Anna Kameníková: Herectví mi spadlo do klína

Proč si vás nacházejí zrovna tyhle postavy?

Je to asi úplně jednoduché, prostě tak působím. Každý, ať chce, nebo ne, zapadá do nějakého archetypu. Není zase tolik typů dívčích rolí, možná je můžeme rozčlenit do tří čtyř balíčků. Já jsem uvízla v jednom z nich. Chvilku mě to štvalo, ale uvědomila jsem si, že to odezní s věkem. Stačí si počkat.

Mají ty postavy něco společného s vaší povahou?

Částečně asi jo, souvisejí s tím, jakým způsobem vystupuju, jak se vyjadřuju. Ale já myslím, že jsem taková byla, když mi bylo náct, teď už se jako rebelka moc necítím. I když tak asi pořád vypadám.

Mladá Božena Němcová je vaší zatím nejvýraznější rolí. Jak jste se na ni připravovala? Vystačila jste si se školními znalostmi, nebo jste se snažila k Němcové víc přiblížit?

Moje přípravy spočívaly v tom, že jsem ji hodně četla a současně jsem o Boženě Němcové přemýšlela. Chodila jsem po antikvariátech a vždycky jsem shrábla na hromadu všechno, co tam od Němcové měli. Zase tolik toho k nalezení není. Je spousta knih pohádek, které se od sebe ale liší jen v drobnostech. Samozřejmě jsem si pročetla její dopisy, ale pak to bylo hodně o tom, být sama za sebe a uvažovat, jak by se asi Božena v konkrétních situacích zachovala.

Máte nějakou oblíbenou historickou postavu, kterou byste třeba hrála raději?

Nikdy jsem netoužila zahrát si někoho konkrétního. Vlastně už to, že přišla nabídka na Boženu, mi přišlo trochu absurdní.

„Nikdy jsem netoužila zahrát si někoho konkrétního. Vlastně už to, že přišla nabídka na Boženu, mi přišlo trochu absurdní,“ říká Anna Kameníková|foto:Martin Pekárek

Nevím, jak vaše generace, ale ta moje měla Němcovou v povědomí jen jako autorku Babičky a tu poněkud unylou paní z Hellichova obrazu. Vy jste ji hrála velmi civilně. Byla to vaše intuice, nebo záměr autorů?

Asi kousek od obojího. Často o svém projevu slýchám, že je civilní, ať na divadle, nebo ve filmu. Ale já vlastně pořádně nevím, co to v mém případě znamená. Prostě se snažím říkat a hrát pravdu – a to je asi tak celý. Při konkurzu na Boženu mi režisérka Lenka Wimmerová dala najevo, že se jí líbí, jak tu roli dělám, ta přirozenost asi odpovídala tomu, jak chtěla, aby Božena na diváky působila. Snažila se, aby ta postava působila moderněji.

Seriál přibližuje Němcovou jako bojovnou feministku, která jde proti zvyklostem své doby, zvlášť v pohledu na ženu jako pokornou manželku poslušně rodící děti a rezignující na vlastní city a ambice. Za dvě stě let od Boženina narození se svět zásadně změnil. Přetrvaly podle vás v pohledu na ženu a její roli přesto nějaké stereotypy?

Stoprocentně. Teprve v posledních letech se svádí boj o to, aby se ten stereotypní pohled změnil. Podle mě až příliš intenzivně, ale to k revoluci v pohledu na ženu patří. Každopádně si myslím, že kdyby žila Božena v dnešní době, byla by určitě mnohem spokojenější.

Cítíte se vy sama zcela rovnocenná mužům – třeba ve své profesi?

To je těžká otázka. Musím říct, že jsem byla kolikrát překvapená, když jsem zjistila, že někdo stejně starý jako já, s podobnými zkušenostmi, dostane za svou práci na stejném projektu víc peněz jen proto, že je to kluk. To je špatně. 

