Divadlo bez lidí je jako sex bez orgasmu, říká herečka Kateřina Marie Fialová
Kateřina Marie Fialová je muzikálová a činoherní herečka, jež svůj talent několik let prokazovala na scéně Městského divadla Brno. Od loňska je v angažmá v Městských divadlech pražských. Nejvíc na sebe ale zatím upozornila účastí v šesté řadě televizní show Tvoje tvář má známý hlas, kde skončila těsně druhá. Taky je mnohonásobnou mistryní světa ve stepu a neřízenou střelou, jež hodinové interview hravě promění v barvitou divadelní show jednoho herce.
Svěřila jste se, že nemáte ráda promrhaný čas a potřebujete pořád něco dělat. Jak jste s takovou zvládla ten skoro rok a půl, kdy byla uzavřená divadla?
Snažila jsem se z toho nezbláznit. Na druhou stranu jediné, co se pro nás herce změnilo, bylo to, že jsme nehráli pro lidi. Jinak jsme zkoušeli aspoň do šuplíku a dělali si takové malé premiérky, určené jen pro lidi z divadla. To mě drželo při smyslech, říkala jsem si, že mám pořád kam chodit a co dělat. Aspoň nějaký řád v tom improvizovaném čase.
Jak se vám hraje, když jsou v hledišti jen vaši kolegové?
Pro mě jsou kolegové nejhorší diváci. Člověk si dává víc pozor, je to celé jinačí. Ale šmankote, aspoň to byli živí lidi! (smích)
Po letech strávených v Brně jste nastoupila do nového angažmá zrovna v koronavirové sezoně. Vstup na pražská divadelní prkna jste si asi představovala jinak, že?
No jasně. V Brně jsme neustále hráli, kolikrát mi vyšlo jen pár dnů ročně, kdy jsem večer nebyla v divadle. A teď skok do neznáma, jiné divadlo, jiné prostředí, jiný umělecký šéf. A do toho první vlna pandemie. Pak druhá. Ale nemůžu si stěžovat, vlastně jsem byla šťastná, že jsem nějakou práci měla. Jinak bych byla úplně v háji.
Proč jste vlastně z Brna zamířila do Městských divadel pražských?
Potřebovala jsem změnu. V brněnském Městském divadle jsem hostovala už od šestnácti, po konzervatoři jsem tam pak nastoupila do angažmá. Byly to krásný roky a asi by mi Brno vůbec nebylo málo, kdybych nezatoužila podívat se taky někam jinam. Nejsem nevděčná, jsem ta, co nemá ráda pořád všechno stejně. A když mi jednoho dne zavolal umělecký šéf Michal Dočekal, řekla jsem si: „Káčo, tohle je prostě ono!“
Mezi Brnem a Prahou pendlujete celý život. Kde se teď cítíte doma?
Už jsem doma v Praze. Líbí se mi tady, jsem nadšená. Brno sice miluju, ale Praha ho u mě začíná zastiňovat. Ani v divadle necítím nějakou nezdravou konkurenci, zášť nebo závist. Všichni se tu snažíme vyjít si vstříc. Tak to bylo i v Brně, ale překvapilo mě, že odchodem do Prahy jsem nešla do horšího.
Čekala jste, že půjdete do horšího?
Asi spíš do nebezpečnějšího. Nebudu kecat, že v jiných pražských divadlech si člověk nezažije svoje. Sama mám nějaké nepříjemné zkušenosti. Ale na to, že jsem v Městských divadlech pražských, kde je nás spousta, tak je to tady zlatý.
Než jste uspěla v divadle, prožila jste závratnou taneční kariéru. Jste několikanásobnou mistryní světa ve stepu. Jak jste se k tomuto specifickému tanci dostala?
Mamka mě v Pardubicích přihlásila do zušky na jazz dance a balet. Jiné děti ale chodily na stepování a mně se to hrozně zalíbilo. Máma to postřehla, a tak mě přihlásila i na step. A od třinácti jsem se začala účastnit soutěží, nejdřív mistrovství republiky, pak i mistrovství Evropy a světa.
