Běda tomu, který nemá, zač by zemřel
Jarní měsíce roku 1968 přinesly do Československa závan svobody. Najednou se mohlo mluvit o všem, co lidi tížilo. Mohli si stát za svým názorem a nebát se, že za to budou trpět. Jeden příběh zajímavého občanského postoje se odehrál koncem května 1968 v Rumburku.
Jeho kořeny sahají až do roku 1918.
V květnu už umí být počasí i skoro letní, to se ale v neděli 26. května 1968 v Rumburku nestalo. Vál mírný vítr a teploměr se nedostal přes patnáct stupňů. Čtyřiceti tisícům lidí, kteří se sešli na náměstí, to nevadilo. Přivedla je možnost spatřit na vlastní oči nového prezidenta Ludvíka Svobodu. Byla to vůbec první návštěva prezidenta v tomto městě od vzniku Československa. Lidé byli v oknech, někteří si vylezli i na střechy. Jen pár účastníků tušilo, že radostné mávání a provolávání slávy prezidentu Svobodovi a předsedovi parlamentu Smrkovskému je pouze jednou ze stran této události. O té odvrácené se příliš nemluvilo. Celá akce měla být připomínkou padesáti let od rumburské vzpoury - a právě pozůstalí po jejích hlavních organizátorech chtěli výrazně zasáhnout do programu celé této slávy.
OMDLÉVALI Z HLADU
Na počátku roku 1918 se světová válka ocitla v patové situaci. Na západní ani na italské frontě neměla žádná ze stran dostatek sil, aby zvrátila vývoj válečných operací. Východní fronta byla poté, co se bolševické Rusko stáhlo z bojů, v rozkladu. Vojáci i civilní obyvatelstvo byli vyčerpáni. Trpěli především lidé v průmyslových oblastech a velkých městech, kde byl nedostatek potravin.
„Celé Děčínsko bylo už v lednu 1918 označeno za oblast nouze,“ říká Ester Sadivová z rumburského muzea. Situace se tam vyhrotila natolik, že ji přijel řešit císař Karel I. Hladem trpěli i vojáci v posádkách, do kterých se po březnu 1918 začali vracet vojáci a zajatci z východní fronty. „Právě navrátilci z východu přinášeli výraznou změnu pohledu na válku. Viděli v Rusku, že válka může skončit. Neměli dostatečný respekt vůči důstojníkům. Měli zákonný nárok na vyplacení žoldu, zadržovaného po dobu jejich zajetí, a také si měli vybrat čtyřtýdenní dovolenou/ vysvětluje Ester Sadivová. Se stejnými pocity se vrátili i vojáci z východu do posádky v Rumburku. Osm set navrátilců nebylo kde ubytovat a čím nakrmit. František Noha, jeden z pozdějších vůdců vzpoury, vzpomínal, že zesláblí vojáci na cvičišti v plné polní omdlévali z hladu. Takhle si návrat do Čech nepředstavovali. Vzpoura, k níž v Rumburku došlo, dostávala po desetiletí různé nálepky. Podle toho, jak se to hodilo ideologům za Rakouska, za první československé republiky, po druhé světové válce a po únoru 1948. Když se pokusíme zbavit vzpouru tohoto nánosu, není její obrázek jednoznačný.
RADĚJI VĚZENÍ
Situace hladových vojáků byla nepochybně jedním ze spouštěčů: „Krátce před vypuknutím vzpoury přišlo nařízení, že chlebová veka vážící 1400 gramů se bude místo na devět dělit na dvanáct dílů. Na vojáka a den tak vycházelo něco málo přes deset deka nekvalitního mazlavého chleba,“ říká Ester Sadivová. Po roce 1948 byla často zmiňována levicová politická orientace vzbouřenců; řadě z nich se říkalo „bolševici/ Podle Sadivové to ale v dobovém kontextu nesouviselo s jejich politickými názory, ale s tím, že přišli z Ruska.