Čtěte také

Máma se nebojí být trapná a sama sebou, já to mám opačně, říká Anna Kameníková o Jitce Asterové

Už pátého března se dozvíme, zda za sérii Božena obdržíte Českého lva. V hodnocení vašich výkonů se s filmovými akademiky vzácně shodli diváci: Boženu jste podle nich hrála přesvědčivěji, ostatně na Českého lva jste nominována vy, ne Aňa. Proč jste podle vás na lidi zapůsobila víc než vaše zkušenější kolegyně?

Aňa měla jako herečka na starost tu těžší část čtyřdílné série, to určitě. Ale mně nominace na Českého lva přijde spíš jako náhoda. Nemyslím si, že by mělo hlubší důvod, že zrovna já nominována byla a Aňa ne.

V seriálu Božena zazní z úst titulní hrdinky: „Pokroková žena tvoří pokrokové muže.“ Myslíte, že ta věta má pořád svou platnost?

Upřímně, já myslím, že v partnerství to funguje oboustranně, že i pokrokový muž dělá pokrokovou ženu. Pokud je muž lehce šílený, určitě by bylo na místě, kdyby měl po boku ženu, která ho zchladí. A pokud je maniakální žena, bylo by fajn, kdyby měla chlapa, který ji drží při zemi.

Ženy se derou vpřed i v politice. Stále častěji se mluví o tom, že by Česku slušela i paní prezidentka. Co vy na to?

Já teda svého favorita na prezidenta mám, ale není to žena.

Anna Kameníková: „Často o svém projevu slýchám, že je civilní, ať na divadle, nebo ve filmu. Ale já vlastně pořádně nevím, co to v mém případě znamená. Prostě se snažím říkat a hrát pravdu – a to je asi tak celý.“|foto:Martin Pekárek

Kvůli roli Boženy jste musela změnit svůj vzhled a přišla jste o hřívu zrzavých vlasů. I globální superhvězdy pro roli udělají leccos: Jamie Foxx se na film Ray o slepém Rayi Charlesovi připravoval s očima přelepenýma páskou a Leonardo DiCaprio před natáčením Revenanta pár dní bivakoval v divočině a přespával pod širákem. Co všechno byste byla kvůli roli ochotná obětovat?

Příklady, které jste jmenoval, mi nezní úplně nesmyslně. Často se o tom s kamarády herci bavíme a shodneme se na tom, že by ta proměna do role neměla nikdy ohrozit naše zdraví. To se může stát, když má herec kvůli roli třeba radikálně zhubnout. Na druhou stranu u filmu většinou bývají lidé, kteří váš zdravotní stav v takovém případě kontrolují. Takže já osobně nemám v přizpůsobení se potřebám role žádné hranice.

Před kamerou jste se ocitla už v šestnácti. Toužila jste být jako malá holka herečkou? Byla to první volba?

Herectví ve mně nějak přirozeně bylo, už proto, že máma je taky herečka. Jako malá jsem se ráda předváděla, pořád jsem si chtěla na něco hrát. Ale jinak to byla spíš moje zadní vrátka, chtěla jsem malovat, a co se týče herectví, neměla jsem žádné ambice. Spíš mi to spadlo do klína.

Vzpomenete si na svoje první emoce, když jste se ocitla na place a před kamerou?

Na svoje první natáčení moc ráda nevzpomínám. Potkávat se s novými lidmi pro mě bylo nekonečným utrpením. Navíc jsem tehdy byla na vrcholu svých depresí, nebyla jsem sama se sebou spokojená. Naštěstí jsem se ocitla v tak dobrém prostředí, že to nakonec dopadlo asi nejlíp, jak mohlo.

Přejděme od první k vaší poslední roli. Dotočila jste s Janem Prušinovským road movie Grand Prix o partě milovníků motorismu a hlavně formule 1. Jak jste se k těm chlápkům zapráskaným od oleje dostala vy?

