A zase to cestování
Známe ho z televize i z Českého rozhlasu, a to především z pořadů o cestování. Jako nejznámější pořad Po česku běží v rozhlase bez přestávky už devatenáct let a představil na osm stovek zajímavých míst. Václava Žmolíka však dobře znají i čtenáři Týdeníku Rozhlas, kde se jeho texty pravidelně objevují v rubrice Po česku. Každý týden rediguji jeho příspěvky, i proto jsem byla zvědavá na osobní setkání.
Václav Žmolík naplnil prostor kavárny svou pověstnou pozitivní energií a v praxi mi předvedl, jak ctí svůj oblíbený citát z Čapkovy Cesty na sever: „Každé důkladné tvoření pracuje s nadbytkem.“ Opravdu, musela jsem pak rozhovor krátit, ale bylo z čeho vybírat.
Jaké byly vaše dětské sny? Kde se zrodila touha věnovat se publicistice a moderování?
Když se ohlédnu za svým životem, mám docela dobrý pocit, že do sebe všechno zapadá. V dětství jsem měl několik snů. Moc rád jsem cestoval a jako kluka mě hodně zajímala politická a historická geografie. Když jsem pak začal dospívat a hormony se začaly bouřit, chtěl jsem dělat režii – divadelní či filmovou. Hodně mě ovlivnila také moje rodina, jezdili jsme na výlety po hradech a zámcích a rodiče mě vedli k hudbě a ke knihám. Až později jsem si uvědomil, kolik lásky jsem v životě dostal, a že bych ji měl v nějaké podobě předávat dál. Láska vám totiž dodá pocit sebedůvěry a sebevědomí.
Takže jste šel studovat geografii, nebo režii?
Nic z toho! Objevil se totiž nepatrný problém: neměl jsem dobrý kádrový profil, což tehdy bylo důležité k tomu, aby se člověk dostal na vysokou školu. Nakonec jsem vystudoval práva, protože tam nebylo tak těžké se s mým kádrovým profilem dostat, když měl člověk samé jedničky. Vůbec jsem ale právníka dělat nechtěl. Psal jsem básně, a tak mě napadlo, že bych se mohl živit psaním a dělat novinařinu. Začal jsem tedy obcházet redakce. Tehdy to nebylo úplně jednoduché, vyžadovalo se, aby člověk byl členem té jedné jediné strany. Nicméně se uvolnilo místo v jedné kulturní redakci Československého rozhlasu, kam jsem po vojně nastoupil. A když jsem v rozhlase začínal, vybavil jsem si, že už jsem vlastně rozhlasové vysílání kdysi dělal.
Kdy to bylo? Snad ne na základní škole?!
Přesně tam! Na základní škole v Praze na Vinohradech jsme s mým tehdejším nejlepším kamarádem Petrem a s několika spolužačkami každý pátek o velké přestávce provozovali dvacetiminutové rozhlasové vysílání. Na různá výročí jsme navíc vymýšleli i třeba hodinová pásma. Děti nás milovaly, protože se v tu dobu nemusely učit. Bylo to samozřejmě roztomilé – takové školní vysílání od paní hospodářky, když se zmáčkl čudlík, tak to cvaklo. Takže vidíte – celý život jsem věrný rozhlasu.
Měl jste někdy trému? Ať už před mikrofonem, nebo potom před kamerou?
Neměl. Odmala jsem byl upovídaný a vždy jsem byl takový školní moderátor. Měl jsem k tomu asi dispozice. Je hezké, když se člověku v životě povede dělat to, k čemu má vlohy. Vzpomínám si, jak jsme měli v první třídě starou paní učitelku, byla ještě z těch, které se tehdy nesměly vdát...
Proč se nesměla vdát? Protože pracovala?
Za první republiky nesměla být učitelka vdaná. Třeba moje babička jako špičková úřednice Českých drah také musela přestat pracovat v okamžiku, kdy se vdala. No a ta naše paní učitelka měla takovou vychytávku, aby byl klid o přestávkách. Pověřila mě a ještě jednu mou spolužačku, abychom moderovali přestávky.
Jak se moderuje přestávka?
Zpívali jsme.
Pojďme zpátky k vašim dětským snům. Ony se vám totiž nakonec splnily. V dětství vás bavila historická geografie a vaše televizní i rozhlasové pořady se zaměřují na cestování spjaté s historií. Je to taková zábavná vlastivěda. Jak vznikl váš nejznámější a nejdelší pořad Po Česku?
Jak říkám, vše do sebe v mém životě nakonec zapadá. Pořad Po Česku vznikl v České televizi už v roce 2000. Na Kavčí hory jsem nastoupil v lednu 1993, kdy jsme s Janem Kovaříkem rozjeli Studio 6 jako první ranní televizní vysílání u nás. V rámci Studia 6 jsem natáčel hodně krátkých cestopisných cyklů a připravil jsem i pohlednice z olympiád v Atlantě či Naganu. Díky tomu mě jednou oslovil tehdejší programový ředitel České televize Jiří Pittermann, zda bych nechtěl dělat „panáčka, který bude provádět diváky po vlastech českých“. Projelo mi hlavou, jak mě dědeček vozil na výlety vlakem do Hřenska a do Českého ráje a jak maminka nutila víkend co víkend tatínka, aby nastartoval starou oktávku, a jelo se někam na zámek. Nadšeně jsem souhlasil. Natočili jsme nakonec padesát dva desetiminutových dílů, které se dodnes vysílají. Takže stále běhám po televizní obrazovce, jenom o devatenáct let mladší a o dvacet kilo těžší. Pak jsem nabídl tentýž pořad Českému rozhlasu, a tak vznikla rozhlasová podoba Po Česku, která se vysílala na Radiožurnálu a nyní běží na Dvojce.
