Bolest a sláva bouřliváka z La Mancha

Někdejší enfant terrible španělské kinematografie, režisér Pedro Almodóvar přichází po žánrově laděných snímcích, jako byl thriller Kůže, kterou nosím (2011) nebo komedie Rozkoš v oblacích (2013) s výsostně bilančním projektem, ve kterém se ohlíží za svým dětstvím, prvními milostnými vztahy, tvorbou a stárnutím. Samotným Almodóvarem inspirovaná postava filmového režiséra Salvatora Mallo (Antonio Banderas) se ve vzpomínkách vrací do 60. let, kdy s rodiči emigroval do Valencie a k dalším zásadním okamžikům a osobám jeho života ve snaze překonat tvůrčí krizi a neutuchající bolesti těla i duše. Almodóvarův nejnovější počin byl již tradičně premiérově uveden na filmovém festivalu v Cannes, kde se o něm mluvilo jako o nejvíce osobním filmu tohoto režiséra, byť prvek autobiografičnosti byl podstatný i pro některá jeho předchozí díla. V Oscarem ověnčeném filmu Vše o mé matce (1999) skládal poctu ženám svého života a hereckým filmovým múzám, ve snímku Špatná výchova (2004) se vyrovnával s traumaty způsobenými sexuálním zneužíváním v dětství a vlastní nedůvěrou v náboženské instituce; návrat do jeho dospívání v kraji La Mancha zprostředkoval v oceňovaném dramatu Volver (2006). Bolest a sláva je oproti dřívějším snímkům tohoto autora více introspektivní, zaměřená na reflexi vlastního pracovního i osobního života skrze vzpomínky a poprvé se výrazněji v rámci jeho filmografie objevuje téma stárnutí.

Z filmu Bolest a sláva|foto: Bioscop

Sám se vzpomínkami

Jeho rané filmy, natočené v kontextu uvolnění cenzury po smrti Francisca Franca, byly velmi sexuálně nabité; častokrát zaplněné postavami neheterosexuální orientace, ve kterých kloubil postupy klasického hollywoodského filmu s tradičním evropským skepticismem a ironií do silné autorské vize. Ve svém novém filmu je Almodóvar o poznání méně sexuálně explicitní a klade důraz na úlohu prvních milostných vzplanutí v životě jedince a jejich vlivu na budoucnost. To je patrné především v případě, pokud film porovnáme s jeho starším dílem Zákon touhy (1987), ve kterém se taktéž objevuje Almodóvarem inspirovaná titulní postava filmového režiséra. Zatímco v Zákonu touhy je režisér vržen do víru vášně k mladšímu milenci, který jeho city neopětuje a spletitých rodinných vztahů, tak v Bolesti a slávě, jež jakoby pomyslně na tento starší snímek navazuje, je režisér opuštěn svými láskami a po smrti rodičů zůstává sám jen se vzpomínkami. Po delší době se v Almodóvarově filmu objevuje výrazně mužské hledisko, skrze které na příběh nahlížíme, ale hlavními hybatelkami děje jsou již tradičně ženy. Penélope Cruz tak už poněkolikáté u Almodóvara ztvárňuje až archetypální postavu matky, ke které má její syn silné pouto a je to ona, kdo zásadně uvádí do pohybu rodinný život navzdory submisivnímu manželovi.

Antonio Banderas a Leonardo Sbaraglia ve filmu Bolest a sláva|foto: Bioscop

Návrat z Labyrintu vášní

Pedro Almodóvar si za svou kariéru vydobyl pozici prominentního autora, který se řadí ke komerčně nejúspěšnějším španělským filmařům a kontinuálně spolupracuje s ustáleným tvůrčím týmem. Producentem snímku je již tradičně jeho bratr Agustín Almodóvar, hudbu pro film zkomponoval dvorní skladatel Alberto Iglesias a v hlavních rolích září osvědčení herci, které známe z jeho předchozích snímků. Vděčnou hereckou příležitost film poskytuje především Antonio Banderasovi, který u něho debutoval téměř před čtyřiceti lety v Labyrintu vášní (1982). Ten se díky jejich vzájemné tvůrčí alianci přehrál z rolí juvenilních milenců a fatálních mužů do ideálního předobrazu samotného Almodóvara. Za svůj výkon v roli stárnoucího režiséra paralyzovaného bolestmi těla a dobrovolně žijícího v ústraní společenského a kulturního dění, získal na letošním festivalu v Cannes ocenění pro nejlepšího herce.

Na nejnovějším počinu Pedra Almodóvara není nakonec nejzajímavější, jak a do jaké míry kombinuje fikci a skutečný život samotného režiséra, ale spíše to, na kolik zapadá do členité mozaiky jeho předchozích příběhů a dotváří tak celkový obraz jeho postmoderního filmového díla. Film má klasické atributy Almodóvarových děl; jako je sofistikovaná práce s barvami (především červenou), kombinování populárních elementů masové kultury hollywoodských filmů, reklamy, televize a vysoké kultury evropského autorského filmu nebo důmyslná narativní struktura, jejíž výstavba je odhalena až na samotném konci. A i když Bolest a sláva nepředstavuje absolutní vrchol Almodóvarovi filmografie, s jeho předchozími díly zdařile komunikuje a dává zase o něco více nahlédnout do nitra tohoto kultovního tvůrce.

Antonio Banderas a Nora Navas ve filmu Bolest a sláva|foto: Bioscop