Mám sice rodinu, malé holčičky, ale jezdím, co to jde.
S Egonem Kulhánkem jste sjezdil Turecko, Kavkaz a Jižní Ameriku. Kde vás to nejvíc bavilo?
Kavkaz a Jižní Amerika byly srovnatelně úžasný zážitky. Ale v té Americe jsme byli trošku ochuzení o kontakt s místními lidmi. Neuměli jsme řeč, což byla na Kavkaze hračka, z ruštiny jsem maturoval. Dnes taky neumíme španělsky, ale naše pojetí natáčení se kontaktu s místníma nevyhýbá, naopak. Máme užasný zážitky.
Vaše partnerka Bára Poláková se před časem vyšvihla do pozice jedné z nejúspěšnějších zpěvaček -a to prakticky z bodu nula. Vy jste s ní zažíval přípravu jejího debutového alba, tušili jste, že to bude takový sukces?
Nikoho z nás nenapadlo, že to bude takový úspěch. To, že to bude dobrý, jsem tušil. Víte, hit se nedá naplánovat, Nafrněná je dobrá, hlavně chytrá písnička, ale trošku ji už nemůžeme slyšet. Škoda že se tak nehrají ostatní písničky z Bářinýho prvního alba. Každá je vlastně úplně jiná a všechny jsou vymakaný a mají hloubku. Byl jsem taky u toho, když vznikaly písničky na druhý album Báry. Tam je to podle mě ještě čistší a ještě dál. Bára má skvělou kapelu a s Davidem Hlaváčem a Honzou Muchowem se skvěle potkali.
Bára vám porodila už druhou dceru - po první, Ronje, opět zvláštního jména Rika. Kam na ta netradiční jména chodíte?
My vlastně takhle nepřemýšlíme, že bysme vymysleli exotický jméno. Ronja se nám nějak sama vyloupla a Rikku má Honza Muchow. Báře se to jméno moc líbilo, a tak jsme čekali, jestli se nám Rika narodí, nebo to bude jiná holčička. No a narodila se Rika...