Co je na stepu nejtěžší, jaké na tanečníky klade nároky?
Musíte mít pohybový a rytmický talent. Ale to nestačí. Když máte talent, ale jinak na to kašlete, tak vás ti míň talentovaní, co víc dřou, nakonec stejně předběhnou. Důležitý taky je, jak se umíte prodat, což už souvisí s hereckým projevem. Na koncertě se taky nechcete koukat na skrčeného klavíristu, který si to jen tak šolíchá pro sebe. Pro oko je hezčí, když člověk hudbu i tanec prožívá. A ještě jsem zapomněla na disciplínu, ta je i ve stepu důležitá.
Vy sama se považujete za disciplinovaného člověka?
Právě že vůbec ne. Ale snažím se dodržovat nastavený denní řád, aspoň teda po ránu. Vstanu, jdu běhat, pak vysaju, někdy vytřu a pomalu začínám fungovat. Tuhle rutinu potřebuju, pak jsem v pohodě.
Dneska jste ten řád taky dodržela?
Kromě toho běhání – protože jsem spěchala na rozhovor… (smích)
Jste z Pardubic, kde je krásné secesní divadlo i stálý divadelní soubor. Sehrálo Východočeské divadlo nějakou roli při vašem rozhodování, co v životě dělat?
Já v Pardubicích na divadelním představení nikdy nebyla… Jen jsme tam se zuškou vždycky v pololetí pořádali slavnostní školní představení.
Po absolvování konzervatoře v Brně jste šla na JAMU. Ale studia jste nedokončila a zamířila rovnou do angažmá. Proč jste před teorií dala přednost praxi?
Na konzervatoři jsem se naučila všechno, co jsem potřebovala. Už od šestnácti jsem hostovala v divadle a přišlo mi, že JAMU bych dělala jen pro ten diplom. Problém byl taky v tom, že když jsem končila na konzervatoři, na JAMU se zrovna ten rok neotevíral obor, kam jsem chtěla, bylo málo pedagogů. Musela bych rok čekat a pak bych nastoupila do ročníku s úplnými začátečníky. Jenže já už byla přece jen jinde.
Vaše stepařská minulost i to, že jste od dětství chodila na zpěv, vás předurčuje k muzikálovému žánru. Současně od svých začátků hrajete v činohře. Kdybyste byla postavena před volbu mezi muzikálem a činohrou, co byste spíš „pustila“?
Nic, já bych si nevybrala. Navíc mám takovou teorii, že dělat muzikálové herectví bez znalosti činohry nejde. I když v českých muzikálech se bohužel běžně děje, že tam účinkují lidi bez činoherní průpravy. Je mi z toho smutno a chápu, že ti nejlepší herci muzikálem opovrhují, protože se u nás prostě nedělá tak, jak by se dělat měl. Když se podíváte na představení z Broadwaye nebo z West Endu, tak vidíte ten rozdíl. Co účinkující na těchhle scénách předvádějí, to je proti českému muzikálu vrcholový sport.
Proč to tak je?
Mám pocit, že jsme v něčem líní, radši si říkáme, že u nás se pořádný muzikál dělat nedá. Ale přitom to tak nemusí být. Hostuju v Ostravě, kde uvádíme Kočky, nebo v Divadle Bez zábradlí, v muzikálu Cikáni jdou do nebe. Fakt tam dřeme a muzikál je od toho, abychom na něm dřeli. Protože ta námaha už nás posouvá výš. Nemám ráda, když se dopředu podceňujeme.
Chtěla byste si vyzkoušet muzikál v zahraničí, na nějaké z těch velkých muzikálových scén?
Strašně. Ale bez perfektního jazyka ani ránu. Když máte okno v češtině, je to nepříjemné, ale pokud by se vám něco takového stalo v angličtině nebo němčině, musíte vědět, jak z toho vybruslit. Na angličtině pracuju, mám doma i anglické knížky, snažím se pořád zdokonalovat. Muzikál venku je pro mě top, byla bych šťastná, i kdybych v nějaké zahraniční produkci byla jen jednou z řady.
