Bylo by podivné, kdyby všichni souhlasili se všemi

V následujícím rozhovoru mluví Jefim Fištejn nejen o své práci v Rádiu Svobodná Evropa, ale zamýšlí se i nad úlohou komentátora v médiích veřejné služby.

Do Prahy jste přesídlil v roce 1969, bezprostředně po ukončení studií žurnalistiky na Lomonosovově univerzitě v Moskvě. Naskýtá se i otázka, jak jste se jako rodilý Kyjevan dostal z hlavního města Ukrajiny do Moskvy.

Jednoduše. V sedmnácti jsem udělal přijímací zkoušky na moskevskou univerzitu, kam se tehdy na jedno místo hlásilo osm lidí. Byl jsem hodně naivní a také sebejistý a věřil jsem ve štěstí. Obstál jsem zejména ve zkoušce z historie a také z cizího jazyka - ovládal jsem velmi slušně francouzštinu - a zkrátka jsem se na univerzitu dostal. Jednoho dne mi můj strýc, který žil v Moskvě, napsal, že se podíval na seznam přijatých, a já jsem byl mezi nimi! A tak jsem se odstěhoval z Kyjeva na moskevskou kolej.

Do Prahy jste ovšem odešel bezprostředně po studiích. Proč?

Nu, bezprostředně to nebylo. Absolvoval jsem v červnu roku 1969 a až zhruba po pěti měsících jsme se s mou ženou přestěhovali do Prahy. V únoru toho roku jsem si totiž vzal českou dívku, s kterou jsem se seznámil v době pražského jara. Ano. Skupina českých studentů byla v té době v Moskvě na univerzitní výměně, mezi nimi i moje budoucí žena. Pak odjeli, ale na jaře roku 1969 se ona dívka do Moskvy vrátila proto, aby si mě vzala. Tím jsem se stal manželem československé občanky a musel jsem se vrátit do Kyjeva. Nemohl jsem zůstat v Moskvě ani jsem nedostal takzvanou umístěnku, protože jsem byl už tehdy velmi provařený jako protirežimní antisovětčík. Nemohl jsem sehnat zaměstnání, manželka už byla těhotná, pro úřady neřešitelné dilema. Takže vystěhování mi spíš bylo umožněno a 22. listopadu 1969 jsem se ocitl v Praze.

Jak jste rok a tri měsíce po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy vnímal zdejší atmosféru? Jak vás tenkrát v Praze přijali? Přece jen se tehdy nedělaly rozdíly mezi Rusy a Ukrajinci...

Samozřejmě, to nikdo nerozlišoval. Všechno záleželo na tom, jak se člověk bude ve společnosti profilovat. Když se profiloval jako stoupenec ruského samoděržaví, měl samozřejmě problémy. Ale já jsem tohle uvedl hned na začátku na pravou míru, takže mé okolí vědělo o mém postoji k sovětskému zřízení. I z toho důvodu jsem hned po příchodu do Prahy pověsil své žurnalistické řemeslo na hřebík. Měl jsem nabídky - i do Rudého práva -, ale řekl jsem, ani náhodou. Otiskl jsem jen dva články - v časopisech Květen a Mladý svět. Pro režim jsem odmítl pracovat. A protože jsem uměl jazyky, začal jsem pracovat jako překladatel a tlumočník.

V roce 1977 jste podepsal Chartu 77. Vy jste do této společnosti patřil? Nebo jak se k vám text dostal?