Pokud si ale navrátilci z ruského zajetí skutečně něco přinesli, tak především už zmíněné zjištění, že opravdu je možné, aby válka skončila. Chytlavá hesla o rychlém konci války se mezi vojáky šířila. A nedosti na tom: 20. května se vojáci dozvěděli, že budou do dvou týdnů odesláni na italskou frontu, a to přesto, že jim stále nebyl vyplacen žold, zadržovaný po dobu zajetí, a ani si nemohli vybrat slíbenou dovolenou. Nespokojenost dostoupila vrcholu. „Raději se nechám zavřít do posádkové věznice v Terezíně a uteču, než bych se nechal znovu nasadit na frontu,“ napsal 20. května František Noha mamince a poprosil o zaslání civilního oblečení, ve kterém by nebyl na útěku tak nápadný. „Máme tak potvrzeno, že vzpoura, ke které došlo následujícího dne, nevycházela z nějakého dlouhodobě připravovaného plánu, “ upozorňuje Ester Sadivová.
SKONČILO TO POPRAVAMI
Průběh rumburské vzpoury byl popsán mnohokrát - 21. května ráno přišlo pětašedesát vojáků náhradního praporu na nástupiště na nádvoří bývalé chlapecké školy se zbraněmi, i když rozkaz zněl nastoupit beze zbraně, a zranili hejtmana Klopfera, který se je pokoušel ukáznit.
„Živelná vzpoura, která měla být jen přihlášením se o žold, jídlo a dovolenou, se stala impulzem k větší akci, která mezi ostatním vzpourami - a na jaře roku 1918 byly dosti časté - značně vybočuje/ konstatuje Ester Sadivová.
Vedení vzbouřenců se ujal František Noha, který požíval přirozené autority a podařilo mu udržet klid mezi vzbouřenými vojáky i při vydávání snídaně. O půl deváté se ke vzpouře přidal i čerstvý absolvent poddůstojnické školy Stanislav „Stanko“ Vodička, který se hned zařadil mezi její vůdce. Po debatě s Nohou přesvědčil vzbouřené, že jejich cílem nemůže být odchod domů, ale spojení s vojáky v Novém Boru a České Lípě a pochod na Prahu, který by - snad - mohl při zapojení civilního obyvatelstva skončit blíže neurčeným „povstáním" a následným ukončením války. Pod Vodičkovým vedením došli vojáci k Chotovickému vrchu nedaleko Nového Boru, kde byla vzpoura už více než tisíce mužů potlačena vojáky 18. pěšího pluku z České Lípy. Následovalo zatýkání, vyšetřování, soudy a popravy deseti vojáků, kteří byli označeni za vůdce vzpoury, mezi nimi i Františka Nohy a Stanislava Vodičky.
Vzpoura začala žít druhým životem. Krátce po potlačení byla vyšetřujícími orgány označena za vzpouru hladovou. Po vzniku samostatného státu se o ní začalo mluvit jako o ukázce bezpříkladné odvahy a údajně i jednom z důvodů, proč Rakousko v říjnu 1918 souhlasilo se vznikem Československa. Vzbouřenci byli omilostněni amnestií.
„Felix Adam Vondruška, učitel Stanka Vodičky, zorganizoval rok po vzpouře převoz ostatků tří popravených z Rumburku do jejich rodišť na Plzeňsku. Jenže tohle nadšení opadlo, když se účastníci vzpoury začali hlásit o stejné výhody, které byly po roce 1918 přiznávány legionářům," říká Ester Sadivová.
Pomyslných „trafik" pro legionáře bylo málo, takže došlo k dalšímu „přezkoumání" vzpoury a jejímu označení za vzpouru hladovou, nikoli s národně odbojovým nebo politickým podtextem. A tento výklad vydržel po celou první republiku. Jen zásluhou levicové spisovatelky Marie Majerové se koncem dvacátých let podařilo alespoň rodinám popravených přiznat odškodnění, tisíc korun za každého zemřelého. Postoj německých úřadů za druhé světové války (Rumburk se stal součástí Hitlerovy třetí říše) nejlépe ilustruje skutečnost, že nacisté roku 1940 zničili pomník obětem vzpoury na hřbitově v Novém Boru od sochaře Karla Dvořáka s mottem od Tolstého: „Běda člověku, který nemá, zač by zemřel."
BUDE FILM?