Muzikál, to je zpěv, tanec a herectví. Máte pocit, že na některé z těch tří disciplín potřebujete zamakat víc než na jiných?
Asi na zpěvu. Ale potřebovala bych přidat i v herectví. A vlastně i v tanci. Myslím si, že ve všech těch oborech jsem sice dosáhla určité úrovně, ale nejsem ta nejlepší.
Proslavila vás televizní show Tvoje tvář má známý hlas. Předpokládám, že produkce si asi sama od sebe do tak sledovaného pořadu nevybere širší veřejnosti neznámou herečku a zpěvačku. Chtěla jste do Tváře? A jak se vám to povedlo?
Přes mého manažera Pavla Strouhala. Jednou mi řekl: „Ty kráso, já tě můžu dostat na casting. Chceš?“ No ježíšmarjá, kdo by nechtěl. Domluvil mi schůzku se Simonou Matáskovou, která má Tvář produkčně na starost, něco jsem jí zazpívala, předvedla, ona si mě poslechla a pak se rovnou zeptala, jestli mám ADHD (smích)… No a nakonec řekla, že to zkusíme. Aspoň prý bude prča.
Možná si myslela, že budete černý kůň soutěže.
Takovej ten exot. A exoti jsou buď oblíbení, nebo nenávidění, žádná zlatá střední cesta. (smích) Já sama brala Tvář jako takový letní tábor. A dřina, jakou jsem při natáčení zažila, tu jsem jinde nezažila. Mám hrozně ráda ten soutěžní adrenalin a stres. Protože vás přinutí dostat ze sebe něco, na co pak sám koukáte a říkáte si, jak jste to, sakra, dokázal?!
Změnil vám pořad s více než milionovou sledovaností život?
Přinesl mi takovou tu krátkodobou slávu. Tři měsíce jste víkend co víkend na obrazovce, jenže pak show skončí a popularita rychle upadá. Lidi ale úplně nezapomínají. Je pravda, že od konce roku 2019, kdy Tvář běžela, přicházely různé nabídky a na ty se nabalovaly další a další.
Z vašich kreací si vybavuju, jak jste ztvárnila Michaela Jacksona v písni Bad. Ovlivní výkon ve Tváři i to, jestli je interpret, kterého si člověk vylosuje, jeho oblíbencem? Nesvazuje to spíš ruce?
Mně se teda dělalo líp, když jsem měla ztvárnit někoho, koho třeba sama poslouchám. Jen musí pryč stud a ostych. Nesmíte se doma předvádět před zrcadlem a říkat si, že takhle přece ten zpěvák nevypadá, takhle se nehýbe. Člověk by se měl odpoutat od toho, že udělá ostudu jak sobě, tak tomu umělci, kterého má napodobit. To ruce svazuje určitě.
Když jste jen něco málo po dvacítce díky televizní show vystřelila do výšin popularity, vyneslo vám to mimo jiné i zájem bulváru. Jak ho snášíte? Má cenu s ním bojovat?
Nemá. Já pořád věřím, že nejsme hloupý národ, že lidi nevěří všemu, co se napíše. Když si někdo bulvár ze zvědavosti koupí, je to jeho věc, ale myslím, že by se na to měl vykašlat. Já na to kašlu určitě, protože kdybych se měla zabývat každou pitomostí, kterou o mě někdo napsal, tak bych nemohla vyjít z domu.
Koncem června měla v Rokoku premiéru inscenace hry Dr. Johann Faust, Praha II., Karlovo nám. 40. V režii Vladimíra Morávka hrajete Markétku. Jak vysoko tuhle roli stavíte? Je to největší divadelní příležitost, která vás potkala?
Teď važ slova, Káčo… (smích) Řekla bych, že je to další z výjimečných příležitostí, kterých se mi dostalo. Musím zaklepat, že zatím moc malých rolí nedostávám, a doufám, že to tak i zůstane. Hra Jiřího Suchého je velmi specifická, není to žádný Dostojevskij, ale je to krásná česká věc se semaforskou poetikou. Vláďovi Morávkovi na inscenaci hodně záleží a na svém pojetí dost lpěl. Ale to je dobře.