Já o autech sice vůbec nic nevím, ale to nevadí, protože hraju ženu jednoho z hrdinů, kteří o autech naopak vědí skoro všechno. Natáčení bylo skvělý, jsem šťastná, že jsem mohla dělat s Janem Prušinovským a s Kryštofem Hádkem, ten hraje mého muže. Na jaře se ještě budou dělat dotáčky z hlavního závodu formule 1 ve Španělsku, kam se hrdinové filmu vypraví, protože když se tam točilo minulý rok, byli všude lidi s rouškami a možnosti natáčet byly vůbec dost omezený.

Božena Němcová (Anna Kameníková) a Václav Bolemír Nebeský (Jan Nedbal) v minisérii Božena|foto:Lukáš Oujeský, Česká televize

Nejste jen filmová herečka, hrajete také v divadle, ve třech inscenacích i v Činoherním klubu. Která z těch her vás momentálně nejvíc baví?

Jsem šťastná, že můžu být součástí hry Petera Shaffera Equus. Mám tam jen malou roli, ale ta hra je výjimečná a Ondra Rychlý je v ní taky výjimečnej. Činoherní klub mám ráda, je to pro mě velikostí asi ideální scéna. Nejsem úplně herečka do Stavovského. (smích)

Vždy jste na sebe upozorňovala originálními outfity, hodně jste toho i nafotila coby modelka. Tuhle dráhu jste nikdy nezvažovala?

Na modelku jsem malá a prdelatá. A na profesi návrhářky jsem nemyslela už vůbec. Spíš než módu vymýšlet mě baví dávat různé kusy oblečení dohromady, kombinovat je. Oblečení je fajn, nic to neznamená a je to zábava. Vlastně vůbec nezáleží na tom, co má člověk na sobě. To je osvobozující.

Vaší velkou zálibou je vaření. Napsala jste i osobitou kuchařskou knihu Řešíš/Hřešíš. Je pro vás vaření způsob sebevyjádření?

Stoprocentně. Vaření je to, co mě na světě baví asi nejvíc. Když jsem někde, kde je mi znemožněno třeba týden vařit, tak jsem smutná. Potřebuju to k životu. Je to pro mě forma meditace a přesně jak říkáte, prostor pro sebevyjádření. Vaření nabízí tolik možností! Pro mě je to vrchol všeho.

A není škoda, že člověk stojí dvě hodiny u plotny a něco vytváří – a pak je to za deset minut pryč?

Ne, to je na vaření právě krásný! Je to jako s divadlem, dohrajete hru a najednou taky nic není. Divadlo existuje jen pro tu danou chvíli – a jídlo vlastně taky. Sníte ho, a je pryč.

S maminkou Jitkou Asterovou|foto:Jana Myslivečková, Český rozhlas

Baví vás vymýšlet jídla, nebo spíš zkoušet ty tisíce receptů, na které už někdo přišel před vámi?

Samozřejmě se inspiruju a bádám v receptech, ale současně je nikdy přesně nedodržím, vždycky si přidám něco svého. Je to takový to babicovský váhání, co tam ještě vrazit… (smích) Jen doufám, že moje jídlo ve finále vypadá líp než to jeho.

A co je váš kuchařský majstrštyk?

Nejvíc času jsem asi věnovala indickým omáčkám. Umím je udělat tak, že vypadají i chutnají autenticky. Indickou kuchyni mám vůbec nejradši.

Covid hercům udělal čáru přes rozpočet, hodně z nich bralo brigády v nejrůznějších oborech. Vy jste pracovala v sýrárně – chtěla jste zůstat poblíž gastronomie? Nebo to byla náhoda?

Náhoda to nebyla. V obchodě Mozzarellart v Nuslích jsem chtěla dělat už dlouho. Ráda jsem tam i nakupovala. A když jsem přemýšlela, kam na brigádu, ještě před covidem, rozhodla jsem se pro tenhle obchod. Teď tam bohužel nemůžu chodit, protože mám moc práce, ale v Mozzarellartu vědí, že jakmile budu moct, zase se vrátím.