Pořad připravujete devatenáct let. Existují ještě místa, kde jste po Česku nebyl?
To je obvyklá otázka. Těch zajímavých míst u nás je nekonečně mnoho. Jsme křižovatkou Evropy a máme rozmanitou nejen historii, ale i krajinu. Když se mě tehdy před devatenácti lety Jiří Pittermann ptal, jak dlouho si myslím, že mi ten pořad může vydržet, odpověděl jsem, že až do smrti. A to si myslím pořád.
Odkud čerpáte inspiraci a tipy na další výletní cíle?
Inspirace přichází z několika směrů. Dnes už ledacos o Česku vím a řada podnětů chodí také od diváků či čtenářů, často dostávám náměty prostřednictvím Facebooku nebo e-mailu. A přiznám se, že mám takový zvyk, který nesnášely moje děti, když byly malé – vždy pak remcaly: Tati, kdy tam už budem? Jsem totiž řidič-krajinář.
Prostě Hrušínský...
Ano, rád se kochám. A někdy i zpomalím. Když vidím nějakou věžičku, říkám si, to vypadá dobře, tam bychom se mohli zajet podívat. Dělám to dodnes. S tím rozdílem, že teď už jsou děti rády, když se mnou zrovna jedou.
Takže jste bral a dosud berete na své cesty i své děti? Pracovní a osobní život asi u vás oddělit úplně nelze
To nelze. Člověk trpí výčitkami, že se rodině málo věnuje. Novinařina je sice úžasná, ale není od osmi do čtyř, prostě často hodiny nepočítáte. A proto jsem se snažil brát děti i manželku s sebou. A poslední dobou mám pocit, že se člověku jeho snahy úročí. Teď nemám na mysli jen svoje děti, ale obecně. Dnes lidé žijí hodně aktivně, na každé akci je plno. Pro generaci mou i mých rodičů bývalo typické, že na víkend se prostě odjelo na chatu, a Praha byla mrtvá. Teď se v hlavním městě děje i o víkendu tolik věcí! Začíná ožívat sousedská komunita, vylézáme pomalu z ulit. Podle mě to ale trvalo moc dlouho.
Je to vlastně paradox – lidé za socialismu sice nemohli cestovat za hranice, mohli jezdit po Česku, ale přesto se to moc nedělalo.
Není to paradox. Když tehdy chtěl člověk někam jet s rodinou, nebylo se kde ubytovat, kde si dát oběd, nebyly peníze na benzin... To vše se změnilo. Ale chci dodat, že mám pocit zadostiučinění, že ten dnešní zájem lidí o cestování jsme tak trochu snad způsobili i my, novináři, kteří se věnujeme cestování.
Je rozdíl, když točíte tentýž pořad pro televizi a pro rozhlas?
Není to pro mě takový rozdíl. Nejprve jedu vždy na lokaci sám a rovnou si na rekordér natáčím rozhovory. Ty potom zpracuji pro rozhlasový pořad. Někdy je ale využiju třeba i jako inspiraci pro televizní projekt. Pro televizi se pak natáčejí tyto rozhovory se štábem na kameru. Mám rád jeden citát od Karla Čapka z jeho Cesty na sever. Píše tam: „Každé důkladné tvoření pracuje s nadbytkem.“ Vždy rád natočím víc materiálu, aspoň si pak můžu vybírat.
Vy však nejste jen ten „panáček, který provází diváky po vlastech českých“, jak tenkrát tvrdil Jiří Pittermann. Jste i spoluautorem! Jak vznikají náměty a scénáře vašich pořadů? Tvoříte je v týmu?
Scénáře Po Česku dělám sám. Ale díky tomuto pořadu vznikl určitý koncept mých ostatních televizních pořadů, které jsem pak natáčel a natáčím. Jde o můj osobní pohled na krajinu, historii i lidi. Tak tomu bylo u cyklů Na výlet, Bohemia/Moravia Incognita, Příběhy předmětů či teď nejnověji Krajinou vína.
Kde se zrodil nápad provázet diváky krajinou vína?
Léta moderuji otevírání Salonu vín ve Valticích a vyhlášení ankety o nejoblíbenější vinařské cíle u nás Top vinařský cíl. Anketu pořádá Petr Psotka, který je majitelem Vinařského institutu České republiky. A právě on přišel s nápadem na cyklus Krajinou vína, který nyní běží v České televizi. Věnujeme se v něm odrůdám, zejména novošlechtěncům, a spojujeme povídání o víně s rozmlouváním o krajině a s představováním jednotlivých vinařů. Vloni jsme celý cyklus natočili v České televizi Brno.
Dnes lidé kupují hodně cizokrajných vín, nabídka je velká. Jsou podle vás česká a moravská vína něčím jedinečná?
Jsme výjimeční tím, kolik se u nás pěstuje odrůd. Rakušané mají samé veltlíny a ryzlinky, zatímco u nás je obrovské množství odrůd. Považuji si, jakou proměnou prošlo naše vinařství za těch pár desítek let od roku 1989. Kdyby všechny obory u nás dospěly k takovému rozmachu, tak žijeme v ráji. Nepil jsem v posledních letech české ani moravské víno, které by nebylo dobré. I když konkurence je obrovská. Nebo spíš právě proto. Takže jsem rád, že svým pořadem pomáhám tomuto oboru.
Celý článek si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