Po konci druhé světové války se v souvislosti s orientací československé politiky na Sovětský svaz začalo hovořit o tom, že vzpoura byla ohlasem na bolševický převrat v Rusku v listopadu 1917, takzvanou Velkou říjnovou socialistickou revoluci. „Začalo se říkat, že bolševickými myšlenkami načichl především František Noha. Z jeho korespondence se vytrhávaly věty, které mohly takové názory potvrdit," popisuje Sadivová manipulaci s osudem jednoho z vůdců vzpoury. Noha byl pak vnímán jako „revolucionář" ve vedení vzpoury.
Jenže přišlo jaro roku 1968, padesáté výročí události. Součástí slavnostní připomínky měl být program v přírodním amfiteátru na Strážném vrchu. Pořadatelé do programu zařadili i promítnutí filmu Hvězda zvaná Pelyněk. Ten už v roce 1964 natočil legendární Martin Frič podle scénáře Jiřího Procházky a Jiřího Frieda v hlavních rolích s Jiřinou Bohdalovou, Jiřím Sovákem, Radoslavem Brzobohatým, Janem Třískou a dalšími. Ještě čtyři roky po premiéře vzbuzoval film velké emoce mezi pozůstalými po popravených: „Filmem jsem pobouřena a roztrpčena. To, jak je předveden můj bratr, iniciátor, organizátor a vůdce rumburské vzpoury, mě uráží. Je líčen jako bezstarostný rakouský voják, který neměl jiného zájmu, než bavit rakouské důstojníky. Vím, že už po dobu dovolené po ruském zajetí byl pevně odhodlán změnit poměry, které panovaly. Nakonec dochází k postelové scéně, kde je vylíčen jako prostopášník a požitkář. Je to zneuctění jeho památky, dobrého jména mého bratra a celé naší rodiny," napsala pořadatelům sestra Františka Nohy Barbora Kubíčková-Nohová.
Výhrady dalších účastníků vzpoury k filmu by se daly shrnout tak, že film považovali za málo umělecký, pokud mělo jít o uměleckou adaptaci příběhu, a málo historický, pokud mělo jít o historickou rekonstrukci. A pak přišlo to zásadní: pozůstalí po popravených vůdcích vzpoury oznámili městu, že bude-li film na oslavách promítnut, v přítomnosti prezidenta Svobody odejdou z promítání a vrátí čestné občanství města.
CHLÉB, MÍR, SVOBODA
Pořadatelé nakonec před vyhrůžkami pozůstalých necouvli a film se promítal. Ale událost měla dozvuky: Barbora Kubíčková-Nohová, iniciátorka protestu, byla sice dál zvána na každoroční oslavy, nedostávala však už tak velký prostor jako v minulosti. Hlavními hosty se staly neteře Stanka Vodičky. „A došlo i k jakémusi přepsání legendy o vzpouře. Za hlavního organizátora byl nenápadně označen Vodička, který se původně režimu moc nehodil, protože byl hluboce věřícím člověkem. Najednou byl,uvědomělý‘, jak se to alespoň prezentovalo," vysvětluje Ester Sadivová, podle které spory, kdo byl skutečným vůdcem vzpoury - zda Noha, nebo Vodička -, trvají po celých sto let.
Po roce 1989 si vzpouru připomínali jen rumburští komunisté a chvíli to vypadalo, že si ji přivlastní i pravicoví extremisté. Až později se oslav vzpoury ujal Klub vojenské historie a nakonec se do organizování zapojilo opět město. Doba svobody přinesla nové pohledy i na rumburské vzbouřence: „Mezi členy Klubu vojenské historie jsou velcí příznivci legionářů, kteří účastníky vzpoury kritizují, že se nepřidali k legiím, když tu možnost v Rusku měli. A pak je nemalé množství monarchistů, kteří tvrdí, že vzbouřenci vlastně zradili císaře. Jako by pro ty nešťastné hochy žádná objektivní pravda neexistovala," dodává smutně na závěr Ester Sadivová, podle které se rumburské muzeum snaží v expozici, věnované vzpouře, vyprávět její příběh nestranně a bez hodnoticích znamének.
A tak možná nejvýstižnější je nakonec heslo, vytesané v roce 1951 kamenosochařem Samlerem na obelisk v místě popravy tří vzbouřenců: Za chléb, mír a svobodu. Právě o to - „jen" o to - účastníkům vzpoury šlo.