Jak už tu padlo, herečkou je i vaše maminka, Jitka Asterová. Umím si představit, že v době, kdy jste začínala, byla pro vás nálepka „malá Asterová“ otravná.

Vadilo mi to, ale spíš ještě před tím, než jsem se jako herečka prosadila. Nálepkování jsem zažívala už někdy v pubertě, kdy ať se stalo cokoli, tak jsem měla na talíři, že jsem protekční dítě. Bylo to nanic. Tušila jsem, že se to vrátí s hereckou prací. Vlastně jsem se s tím smířila.

Vaše mamka ve své době platila za oblíbenou komediální herečku. Zdědila jste po ní smysl pro humor?

Co se vytváření humoru a vtipných situací týče, asi nejsem tak silná jako máma. Ona je prostě přirozeně vtipná. Přijde do společnosti a hned je tam jako doma, mluví nahlas, vtipkuje. Ta komediální škatulka byla asi v jejím případě na místě. Ona je takovej čertík. (smích)

Máte ráda humor i ve filmu? Je to žánr, který vyhledáváte?

Nejsem jako filmový divák úplně žánrově vyhraněná, mám ráda od všeho něco. Od šestihodinových artových filmů po ty nejtrapnější reality show.

Od Kurosawy k Survivoru.

Dejme tomu. (smích) Na Survivor teda zrovna nekoukám, ale na Kurosawu jo.

Jako Anyna ve filmu Tomáše Vorla Cesta do lesa (2012)|foto:Aerofilms

Před dvěma lety jste se stala nejlepší interpretkou v soutěži Audiokniha roku, když jste načetla román Probudím se na Šibuji od Anny Cima. Baví vás to před mikrofonem? Ostatně, vaše máma je i rozhlasová moderátorka…

Já si teda dlouho myslela, že mi čtení vůbec nejde. Neměla jsem ze své první audioknihy dobrý pocit, mám třeba divný sykavky. Ale pak jsem dostala tu cenu a přišly další nabídky. S každou novou audioknihou jsem si začala za mikrofonem připadat jistější a nakonec jsem se vykašlala na to, co si o svém hlasu myslím já. Audioknihy jsou fajn, člověk čte za peníze, to je přece super. Přečtete si knížku a ještě vám za to zaplatí!

Co kromě Šibuji jste načetla?

Třeba pohádky Boženy Němcové. A taky Šílenou Max, což je knižní prequel teenagerského seriálu Stranger Things. A naposled to byl román současné české autorky Johany Fundové Hezký, ale narovnej se!, ten jsme načetli s Václavem Neužilem a Marthou Issovou.

Dokázala jste se obdivuhodně vtělit do role rebelující Boženy Němcové, ale po svatbě jste přijala za své manželovo příjmení. Herečky si většinou ponechávají příjmení, pod kterými je zná veřejnost. Bylo pro vás obtížné opustit zavedenou „značku“ Linhartová?

Nebylo. Dlouho jsem se nad tím nerozmýšlela. Jednak se to tak dělá a za druhý mi to vůbec nevadí. Jako Kameníková se cítím dobře, to jméno se mi líbí víc než Linhartová. Je fakt, že kdyby se manžel jmenoval Šourek, tak se asi nepřejmenuju. (smích)

V sérii Božena ústy své hrdinky sdělujete Josefu Němcovi: „Vezmu si vás, ale musíte mi slíbit, že mi nikdy nebudete poroučet a budu si moct číst, budete mě brát do společnosti a budu moct hrát na piano.“ Musel vám před svatbou váš nastávající taky něco slíbit?

Nemusel nic slibovat. My se brali z toho důvodu, že jsme byli překvapení, jeden jako druhý, že existuje někdo, kdo toho druhého dokáže tolerovat a nechává ho být takového, jaký je. Bez keců a rejpanců. A pořád to tak je.

Celý rozhovor s Annou Kameníkovou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.