Dílo Pavla Juráčka začíná vycházet v Knihovně Václava Havla

Prostřednictvím kočky nalezl v jedné z povídek Pavla Juráčka, osmiletý chlapec odvahu a zahnal imaginární strašáky, bandity a pistolníky, kteří na něj číhali v průchodech domů, kolem kterých chodil. Ta povídka je velmi krutá, v řádu toho, jak nemilosrdné umí být děti. Je krátká a výstižná, zachycuje, co se jistě dělo dříve, stávalo se v únoru 1958, kdy ji autor napsal, a stává se dodnes - skrze způsobenou trýzeň kdosi otevírá zlo vlastní duše.

Skutečné zážitky v povídkách i v deníkuPrvní svazek obsahuje soubor prozaických textů. Chronologicky, dle času datování autorem, je nejdříve uvedeno devět povídek, potom následuje pasáž nazvaná: Z deníku. V té je devatenáct zápisků, každý má nadpis, téma, ale jde o reflexe a zřejmě skutečné zážitky, s nimiž se autor setkával. Vypráví o kamarádech, o problémech se dívkou Tinkou, o Příbrami, kde se Juráček narodil, o Vesnických novinách, jichž byl v letech 1956-57 redaktorem, po maturitě a po vyloučení z tehdy Filologické fakulty pro „neplnění studentských povinností". I přes dálku času, někdejší realitu vidíme, jako by se tu slova promítala: „Příbramské ulice jsou plné papírů, kalíšků od piva a opilců. V sokolovně si lidé šlapou na nohy, mosaz vřískavých trumpet se leskne jako zpocená čela tanečníků a červené, silné holky mají pod pažemi tmavé obloučky zavlhlých blůz." (Hornický den)

Juráčkovský groteskní stylPodobně detailně a střídmě, a přece plasticky a výstižně, Juráček mluví o své ostatní dennosti. O to zvučněji zavane mrazivý dech tehdejšího režimu. V autorově podání dokonce s groteskním podkresem: „Oni vůbec všichni pražští redaktoři, kteří sem občas zavítají, se na mne dívají spatra. Ale do jednoho byli všichni trapní. Domnívají se totiž, že se lidé do JZD jen hrnou, že všude vládně permanentní nadšení, že v každé vsi nosí kulak hodinky na zlatém řetězu, že hektar je směšně malý kousek země a že je to tu samý hrdina." (Navštívila mě redaktorka Práce)

Literární specifika povídekHned v první, nazvané Karty, promlouvá bystrý pozorovatel, i když ještě okouzlený konstrukcí nápadu o mladém hazardním hráči a ztrátě financí i iluzí. Postupně se autor v realizmu, který byl ostatně jeho době vlastní, usazuje. Stává se vypravěčem schopným vygradovat na malé ploše drama. Novinářská praxe je citelná v povídce Nejzatracenější týden v roce - minireportáž z cesty vlakem, v němž se svěřuje voják vracející se ze zátahu na uprchlé „mukly" z příbramského tábora nucených prací: „Zastřelili jste někoho? - Asi tři. - Tři? - Hm. Ostatní pochytali. - Prohlížel jsem si ho s jakýmsi vzrušením. Hle, nastoupil jsem do vlaku, jedu na zkoušku z teorie literatury a najednou potkám člověka, který něco zažil. … byl to koneckonců člověk, který střílel na člověka, a to mu dodávalo jistou výjimečnost. Bezpochyby o tom věděl."

Nadání je zřejméSvé povídky psal Pavel Juráček přibližně pětadvacetiletý - už tehdy je ale evidentní citlivost pro situaci, napětí, groteskní paradox. Mimo to, že vnímal momentální tlak a tok dějinných událostí na malou lidskou duši, mimo to, že jeho rukopis předznamenává originální filmové vidění - Pavel Juráček byl dobrý literát. V prvním svazku jeho Díla je možné si to ověřit.