Ať žije video! S Adélou Komrzý o jejím filmu Viva video, video viva i o dědečkovi Radku Pilařovi

Váš děda zemřel, když vám byl rok. Nyní, když je vám dvacet sedm, jste o něm natočila film. Jaké pro vás bylo vstupovat do jeho archivu?

O tom se těžko mluví. Skoro jsem ho nezažila, a přitom hraje v mém životě zásadní roli. Moje máma, která je výtvarně velmi nadaná, po něm dodělávala práci, když zemřel, což pro ni muselo být emocionálně velmi náročné - sedět u jeho stolu, na místě, kde do té doby pracoval. Já jsem byla tehdy úplně malá. Když jsem natáčela, snažila jsem se mu přiblížit.

Podařilo se vám skrze dokument dědečka lépe poznat?

Ve všem jsem viděla významy, vedla jsem s ním vnitřní dialog. Když jsem procházela jeho staré VHS kazety, uvědomovala jsem si, že když kameru držel, stál v tu chvíli za ní a rozhodoval se - každý pohyb kamery ho nějak vystihuje. Doufám, že to nezní moc pateticky, ale skutečně jsem to vnímala tak, že jsem si půjčovala jeho oči. Ve videích používá symboly, které jsem zkoumala, a najednou se přede mnou začal vynořovat skutečný člověk a jeho vnitřní svět. Četla jsem deníky, které psal v různých podobách celý život. Ať už v dětství ve Skautu, nebo později z různých cest. Ráda mám jeho „saunové“ deníky, kde si zaznamenával proces saunování. Někdy se potřeboval vypsat z negativních myšlenek nebo z reality, kterou velmi prožíval. „Tupost“ doby ho přiváděla k šílenství.

Dokumentaristka Adéla Komrzý na premiéře filmu Viva video, video viva v pražském kině Světozor|foto: Kristýna Strejcovská

Ukážete i dědečkovu pracovnu. Dodnes jste ji zachovali?

To ale nebylo jeho skutečné tvůrčí prostředí. Hlavní ateliér měl ve Slezské ulici, kde také dlouho s babičkou a malou mámou žili. Později pracoval na chalupě v Jarkovicích u Benešova, kde měl ateliér a mohl trávit dost času venku.

Ve filmu vystupují kolegové vašeho dědečka, kteří se věnovali videoartu ve velmi nepříznivých podmínkách. Kdybych chtěla jejich práce vidět, kde je najdu?

To je problematické. Ale třeba videa Petra Skaly najdete v Národním filmovém archivu. Zrovna jdu ze schůzky se Sylvou Polákovou, která se v NFA zabývá pohyblivým obrazem a jeho archivací - je to něco, co je u nás relativně na začátku. Někteří umělci mají videa ve svých archivech. Záleží na jejich odpovědnosti. A také na institucích.

Nechystá se nějaká větší souborná výstava Radka Pilaře?

Já bych moc ráda. Chceme rozvinout práci s licencemi Rumcajse, což je jedna část dědečkovy tvorby, druhou tvoří volné umění. Po dědovi zůstala spousta obrazů a ilustrací, kreseb a právě také videí. Pracujeme na archivaci. Poslední velká výstava se konala někdy v roce 1998 v Mánesu, potom se uskutečnilo pár menších a myslím si, že přichází čas na komplexní výstavu, kdy bychom už celou tvorbu mohli lépe kontextualizovat.

Radek Pilař nebyl jen autorem Rumcajse, Manky a Cipíska, ale i otcem českého videoartu|foto: Archiv Adély Komrzý

První videoart za socialismu vznikal neoficiální cestou. S jakými potížemi se tvůrci potýkali?

Tehdy bylo téměř nemožné a nelegální vlastnit videokameru, protože stát se snažil kontrolovat všechny kanály, které zaznamenávaly a nějak formulovaly realitu. Když se natáčelo na film, obsah se dal snáze kontrolovat, protože v laboratořích se hlídalo, co se vyvolá. Video bylo pro režim mnohem nebezpečnější. Hrozilo, že si každý pořídí svůj vlastní záznam, svůj vlastní pohled na realitu, a bude moci ho svévolně šířit, navíc okamžitě. Což se později dělo - jasně politický obsah vytvářel Originální videojournal, který se formoval v disentu.

Vnímal Radek Pilař videoart politicky?

Obsah jeho předrevolučních videí není a priori politický jako spíš výtvarný či performativní. Politický rozměr si však uvědomoval od samého začátku. Děda doufal v demokratizaci videa a ta se naplnila během revoluce. Tehdy video pomohlo šířit informace o pádu režimu - v domluvených obchodech se třeba vystavila televize, kde se pustila kazeta s událostmi kolem Občanského fóra. Děda v té době hodně natáčel v Mánesu, kde se vyráběly transparenty Občanského fóra, či natáčel rozhovory s umělci. Videoart, který komplexněji odráží politické postoje, dodělal ke konci života. Jmenuje se Yes No Yes.