Přesně tak, patřil. Překladatelská komunita byla složená z lidí, kteří odmítali komunistický režim. Byli to lidé s rozhledem, vyloučení či vyškrtnutí ze strany... Kamarádil jsem se s nimi. Většina z nich podepsala Chartu. Ajá jsem byl v situaci, kdy jsem si řekl: Jestli jsem se dostatečně počeštil, musím stát na té straně, kde stojí ti dobří z tohoto národa. Chtěl jsem dokázat, že jsem se stal Cechem a budu sdílet osud tohoto národa. Navíc jsem na sovětské ambasádě požádal o zbavení sovětského občanství. Nejvyšší sovět mi vyhověl a já žil v Československu od roku 1978 bez jakéhokoli občanství, jen na povolení k pobytu. Po čase si mě zavolali estébáci -protože věděli, že jsem podepsal Chartu - a oznámili mi, že tu nemohu žít bez občanství. Položili přede mě dvě alternativy: buď si vezmu československé občanství, což pro mě bude znamenat celou řadu těžkostí, minimálně že budu bez práce, anebo se musím vystěhovat. A vzali to povolení k pobytu a přede mnou ho roztrhali. Stal jsem se nevítanou osobou. V rámci akce StB Asanace jsem se s rodinou v září roku 1980 vystěhoval do Rakouska.

Jak jste se ve Vídni uchytil?

Asi půl roku jsem pracoval jako závozník ve speditérské firmě a pak jsem začal psát pro BBC a Svobodnou Evropu. A jednoho dne jsem obdržel dvě nabídky zaměstnání - do BBC a do Svobodné Evropy. V jednom dni!

Proč jste si vybral Svobodnou Evropu?

Z mnoha důvodů: protože byl Mnichov blízko a protože to byla takzvaně surogátní stanice, tedy byla celá domácí, na rozdíl od BBC nevysílala zprávy a dokumenty britské vlády, ale byly to zprávy z Československa a o Československu. Pracoval jsem v ruské redakci a přispíval jsem hojně i do československé redakce. To už jsem žil v Mnichově. Takže se Svobodnou Evropou spolupracuji od roku 1980 dosud, kdy už jsem externista.

Jaká byla vaše dráha ve Svobodné Evropě?

Začínal jsem v newsroomu, po roce jsem přešel do komentátorského oddělení a tou strukturou jsem se prodíral až na vrchol. Skončil jsem jako asistent programového ředitele celé Svobodné Evropy, a když to místo bylo zrušeno, stal jsem se ředitelem ruského vysílání.

V devadesátých letech jste vrátil do Prahy, začal jste spolupracovat s Českým rozhlasem, dva roky jste působil jako šéfredaktor Lidových novin...

Poprvé jsem přijel do Československa ještě za sametové revoluce, 2. prosince. První rozhovor jsem udělal s Václavem Havlem. Poté jsem se vracel do Prahy pravidelně, ovšem rozhodnutí vrátit se natrvalo přišlo v roce 1992, po zvolení Billa Clintona prezidentem USA a po jeho výnosu zrušit činnost Svobodné Evropy. Vzpomínám si, jak jsme v Mnichově v kantýně seděli u „československého stolu“ a bědovali jsme, protože jsme věděli, že problémy ještě nezmizely. Definitivně jsem se do Prahy vrátil v roce 1995, kdy jsme zahájili vysílání Svobodné Evropy z Prahy.

Jak do toho všeho zapadají Lidové noviny v letech 1996 až 1997?

Ty v té době prožívaly turbulence. Během pár let se vyměnilo asi pět šéfredaktorů. Tehdy pozval Václav Havel šéfa československého vysílání Svobodné Evropy Pavla Pecháčka na Hrad a zeptal se ho, jestli by nebylo možné, abych se stal šéfredaktorem Lidových novin. Protože jsem nechtěl zpřetrhat pouto se Svobodnou Evropou, požádal jsem 0 dvouleté tvůrčí volno, takzvaný sabatikl.

Co následovalo po dvou letech?

Vrátil jsem se do funkce asistenta programového ředitele Rádia Svobodná Evropa. Tam jsem byl několik let a v roce 2003 jsem přešel do ruského vysílání jako ředitel. V roce 2013 jsem odešel - po konfliktu s tehdejším prezidentem Svobodné Evropy, který si usmyslel, že zruší moskevskou kancelář, což byla nehoráznost. Tam pracovali oddaní lidé, kteří mohli být po vyhazovu zavřeni. Bylo to cynické rozhodnutí, proti kterému jsem se postavil, a posléze jsem na vlastní žádost sám odešel. Zůstal jsem však poradcem prezidenta Svobodné Evropy, protože ten předešlý po svém rozhodnutí padl a přišel nový, a tuto funkci zastávám i dnes.