Suchého Faust byl poprvé uveden zkraje osmdesátých let, kdy jste ještě ani nebyla na světě. Jaká je vaše zkušenost se Semaforem?
Pan Suchý je pro mě pojem, ale ne heslo v učebnici. O jeho Faustovi vím, že si ho obtížně prosazoval, psal hru v době, která jemu samotnému moc nepřála. I do naší incenace vstupuje to, co se dělo kolem Semaforu ve chvíli, kdy se Faust poprvé inscenoval. Takže nebojte, moc dobře vím, že éra Semaforu patří k tomu největšímu, co se v českém divadle událo.
Markétku hrávala Jitka Molavcová. Potkaly jste se?
Mám paní Molavcovou moc ráda. Měla jsem i tu čest ji poznat, přišla s panem Suchým na jednu z těch našich covidových premiér. Nestihly jsme si nic moc říct, ale už to, že jsme se viděly, pro mě moc znamenalo.
Jak se vám od divadla přeskakuje do televizních seriálů typu Modrý kód? Není to schizofrenie, střídat natáčení soap opery na první dobrou s náročnými inscenacemi?
Kdybych dělala jen těžký věci, tak bych se z toho zbláznila. Seriály jsou oddechová zábava, ale pro mě jsou možná pracnější. Když jdu natáčet, říkám si, že míň je někdy víc. S mým temperamentem se musím uklidnit, dostat se do meditativnější fáze. Je to další učeníčko. Přijdu na plac, tam všude značky, do toho pokyny „Sem se mi postav!“ – „Díváš se do druhý kamery!“ – „Dej bacha na světlo!“ Pro mě, která sotva umí text, je to docela nálož.
Film vás na rozdíl od divadla a televize zatím míjí, ale třeba jen něco nevím…
Jedna minirole se právě chystá… Ale co, je mi teprve čtyřiadvacet, přece se nebudu někam drát. Buď film přijde, nebo nepřijde. Ale je fakt, že mě hodně láká.
Na co se vy sama ráda díváte?
Úplně zbožňuju třeba Světáky. Na ten film se dívám skoro pravidelně. Vždycky si říkám, co je jinak, že už se u nás takhle skvělý komedie netočí.
Nová divadelní sezona je tu cobydup. Čeká vás nějaká pěkná role?
Hrozně se těším na představení, které v Městských chystáme s tanečnicí a choreografkou Lenkou Vágnerovou. Bude to tango opera Ástora Piazzolly María de Buenos Aires, takže zase hraní, zpívání, tancování. Mám titulní roli, mimochodem, komplet ve španělštině.
Po svých babičkách jste zdědila dvě křestní jména a každé prý pro vás znamená něco jiného. Zatímco Kateřina usiluje o profesní uplatnění, Marie by ráda rodinu. Která z těch mladých žen momentálně vítězí?
Teď vyhrává Káča. Ale i když svou práci miluju, nejsem kariéristka, protože co tady po nás zůstane, když ne děti. Biologické hodiny mi zatím netikají, ale uvidíme, až zabuší… Zatím jsem Káča, která miluje divadlo a vidí, že to, co dělá, má nějaký smysl.
Při vaší neposednosti by mě docela zajímalo, jak dobíjíte baterky, kde pořád berete tu energii.
Může to znít jako klišé, ale mě dobíjí práce, diváci, zpětná vazba, kterou od nich dostávám. Poslední rok jsem si říkala, že sice chodím na zkoušky, ale co z toho mám? Miluju zkoušení, ale jenom zkoušet, to je jako mít sex bez orgasmu. Když ho nemáte jednou, dobře, co se dá dělat, ale když ho nemáte dlouhodobě, tak je to fakt na nic. Takže lidi v hledišti, to je to, proč divadlo děláme, prachy to nejsou, v nich to fakt není…
Celý rozhovor s Kateřinou Marií Fialovou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
Související
-
Setkání s Kateřinou Marií Fialovou
Čtyřnásobná mistryně světa ve stepu se tomuto umění se věnuje od svých dvanácti let a přivedlo ji také k zajímavým divadelním rolím nebo k choreografii.
