Úzkostné chvilky mladé altruistky
Debut Chvilky režisérky a scénáristky Beaty Parkanové je nenápadný, dá se říct ,,malý" film: příběh se odehraje za půldruhé hodiny - víc ani nepotřebuje. Epizodický snímek je sólem pro herečku a muzikantku Jenovéfu Bokovou.
Příběh je nabit emocemi, o to silnějšími a přesvědčivějšími, oč pečlivěji je protagonistka Alžběta většinou skrývá v sobě.
Zčásti dobrovolně, částečně i proto, že ji k tomu vnější okolnosti nutí, bere na sebe starosti svých blízkých. Je citlivá a empatická, kdo jiný by to za ni jinak udělal, že... Nedá jí to, i když má dost vlastní práce, starostí a snad i ambicí. Pravidelně navštěvuje osamělou babičkou, dohlíží na psychicky narušenou, depresivní matku, která nezvládá základní životní situace, trpělivě snáší otcovy vrtochy. Má starost i o to, aby její ženatý přítel plnil doma základní povinnosti.
Autorka naložila na hrdinku mimořádnou tíhu, často až k neunesení. Což je hlavní námitka, či spíš připomínka k jinak sympatickému snímku - že nevyznívá vždy zcela věrohodně, aby mladá moderní žena vzala na sebe tak velkou praktickou i psychickou zátěž. Pravda, nakonec to trvale nezvládá, má chvilky, kdy se pod náporem povinností i stresu pořádně prohne: jedním z nejsilnějších okamžiků filmu je návštěva Alžběty u psycholožky.
Autorka a režisérka v jedné osobě však většinou zvládla přesvědčivě vylíčit Alžbětinu podivuhodnou křehkost i sílu, její upřímnou snahu o dosažení životní a rodinné harmonie. V podstatě epizodický snímek je velkým sólem pro Jenovéfu Bokovou, která Alžbětu ztvárnila s mimořádnou přesvědčivostí. V menších rolích se skvěle předvedly i další herečky: Jaroslava Pokorná jako babička a Alena Mihulová v postavě matky. Vlastně je to hodně „ženský“ film, aniž by zaváněl feminismem.