Ve své děkovné řeči u příležitosti udělení Ceny Jiřího Ješe jste zdůraznil, jak důležitá je pro vás názorová konzistence.

Když jsou názory uspořádány kolem pevné kostry, není důvod je měnit, 1 když se mění realita. Reflektovat realitu je třeba vždy. Ale když vaše názory tvoří koncizní systém pevně propracovaný a podpořený celoživotní zkušeností - v mém případě padesáti lety profesionálního života -, tak si nemyslím, že změna vnějšího názorového prostředí nás nutí k tomu, komentovat ve smyslu „kudy vítr, tudy plášť". Naopak -ucelený názorový systém umožňuje zpracovat realitu v její proměnlivosti. A nikdy pak nemusíte změnit svůj základní názor. Ten byl vždycky konzervativní demokracie. S důrazem na slovo demokracie. Nesnáším autoritářské režimy. A z této pozice mohu pohodlně a s nadhledem komentovat všechno, co probíhá ve světě.

Dobří komentátoři by měli posluchači nebo čtenáři otevřít nový pohled, který by je dovedl k zamyšlení nad tím, proč komentátor profesionál na určitou situaci takto nahlíží. Čili dobrý komentátor nejde s proudem, vyhraňuje se i vůči většině médií. Vy k takovým komentátorů patříte. Například v hodnocení Donalda Trumpa...

První aspekt: Já posluchače nepřesvědčuji, nabízím mu svůj řetězec myšlenek a argumentů a jemu ponechávám právo posoudit, nakolik je to z jeho pohledu správné. Vím, že velké množství posluchačů nebo čtenářů, kteří se mnou nesouhlasí, uvedu do varu. Ale to je v pořádku. Vždyť by bylo podivné, kdyby všichni souhlasili se všemi. Naprosto souhlasit lze jen s banalitami: „Lepší je být bohatý a zdravý než chudý a nemocný.“ S tím souhlasí každý, ale co dál? Musím nabízet takový řetězec argumentů, se kterým druhý nemusí souhlasit, ale přesto přispívá k vysvětlování naší reality.

Setkáváte se i s nenávistnými reakcemi?

Samozřejmě. Nejen s nesouhlasem, ale dostávám i nenávistné dopisy, nepřátelské e-maily, kde mně vyhrožují fyzickou likvidací, deportací na Sibiř a podobně. Už se snažím si toho nevšímat.

A co obhajoba Donalda Trumpa?

Snažím se vysvětlit, že Trump není zdrojem, ale produktem situace, která vyžadovala nějaký projev odporu. A on se nabídl, že to udělá. Já ho vůbec nemiluju, pokládám ho za hulváta a nepříjemného člověka a asi bych se s ním - jako mnozí další - v osobním kontaktu rozešel. Ale já v komentářích nemluvím o člověku, nezajímá mě to, není to rys k poznání systému. Co bude dál, rozhodne americký volič.

S čím se dnes musejí potýkat v komentářích novináři veřejné služby?

Především se musejí potýkat s tím, že jsou neustále konfrontováni s novými médii, kde je jakékoliv tvrzení neověřitelné. Žijeme v postfaktickém světě a tato média mohou napsat cokoliv. Když někdo volá po důkazech, musím se smát, protože nic dnes neexistuje jako důkaz. Právě toho zneužívají Rusové. Novinář veřejné služby má velmi těžký úkol. Pokud může a umí to, měl by prosazovat svůj pohled - a nemusí to být objektivní pravda. Nás komentátorů je mnoho a posluchač si může vybrat. Neříkám pravdu poslední instance, popisuju skutečnost, jak ji vidím já. A srovnejte si to. Máte dost komentátorů s jinými názory. Pokud chcete do jednoho článku nacpat všechny pravdy, nikdy to nebude platit. Výsledná výpovědní hodnota bude nulová.